Na mrtvé planetě není umění

Ve svém příspěvku sleduje Anna Remešová vzrůstající zájem výtvarné scény o environmentální témata na příkladu dvou nedávno vydaných publikací: Krajina v pozoru (ed. Pavel Mrkus, FUD UJEP, 2017) a Zelené ostrovy. České umění ve věku environmentalismu 1960–2000 (Ondřej Navrátil, MUNI, 2017). Obě knihy přinášejí do domácí teorie a dějin umění důležitá témata, jež se týkají proměny krajiny a ochrany životního prostředí, podle Remešové ale nenabízejí dostatečný "kritický rámec pro uměleckou tvorbu, jež by nebyla lhostejná vůči stávajícím politickým tlakům na ekonomický růst, které mají v důsledku katastrofální dopady na kvalitu života na Zemi".

Na mrtvé planetě není umění

Jeden z velkých sloganů, který se objevil na loňské blokádě uhelných dolů v Porýní, zněl „There are no jobs on a dead planet“. Byl vyveden ve zlaté barvě společně s vyobrazením Země a ekologičtí aktivisté jej nesli v přední řadě – jednalo se tedy o jednu z prvních zpráv, kterou bylo možné zpozorovat v televizních záběrech a na fotografiích. Nápis v podstatě hlásal, že přechodem na obnovitelné zdroje lidé o pracovní místa nepřijdou, naopak. Práce nebo život totiž nemůžou existovat v první řadě na vyprahlé a suché planetě. Při psaní následujícího textu mě napadlo, že by bylo možné vyměnit slovo „jobs“ za „art“. Na mrtvé planetě není umění. A jak je patrné z mnoha akcí a počinů, které se na domácí umělecké scéně dějí, uvědomují si to i samotní umělci a umělkyně, teoretici a teoretičky, kurátoři a kurátorky.

Z nedávných akcí, které se propojení ekologie a umění věnují nebo věnovaly, můžeme zmínit výstavu Jak lesy myslí v Jihlavě (viz recenze Ondřeje Navrátila), cyklus prezentací severských autorů v brněnské Klubovně, z nichž někteří rozpracovávají témata antropocénu a environmentalismu, první vydání Artalk Revue pod názvem Těžba nebo skupinový projekt Umění pro klima kurátorovaný Lenkou Kukurovou pro letošní Klimakemp – setkání ekologických aktivistů na severu Čech. Mezi poslední počiny dokazující vzrůstající zájem umělecké scény o environmentalistická témata patří také nedávno vydané publikace Krajina v pozoru (ed. Pavel Mrkus, FUD UJEP, 2017) a Zelené ostrovy. České umění ve věku environmentalismu 1960–2000 (Ondřej Navrátil, MUNI, 2017), jimž se bude následující text věnovat především. Zatímco Krajina v pozoru je souborem textů, které připomínají jak rozsáhlý mezinárodní projekt Na pomezí samoty, iniciovaný v roce 2015 Milošem Vojtěchovským a Dagmar Šubrtovou, tak také konferenci, jež se odehrála v roce 2016 na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem; druhá jmenovaná kniha zčásti vychází z dizertační práce Ondřeje Navrátila a vyšla pod Masarykovou univerzitou v Brně a galerií OFF/FORMAT.

Krajina v pozoru má ambice mezioborové knihy, která do sebe zahrnuje jak texty od umělců a pro umělce, tak krátké odborné eseje, jež mapují reálný kontext environmentální problematiky. Tím je krajina Ústeckého kraje (především v okolí Mostu), do které se několikrát vydala expedice v rámci projektu Na pomezí samoty a která zde hraje roli důležitého svědka nešetrného drancování přírody, jež má v konečném důsledku dopad nejen na krajinu, ale také na život zdejších obyvatel. Právě urbanismus Ústeckého kraje rozebírá ve svém příspěvku historik architektury Tomáš Pavlíček, problematice rekultivačních technik se zase věnuje výzkumná pracovnice v Ústavu pro životní prostředí v Ústí nad Labem Iva Ritschelová. Vedle těchto textů se pak ocitají eseje o potřebě jednotného bytí všeho živého a globálního vědomí (historik umění Jiří Zemánek) nebo o sérii fotografií Černý trojúhelník fotografa Josefa Koudelky, který v panoramatických snímcích vyobrazoval neveselou oblast mezi Ústím nad Labem a Sokolovem (Miloš Vojtěchovský). Představeny jsou také umělecké projekty Layly Curtis Protinožci, Fieldclub Paula Chaneyho nebo zvukové mapování krajiny Petera Cusacka a instalace Horizonty Roberta Vlasáka.

Z výše uvedeného přehledu je patrné, jak široce rozkročené publikované texty jsou. Do určité míry tak fungují spíše jako úvod do rozkošatělého projektu Na pomezí samoty, v rámci kterého vznikla rozsáhlá databáze textů publikovaných v sekci Blog na jejich webových stránkách. Kniha tak poslouží jako její „povinný“ tištěný výstup, který bohužel přináší jen stručné vhledy do problematiky ochrany životního prostředí a umění a příliš se nezamýšlí nad příčinami, které nás dostaly do současné situace. Důkladnější reflexi by si například zasloužily myšlenky Timothyho Mortona, kterého zmiňuje ve svém příspěvku Krájení krajin, epifanie a poslední člověk Miloš Vojtěchovský nebo Paul Chaney, když popisuje svůj projekt Fieldclub. Zaznívá zde totiž důležitá kritika antropocentrického konceptu přírody, který nám neumožňuje vnímat sebe sama jako její součást. Moderní člověk se naučil oddělovat sám sebe od přírody – to se sice děje především v jeho či její mysli, následkem tohoto uvažování je však pojetí přírody jako vytěžitelného a donekonečna použitelného zdroje. Příroda je tak kolonizována, což je termín, který používá filozof T. J. Demos ve své knize Decolonizing Nature. Contemporary Art and the Politics of Ecology (z roku 2016, rozhovor s T. J. Demosem vedl pro Artalk Václav Janoščík). Na rozdíl od Demosovy knihy se však Krajina v pozoru vyhýbá širším úvahám o současné politice, která má na stav životního prostředí a podobu krajiny, v níž žijeme, zásadní vliv. Je třeba pojmenovávat příčiny současného stavu, globálního oteplování, znečištění vod a ovzduší. Daný sborník ale spíše popisuje aktuální stav věcí. Těžko tedy říct, komu může posloužit. Umělcům a umělkyním žádné nástroje kritiky neposkytne, pro odborníky zabývající se životním prostředím je zase kniha málo odborná. Ačkoliv se tedy sborník dotýká mimořádně důležitých témat, nedaří se mu dostatečně zacílit na konkrétní publikum.

Vladimír Turner, Funeral, záběr z videa, 2016. Video vzniklo v okolí Mostecka v rámci projektu Na pomezí samoty.

Oproti tomu Zelené ostrovy Ondřeje Navrátila mají mnohem jasnější agendu vztahující se především ke kontextu domácích dějin umění. Kniha v určitém směru pracuje s tématy, která Navrátil otevřel ve své dizertační práci Interakce člověka a přírody ve výtvarné výchově (obhájené v roce 2014 na Pedagogické fakultě MU v Brně), ale na rozdíl od ní funguje spíše jako učebnice nebo přehled českých uměleckých děl a akcí z 2. poloviny 20. století, jež by bylo možné označit přívlastkem environmentální. V našem prostředí se jedná o velmi záslužný čin, protože zde dosud neexistovala souhrnná publikace, která by vytvořila alespoň základní teorii týkající se vztahu umění a ekologie či environmentalismu, nebo by přinejmenším připomněla dané umělce a umělkyně právě v těchto souvislostech. Z publikovaných textů lze jmenovat pouze skromné výstavní katalogy (Daniela Čarná, Z mesta von. Umenie v prírode, Galérie mesta Bratislava 2007; a Ondřej Navrátil, Resuscitace a amputace, OFF/FORMAT 2016) nebo články v periodicích – a z těch především texty historika umění Jiřího Zemánka. V tradičních dějinách česko-slovenského umění se tak o postavách, které Navrátilova kniha zmiňuje – například Milan Knížák, Miloš Šejn, Vladimír Havlík, Václav Cigler a další –, mluvilo především v kontextu akčního umění nebo designu.

Publikace dělí české environmentální umění do šesti kapitol, přičemž se příliš nezdržuje s vysvětlováním teoretických konceptů: jádro tvoří samotná díla a jejich interpretace. Narativ publikace se odvíjí chronologicky, od utopických a imaginárních fotografií Václava Ciglera přes akce v přírodě akčních umělců v 60. a 70. letech až po přeměny krajiny Lukáše Gavlovského v 90. letech a projekty Federica Díaze na přelomu století. Zelené ostrovy tak nabízí především reformulaci ustáleného uměleckohistorického kánonu (od akčního umění k jeho environmentální podkapitole), nebo spíše jeho rozvrstvení a možnosti dalšího čtení. Navrátil navíc nezůstává u interpretací, se kterými pracovali samotní umělci (jak se v knize dozvíme, Milan Knížák například vycházel z východní filozofie a jógy, Miloš Šejn zase z romantismu atd.), ale konfrontuje je s díly a myšlením autorů, jako byli či jsou Joseph Beyus, ekofeministka Marija Gimbutas nebo již výše zmíněný T. J. Demos (a další). To pomáhá česko-slovenskému příběhu dějin umění vymanit se alespoň zčásti z „ontologicky viděného duchovního ztotožnění“ (s. 117) – ať už s přírodou nebo kosmem –, které ustanovily kanonické texty o umění a transcendenci Jindřicha Chalupeckého. Environmentální umění totiž nespočívá jen v holistickému způsobu vidění světa, ale do velké míry naopak jedinci připomíná jeho vlastní materiální podstatu. Takto je například dodnes možné chápat akce Petra Štembery (Štěpování, 1975, nebo Spaní na stromě, 1975), kterým se však Navrátil nevěnuje, jen je zmiňuje v souvislosti s knihou The Green Bloc: Neo-Avant-Garde Art and Ecology Under Socialism od autorky Maji Fowkes (2015).

Federico Díaz a E-area, vizualizace holofonních simulátorů, 1998-2000, archiv F. Díaze

Hledání vlastních extrémních poloh, kdy jedinec zkoumá daná témata a upozorňuje na ně skrze limity svého těla, se dnes přesunulo do jiných než uměleckých sfér, například do akcí ekologických aktivistů, kteří svými těly blokují harvestory v lesích a rypadla v uhelných dolech, čímž čelí jak ohrožení na životě, tak policejní represi. Umělci a instituce, v rámci kterých svá díla tvoří, jsou dnes již často svázáni/y grantovými systémy natolik, že si málokdo dovolí vystoupit za hranice legálního nebo mimo institucionální půdu. Současné umění se tak buď pohybuje v rovině abstrakce a návrhů technologických řešení (např. právě Federico Díaz) nebo instalací rozvíjejících dílčí aspekty vztahů napříč ekosystémem. Když se pak umělecká díla dostanou na půdu, kde se střetávají s politickým aktivismem, působí bezzubě nebo bezbranně, což byl případ i výše zmíněného projektu Umění pro klima. V jeho rámci byla zrealizována například instalace fotografií vydolované krajiny, kterou umělkyně Elizabeth Gerdeman umístila na kraj dolu, promítání jmen zaniklých vesnic na úpatí dolu Vršany (koncept Michal Kindernay), dvoumetrová tabule s natištěnou úvodní stranou zprávy o extremismu Ministerstva vnitra (Pavel Sterec), zdokumentovaná pouť Martina Zeta kolem dolu Bílina nebo do průmyslové krajiny umístěná instalace nafukovacích písmen, z nichž se skládala slova „LAKESIDE“ a „RIVERSIDE“ (Markus Hiesleitner) a další. Bylo by nejspíš krátkozraké dívat se jen na výsledné realizace, význam umění lze v těchto případech spatřovat třeba ve finanční podpoře, která může díky zapojení umělců a umělkyň plynout z ustálené infrastruktury světa umění, a tak pomoci dané aktivistické platformě. I tak by se však na kvalitu konkrétních uměleckých realizací nemělo rezignovat. Je jen škoda, že Zelené ostrovy nekončí s příklady současného umění, ale uzavírá je již rok 2000. Končí tedy těsně před tím, než to začne být s životním prostředím (a s uměleckou teorií s ním svázanou) opravdu horké.

Obě zmíněné publikace ukazují, že zájem o environmentální témata sice na české umělecké scéně stoupá, bohužel ale není dostatečně provázán se současnou filozofií nebo teorií, která by mohla sloužit jako kritický rámec pro uměleckou tvorbu, jež by nebyla lhostejná vůči stávajícím politickým tlakům na ekonomický růst, které mají v důsledku katastrofální dopady na kvalitu života na Zemi. Zároveň je třeba podporovat vznik nových děl a výstav, které nebudou k těmto otázkám lhostejné, uvědomovat si, nakolik provoz některých uměleckých institucí udržuje status quo, a pracovat s obrazem světa v širších globálních souvislostech. Protože jinak… no, ten příběh o mrtvé planetě už znáte.


Pavel Mrkus (ed.), Krajina v pozoru, Ústí nad Labem: FUD UJEP, 2017, 256 stran

Ondřej Navrátil, Zelené ostrovy. České umění ve věku environmentalismu 1960–2000, Brno: MUNI a OFF/FORMAT, 2017, 232 stran


Foto: redakce Artalk.cz

Anna Remešová | Je redaktorkou Artalk.cz. Vystudovala teorii a dějiny moderního a současného umění na UMPRUM a byla členkou Ateliéru bez vedoucího. Aktuálně se jako doktorandka na AVU věnuje výzkumu Náprstkova muzea v Praze.