Helena Koenigsmarková: Nechceme se uzavírat do slonovinové věže

Uměleckoprůmyslové museum v Praze prošlo v minulých letech důkladnou rekonstrukcí. Historická budova v centru města se pro návštěvníky otevřela loni na podzim, zatímco sbírkové předměty spolu s odbornými pracovišti byly mezitím přesunuty do nové depozitární budovy v pražských Stodůlkách. Ředitelka UPM Helena Koenigsmarková osvětluje v rozhovoru pro Artalk genezi celého projektu, jenž vyplynul z dlouhodobých plánů a potřeb muzea, a naznačuje, jak budou koncipovány nové stálé expozice, které kurátorský tým v tuto chvíli připravuje.

Historická budova Uměleckoprůmyslového musea v Praze na náměstí Jana Palacha po rekonstrukci. Foto: Ondřej Kocourek, UPM

Před několika měsíci se po rekonstrukci otevřela historická budova Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Jaké nové možnosti rekonstruovaná budova nabízí? Vyřešily se díky ní problémy muzea týkající se nedostatku prostoru?

Rekonstrukce budovy byla samozřejmě výsledkem dlouhodobého úsilí. Ředitelkou muzea jsem prakticky od roku 1990 (jmenována jsem byla v roce 1991). Všichni jsme věděli, že muzejní budova je přeplněná, že zde není prostor ani na práci, ani na uchovávání sbírkových předmětů, natož na rozvoj a další cílevědomou akviziční činnost. Bylo těžké utvořit si přehled o tom, co se v jednotlivých sbírkách nachází, protože byly rozmístěny do několika různých depozitářů. Od roku 1995 jsme tedy systematicky usilovali o to, dát sbírkám více prostoru. Shrnuli jsme dosavadní pokusy muzea, protože to nebyla nová myšlenka. Už na začátku 20. století bylo jasné, že prostoru bude v muzeu nedostatek – jeho koncepce sice odpovídala tehdejším evropským standardům, co se týče odborné práce a organizační struktury, nepočítalo se však s nárůstem sbírek. Za účelem rozšíření muzea byl v roce 1913 z daru člena Živnostenské a obchodní komory (zakladatelky UPM) zakoupen pozemek od židovské obce, ještě tam stály domy. Tam, kde se dnes nachází zahrada, měla vzniknout administrativní a výstavní budova, dějinné události – především války – však tyto plány vždy zkomplikovaly. V době první republiky byla vypsána architektonická soutěž, další pokusy vystavět novou budovu se pak objevovaly periodicky každých asi dvacet let. Z dnešní perspektivy památkové péče a ochrany historického území se na tomto pozemku už stavět nedalo, hledali jsme tedy jinde. Chtěli jsme však, aby nová budova s depozitáři vznikla v Praze – kontakt se sbírkami je pro nás zásadní. Pozemek ve Stodůlkách na Velké Ohradě jsme objevili kolem roku 2001. V roce 2008 jsme se pak dostali do programu Ministerstva kultury Péče o národní kulturní poklad, z něhož bylo možné financovat nejenom stavbu centrálního depozitáře, ale i rekonstrukci historické budovy. Projekty byly spojené nádoby, bez jednoho by nefungovalo druhé… Nechtěli jsme ale, aby bylo muzeum dlouho zavřené, jako po roce 1968, kdy se začalo modernizovat a zůstalo nakonec v důsledku politických okolností zavřené celých 17 let. Trvalo pak velmi dlouho, než si lidé znovu zvykli, že zde muzeum je. Nakonec probíhaly výstavba nové budovy i rekonstrukce té historické částečně paralelně, a tak jsme nějakou dobu fungovali v provizoriu. Je skvělé, že máme nyní přehled o našich sbírkových fondech – usnadňuje to mimo jiné i naši akviziční politiku. Všichni kurátoři, restaurátoři i evidence se nicméně přesunuli do nové budovy ve Stodůlkách, a tak se teď „srdce“ muzea nachází jinde. Bylo těžké si na to zvyknout, ale naším cílem bylo, aby prostory historické budovy odpovídaly současným technologickým standardům a sloužily především k vystavování, což se podařilo.

Původním posláním uměleckoprůmyslových muzeí byla osvětová činnost, šíření dobrého vkusu, seznamování odborné i laické veřejnosti s tím, kam umělecké řemeslo i průmysl směřují. Jak se podle vás poslání uměleckoprůmyslových muzeí proměnilo a jak ho vnímáte dnes?

Uměleckoprůmyslová muzea byla v 19. století zakládána v myšlence odpovídající dobovému kulturnímu kontextu. Dnes používáme jiné pojmy, podstata ale zůstává stejná. Pořád jde o kultivaci společnosti, o prezentaci a zachování řemesel, průmyslových vzorů a jejich vývoje. Dnes se třeba používá spojení kreativní a kulturní průmysl. Nyní jsou naše sbírky pod jednou střechou a v momentě, kdy budou kompletně uspořádány, budou k dispozici nejen pro badatele a odborníky, ale příležitostně i pro veřejnost. V posledních dvou letech vedeme diskusi o smyslu uměleckoprůmyslových muzeí s řediteli podobných institucí v Evropě. Mluvíme o tom, zda naše úloha spočívá stále hlavně v té estetické kultivaci, nebo zda můžeme hrát větší roli i v sociodemografické oblasti. Zda můžeme přispět k řešení společenských a politických problémů, jako je například migrace. Estetika a funkčnost jsou velmi důležité, pro náš obor jsou v jistém smyslu determinující, musíme ale přemýšlet nad tím, co chceme prostřednictvím našich sbírek demonstrovat, k čemu je chceme použít. Zároveň však nemůžeme zůstávat pevně upnuti k našemu sbírkovému fondu – chceme-li se vztahovat ke společenským otázkám, musíme ve své práci vstupovat i do dalších oblastí. V tomto duchu jsme přistoupili třeba i k prezentaci projektu Paneláci a s ním související výstavy Bydliště: panelové sídliště, která byla jednou z prvních v nově otevřeném muzeu. Fenomén paneláků je pro nás mimořádně zajímavý, protože s ním souvisí specifický životní styl a týká se významné části populace. A reakce na závěrečnou výstavu, kterou jsme uspořádali, skutečně odpovídají tomu, že je to téma aktuální a že nejde jen o módní vlnu, o nějaké retro.

Nová depozitární budova UPM na Velké Ohradě ve Stodůlkách. Foto: Ondřej Kocourek, UPM

Historicky uměleckoprůmyslová muzea pracovala tak trochu eklekticky v tom smyslu, že do svých sbírek zařazovala nejen předměty, které byly výsledkem uměleckořemeslné práce, ale i nástroje, vynálezy, nejrůznější technologie. Je to podle vás přístup, který by stálo za to oživit?

Je pravda, že původní záběr těchto muzeí byl daleko širší, sbíralo se vše, co nějakým způsobem zasahovalo společnost, s čím se lidé setkávali a s čím zacházeli. A je také pravda, že nám tyto artefakty nyní chybí při koncipování hlouběji zaměřených projektů. O část sbírek jiného typu jsme totiž přišli v 50. letech, kdy se sbírkotvorné kompetence jednotlivých muzeí striktně rozdělovaly a kdy Uměleckoprůmyslovému museu zůstala výhradně ta uměleckořemeslná oblast či užité umění a také design. To se svým způsobem ještě vyostřilo v době normalizace, kdy se muzeum cíleně soustřeďovalo pouze na vysoce kvalitní předměty a víceméně ignorovalo běžnou dobovou produkci. Byl to svého druhu odpor k režimu. Ale pro zkoumání a prezentaci této doby její produkci potřebujeme, byť stále v těch kvalitnějších příkladech, a nejenom v uměleckých solitérech.

Připadá vám dnes problematické či přežité striktní rozdělení kompetencí mezi Uměleckoprůmyslové museum, které se zaměřuje na řemeslné výrobky a užité umění, a Národní technické muzeum, jež sbírá průmyslové výrobky či stroje?

Myslím si, že je to trochu přežité. Mezi průmyslem a řemeslnou tvorbou jsou samozřejmě přesahy. Vznik předmětů je závislý jak na designu (tvarování), tak na technologiích, stejně jako nelze opomíjet vliv „vysokého“ umění. Osobně jsem se těmito vztahy mohla zabývat jako kurátorka v rámci příprav společné expozice mapující etapy 19. století na zámku v Zalužanech v 80. letech, na níž se podílelo Uměleckoprůmyslové museum a Národní galerie. To byla ohromná škola. V rámci studia dějin umění se užité umění nevyučovalo a najednou bylo třeba změnit úhel pohledu a nedívat se na něj jen jako na jakýsi doplněk. Na to pak měla navázat stálá expozice 20. století ve Veletržním paláci, kde Jiří Kotalík zamýšlel vystavit volné a užité umění vedle sebe. Podařilo se to nakonec až po roce 2000, kdy byly do nové stálé expozice Národní galerie umístěny četné ukázky z nejvýznamnějších uměleckých období, jež byly pro vývoj výtvarného umění 20. století zásadní, a to i z našich sbírek. Až v posledních letech tato expozice postupně ustupuje novým plánům Národní galerie. Těch více než patnáct let bylo ale pro znalého člověka velmi přínosných, zejména zahraniční kolegové si vždycky pochvalovali, jak je skvělé, že expozice propojuje volné a užité umění, architekturu a design.

Nové depozitáře UPM ve Stodůlkách. Foto: Ondřej Kocourek, UPM

Nové stálé expozice Uměleckoprůmyslového musea jsou nyní ve stádiu příprav. Jak budou koncipovány? Inspirujete se některými zahraničními muzei?

V roce 2000 jsme otevřeli stálou expozici s názvem Příběhy materiálů. Ve výsledku to však nebylo úplně dotažené, nemohli jsme ji rozšiřovat o další materiály právě z těch prostorových důvodů, a postupem času jsme se začali více koncentrovat na krátkodobé výstavy, na expozici Českého kubismu v Domě U Černé Matky Boží, zahraniční prezentace a podobně. Soustředili jsme se na to, aby bylo české užité umění a jeho čelní představitelé (např. Ladislav Sutnar) zařazeno zpátky do evropského kontextu. Když jsme pak začali přemýšlet, v očekávání rekonstrukce budovy, jak by měla vypadat nová stálá expozice, říkali jsme si, že to materiálové pojetí je vlastně pořád aktuální a že bychom ho mohli rozšířit a jít víc do hloubky. Myšlenky a koncepty ale hrozně rychle stárnou – realizace vydrží deset, patnáct let, ale když k ní nedospějete během nějakých pěti let, je nutné koncepci znovu promyslet a upravit. I společnost se za tu dobu velmi změnila a diváci od nás nyní očekávají něco jiného – už to nejsou jen „milovníci umění“, které by zajímala pouze estetika a kvalita provedení dané věci, lidé se chtějí dozvědět víc o souvislostech a podmínkách vzniku předmětů, které vystavujeme. Koncepci jsme tedy přepracovali a rozhodli se expozici rozdělit tematicky, podle určitých fenoménů, jež se v užitém umění v určité době a konstelaci poznání prosazovaly a jež je možné aktualizovat ve vztahu k současnosti. Kurátoři se nyní snaží, aby expozice nezahltili předměty (byť významnými) a aby divákovi přiblížili souvislosti mezi volným a užitým uměním, společností a politickým kontextem. Zároveň jsme se rozhodli, že nebudeme striktně oddělovat minulost od současnosti a že expozice 20. až 21. století by měla být proměnlivá. Potřebujeme totiž, aby se diváci do muzea vraceli. Kromě toho chceme ponechat prostor pro velké, déle trvající výstavy, ať už vlastní nebo převzaté. Proto jsme též pro nově zpřístupněné šesté podlaží, kde byly depozitáře, naplánovali přehlídku díla Josefa Koudelky, spojenou i proklamovaným darem do našich sbírek.

Inspirujete se některými konkrétními zahraničními muzei?

To je takový kontinuální proces, protože všude se to hodně mění. Všem nám jde především o tzv. publikum, ve smyslu mnoha vrstev společnosti. Nechceme být uzavření ve slonovinové věži. Snažili jsme se to podchytit i v rámci rekonstrukce – otevřeli jsme parter, v němž se nyní nachází kavárna, obchod a malý výstavní sál, kam může každý volně vstoupit. Samozřejmě sleduji, jak jsou koncipovány zahraniční expozice. Před několika lety byla například otevřena nová stálá expozice v berlínském Kunstgewerbemuseum. Je tam vystavena spousta nádherných věcí, ale ta výstava je strašně statická. Člověka to unaví, i když je odborníkem. A pak jsou expozice, které vám toho spoustu řeknou o jednotlivých historických obdobích a leccos si můžete i osahat, jako například ve Victoria and Albert Museum. Tam se pak člověk rád vrací. V Musée des Arts Décoratifs v Paříži zase často dělají intervence do stálých expozic a jejich prostřednictvím sledují nějaké tematické linie. Velmi zajímavě jsou vytvořeny expozice i celý výstavní program v Hamburgu, zajímavým partnerem je nám Grassimuseum v Lipsku. Inspirace tu tedy určitě nějaká je, ale musíme si najít svou vlastní cestu.

Pohled do instalace výstavy Bydliště: panelové sídliště. Plány, realizace, bydlení 1945–89 v historické budově UPM. Foto: Ondřej Kocourek, UPM

V jaké situaci se nyní nachází Metodické centrum pro design, které by při Uměleckoprůmyslovém museu mělo fungovat? Měl by se jeho prostřednictvím obnovit i vztah muzea k průmyslu?

Na segment výroby a podpory uplatnění designu v průmyslu se dnes zaměřuje například CZECHDESIGN a mnohá další uskupení. Pozice sbírkotvorné instituce je trochu jiná: jako centrální instituce jsme pověřeni metodologickou činností, ale i mezinárodní reprezentací, přičemž slovo „metodický“ je terminus technicus, podle něhož mají státní muzea různě zaměřená rozšířená pracoviště. Nechceme být přímo zprostředkovateli mezi designéry a výrobou, můžeme však poskytovat inspiraci a zajišťovat vazby v rámci různých mezinárodních organizací pro design. Nyní jsme například pověřeni, abychom zaštiťovali českou účast na obnoveném Trienále architektury a designu v Miláně v roce 2019, podobně jako Národní galerie zaštiťuje benátská bienále. Naše postavení jako státní instituce je tedy v tomto ohledu důležité. Naše služby si také žádají designéři, kteří hledají metodologické poradenství, pokud jde o historii, tradice a podobně. Prostřednictvím centra se budeme účastnit konferencí a mezinárodních projektů, bude se podílet i na koncepci a organizaci našeho přednáškového programu.

Předpokládám tedy, že vaše Metodické centrum nemá suplovat roli bývalého Design centra…

Ne. Když bylo Design centrum zrušeno, nabízeli jsme, že ho převezmeme i s veškerými jeho aktivitami. Bylo to dokonce domluvené mezi Ministerstvem obchodu a Ministerstvem kultury, pak ale na ministerstvu došlo ke strukturálním změnám a ten záměr padl. Různé jeho aktivity pak převzal CZECHDESIGN, Design Cabinet nadále organizuje Národní cenu za studentský design, a tak jsme pokračovali ve vlastním zaměření.

Ve vaší koncepci dlouhodobého rozvoje jsem se dočetla, že jste uvažovali také o otevření Muzea designu a životního stylu v Plzni. Budete tento záměr realizovat?

Nikdy neříkej nikdy, některé záměry potřebují najít svůj čas. Sbírkové předměty by ideálně měly být více vystavovány, a když na to přijde, jsme schopni realizovat třeba muzeum skla, muzeum fotografie, muzeum textilu a módy… I stálé expozice jsou limitovány, pokud jde o počet prezentovaných předmětů, a tak možnost vzniku specializovaných muzeí v dlouhodobých koncepcích stále uvádíme. Muzeum, které zmiňujete, mělo vzniknout v souvislosti s projektem Plzeň 2015 Evropské hlavní město kultury, kdy se na nás město Plzeň obrátilo s tím, že by podobné muzeum přivítalo a že by bylo možné ho realizovat v objektu bývalého pivovaru Světovar. Vznikl krásný projekt, který byl tak trochu inspirován muzeem designu v Essenu a jeho propojením s Red Dot Award. Záměrem bylo, aby byla činnost instituce více navázaná i na aktivity místní Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara, součástí muzea tedy měly být laboratoře, měly se zde vystavovat studentské práce a podobně. Teď je ale v Plzni prioritní stavba nové budovy pro Západočeskou galerii, a to bych jim moc přála.

Pohled do instalace výstavy Josefa Koudelky v historické budově UPM. Foto: Ondřej Kocourek, UPM (fotografie prezentované v rámci výstavy: © Josef Koudelka / Magnum Photos)

Helena Koenigsmarková absolvovala dějiny umění na Filozofické fakultě UK v Praze se zaměřením na umění českého středověku. Od ukončení studií pracuje v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, od roku 1991 jako ředitelka. Organizovala množství výstav a výzkumných projektů, zastupuje UPM v mnoha domácích i zahraničních profesních sdruženích, od roku 2014 předsedá Mezinárodnímu výboru pro muzea a sbírky užitého umění a design ICOM/ICDAD a je prezidentkou evropské společnosti Light and Design.