TS: Lucia Sceranková

Lucia Sceranková / kurátor: Silvia Van Espen / tlačová správa : Tereza Jindrová / ZAHORIAN & VAN ESPEN / Bratislava / 17. 9. -  16. 10. 2015

Jednou z nejtradičnějších a dodnes široce očekávaných (nebo dokonce vyžadovaných) hodnot v umění je krása. Ustanovit absolutní, všeobecný konsenzus v otázkách krásy sice není možné, můžeme ale najít předměty a motivy, které byly a jsou (často i v rámci velmi odlišných kultur) považovány za její nositele: ženské tělo, tvář a vlasy, květiny nebo přírodní scenérie. A právě s takovými výjevy pracuje Lucia Sceranková. Její metoda jí však zabraňuje sklouznout do pouhého podbízivého kýče. Krásu v podobě určité široce sdílené líbivosti samozřejmě můžeme najít i v současném umění. Tvorba umělců jako je Sceranková ale dokáže krásu nejen zprostředkovat samu o sobě, nýbrž tematizuje a odhaluje také význam pohledu toho, kdo dílo sleduje. S fotografií, která je jejím hlavním vyjadřovacím prostředkem, pracuje Sceranková v různě obsáhlých cyklech a diváka zpravidla staví do překvapivých situací. Důležitým aspektem její tvorby je totiž klam, iluze vyvolaná někdy manipulací s médiem (resp. modelem), jindy jen předpojatostí divákova oka. Díky tomu nás může její tvorba znovu upozornit na skutečnost, že pohled samotný se proměňuje a krásu lze spatřit i na dříve neočekávaných místech. „Krása je v očích toho, kdo se dívá.“

Právě subjektivní vnímání a prožívání reality stojí v centru Luciina dlouhodobého zájmu, což aktuálně dokládá i cyklus Staré světlo, který byl poprvé představen v rámci výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2014. Jak vysvětluje sama autorka: „Názov cyklu vychádza zo známeho, no zaujímavého faktu, že svetlo, ktoré cítime na tvári hocikedy počas banálnej situácie, napríklad v nedeľu poobede, je ohromne staré. Fotónu môže trvať až 170 000 rokov, kým sa prederie z jadra slnka na jeho povrch. Fascinoval ma obraz toho, že svetlo, ktoré si asociujeme s niečím ľahkým a efemérnym, môže mať taký ťaživý vek. Ten obraz pre mňa predstavuje zaujímavú situáciu obsahujúcu konflikt toho, čo je racionálne, vedecky potvrdené s naším osobným zážitkom. To bolo pre mňa dôležité východisko, ktoré sa dá aplikovať na naše prežívanie reality. Všetky veci v tejto sérii smerujú k osobnému meradlu, pričom spojivom sa stáva práve subjektívne vnímanie plynutia času. Čas ako neovládateľný tichý živel, s ktorým sme všetci konfrontovaní.“

Jelikož však umělkyně vždy pracuje specificky s konkrétním prostorem, prezentaci cyklu upravila přímo pro ZAHORIAN & VAN ESPEN galerii a přidala i nové prvky. Extrémních rozměrů dosahuje fotografie Vodopád, která navíc zvoleným podkladem a způsobem umístění v prostoru odporuje tradiční adjustaci fotografických snímků a naopak evokuje skutečný pohyb proudu vody. Objektový charakter fotografie je akcentován i polohou a deformací snímku Ohnisko. Oheň je dalším živlem, který se vedle vody, větru a země v tvorbě Scerankové objevuje opakovaně, tentokrát jej umělkyně využívá k naznačení bezčasí – oheň neplane, spíš uhasíná, ale přitom stále skrývá sílu, kterou by stačilo jen trochu rozdmýchat, aby opět vyšlehly plameny. Ústředním motivem cyklu, který propojuje jak téma živlů, tak lidského těla, je však čas. To umělkyně tentokrát zdůrazňuje instalací multiplikované fotografie hodin hned ve vstupní části galerie.

Fotografii můžeme označit téměř za „magický“ nástroj, který vytrhuje konkrétní okamžik z proudu času, a je tudíž příznačné, že Sceranková opakovaně zobrazuje právě vodní živel. Ve snímcích jako Rieka ovšem Sceranková toto „kouzlo“ fotografie záměrně zdvojuje a tím jej zviditelňuje. Dochází k symbolické sebereflexi fotografického média, kterou umělkyně ještě zesiluje tím, že mu dává sochařské kvality a testuje jeho možnosti. Současně svým způsobem umrtvuje zobrazovaná těla (jako ve snímcích Počkať nebo Hlava), mění je částečně na sochy a tím je činí nehybnými ještě dřív, než tak učiní fotografie. Fotografické instalace Lucie Scerankové zkrátka nemají vytvářet další iluzivní obraz reality, ale naopak testovat, co a jak jako realitu vnímáme.

Tereza Jindrová

Lucia Sceranková (nar. 1985 v Košicích) žije a pracuje střídavě v Praze a Londýně. Studovala na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě a na Akademii výtvarných umění v Praze. Absolvovala stáž na School of Arts and Cultures v Newcastlu a rezidenci v Cité Internationale des Arts v Paříži. Byla nominována na několik významných cen pro mladé umělce – vedle Start Point Prize 2011 a Ceny Václava Chada 2012 a 2015 (v rámci VI. a VII. Zlínského salonu mladých) i na prestižní Cenu Jindřicha Chalupeckého v roce 2014. Pravidelně vystavuje samostatně i na skupinových výstavách zejména v Čechách a na Slovensku, v posledních letech pak byla její tvorba představena například také v Londýně (Rural, Red gallery, 2013), Athénách (Romantic Apprehensions, Gallery metamatic:taf, 2013) nebo Paříži (Open Studio, Cité Internationale des Arts, 2012). Je zastupována ZAHORIAN & VAN ESPEN galerii.