Monumentální oslavy letošních „osmičkových výročí“ jsou v plném proudu. Jednou z obzlášť rozsáhlých akcí připomínajících v tomto případě vznik Československa v roce 1918 byl festival Re:publika, který v uplynulých týdnech probíhal v areálu brněnského výstaviště. Ladislav Zikmund-Lender ve svém kritickém komentáři ukazuje, že dramaturgie festivalu odpovídá všeobecně rozšířenému pojetí státu jako synonyma národa a tendencím Čechů přivlastňovat si československou historii bez ohledu na další národnostní skupiny, jež ho spoluvytvářely.

Re:publika: Uzavřená společnost

Každý školák a školačka z vlastivědy ví, že základním znakem státu je jasná a uznávaná hranice. V podobě, v jaké bylo Československo v roce 1918 založeno, zaniklo už o dvacet let později a nikdy v ní nebylo obnoveno. Bujaré oslavy stého výročí založení Československa v letošním roce tedy uctívají státní útvar, který už osmdesát let neexistuje. Tento paradox nejlépe charakterizuje to, co pronesl Petr Pithart na nedávné konferenci Co bylo Československo? Stát, národ, kultura: „Nakonec [jsme] dali vždycky přednost národu před státem.“[1]

Mezi 26. květnem a 17. červnem 2018 se na brněnském výstavišti konal festival Re:publika, který byl jednou z klíčových akcí v rámci oslav výročí Československa. Jaký byl? Jaký obraz Československa vytvořil? Co nám může říct o tom, jak o sobě jako někdejší Čechoslováci smýšlíme?

Když Moravská galerie v Brně zahajovala loni na podzim výstavu Paneland: Největší Československý experiment (recenze), mělo se jednat o první vlaštovku v rámci projektu Re:publika, který získal podtitul Buďme zase spolu! Ambice oslavit výročí Československa spolu se Slováky ale nakonec moc nevyšla. Slavnostní pásku sice v květnu na brněnském výstavišti přestřihli český a slovenský premiér společně, očekávané finanční podpory ze strany slovenské vlády se ale festival nedočkal. Z české strany byl naopak dotován velmi štědře: z veřejných rozpočtů inkasoval 108 milionů korun, celkové náklady ve výši 130 milionů doplatili sponzoři.

Ornamentální, ale ne faktická účast Slováků na festivalu je pro to, jak se k útvaru Československa vtahujeme, velmi příznačná. Souběžně, ale tak trochu ve stínu Re:publiky probíhal v Brně pravidelný festival Meeting Brno. Na jedné z debat pořádaných v rámci Meetingu, nazvané Rok 1918 – vítězství, nebo tragédie?, zaznělo, že dnešní Češi považují odkaz Československa za svůj, což dokládá třeba i to, že si navzdory úmluvě o nepoužívání československých symbolů přivlastnili v roce 1993 československou vlajku, zatímco Slováci se k Československu takto nevztahují. Slováci ostatně slaví 28. říjen jako státní svátek pouze výjimečně letos, Češi každý rok. Platí-li to, co na diskusi pronesla Milena Bartlová, tedy že „celou první republiku uměli Češi řešit svůj konflikt s Němci – v něm byli vítězi, věděli, co dělat –, kdežto svůj vztah se Slováky si vůbec jako otázku nekladli,“ pak přesně totéž platí i pro letošní oslavy vzniku Československa a pro festival Re:publika zvlášť. Z představy nadřazenosti nad Slováky (a co teprv nad Rusíny, které ani nebereme v potaz) jsme se dosud nevymanili a bez otevřené debaty ani nevymaníme.

Konání festivalu Re:publika reflektovala mimo jiné i akce Manuál výstaviště Brno 1928–1918. Dům umění města Brna připravil v rámci projektu Brněnský architektonický manuál, který dokumentuje a prezentuje brněnskou moderní architekturu turistům i badatelům, speciální okruh po brněnském výstavišti. Centrem této prezentace byl stánek v pavilonu A, kde byly zdarma k dispozici praktické brožury se stezkou po areálu, a současně Dům umění pořádal pravidelné komentované procházky po areálu. Poznání a popularizace architektury výstaviště ale současně poukázala na jeho značně tristní stav. Když v rámci oslav výročí československého státu a tehdy mylně zažitého výročí zavraždění sv. Václava roce 1928 mohlo být výstaviště pro účely Výstavy soudobé kultury v Československu vybudováno, mohlo být po devadesáti letech aspoň opraveno.

Akce v rámci festivalu Re:publika, které se vztahují k vizuálnímu umění, jsou totiž až na jednu výjimku bizarní směsicí nacionálně českého narativu. Dům umění města Brna totiž kromě architektury jednotlivých pavilonů prezentoval ještě jedno, mnohem zásadnější, ale poměrně subtilní téma. Je jím výzkum o továrníkovi Viktoru Bauerovi a jeho zámečku v areálu výstaviště, kterému se už skoro dva roky věnují historičky umění Jana Kořínková a Markéta Žáčková. Závěrem tohoto výzkumu jsou dva zásadní poznatky: Viktor Bauer si nenechal od architekta Adolfa Loose upravit pouze jídelnu v přízemí a ložnici, ale Loosovy úpravy byly daleko rozsáhlejší. Autorky výzkumu navíc přišly na to, že Viktor Bauer, podnikatel židovského původu, postoupil pozemky pro výstavbu výstaviště v podstatě nedobrovolně. Bauerův příběh připomíná krátkodobá intervence náznakově rekonstruující původní Loosem navrženou podobu interiéru jídelny v jinak dost neutěšeném zámečku, který BVV pronajímá jako kancelářské prostory. Na festivalu Re:publika najdeme ještě panelovou výstavu o soužití Čechů a Němců v Československu, ale při bližším pohledu zjistíme, že jde o prezentaci „konkurenčního“ festivalu Meeting Brno. Přítomnost, zviditelnění a rehabilitace jiného než etnicky českého narativu je na festivalu Re:publika čestnou výjimkou, ale můžeme oprávněně pochybovat, zda je pro Brno, město s velkým podílem německého obyvatelstva a obyvatelstva židovského vyznání mezi válkami, dostatečné. Tato výtka však pochopitelně putuje k dramaturgům festivalu.

V pavilonu A se dále nachází výstava Já a Sokol, která se měla věnovat sokolské konstrukci národní identity. O státu už příznačně nepadá ani slovo. Sokolskou myšlenkou a infrastrukturou jsme, stejně jako dalšími kulturními fenomény, jako byla třeba Československá církev, kremační hnutí, legionářské organizace, československá zednářská organizace, která byla důležitým mocenským pojítkem ekonomicko-politických elit, Slovensko a Podkarpatskou Rus jednoduše kolonizovali. Oproti jiným prezentacím je ale nutné uznat, že autoři sokolské výstavy dokázali na omezeném prostoru podat alespoň zajímavá analytická data. Originální grafy s kvantifikačními údaji o členstvu Sokola a jeho sociologické struktuře, stejně jako snaha vytvořit a graficky prezentovat analýzu funkční skladby a dispozic sokoloven (přestože výsledná typologie je nakonec napasována do stylových kategorií nicneříkajících „ismů“), jsou docela sympatickým pokusem o představení dějin této instituce.

Nejpopulárnějším lákadlem festivalu Re:publika se jistě stala výstava Alfons Mucha: Dva světy, Slovanská epopej a plakáty umístěná v pavilonu H. Slovanská epopej se zde znovu představuje bez kritického rámce, jako něco, co je hodné obdivu. Bizarně velký a rozsáhlý cyklus už ve své době anachronických estetických kvalit má však i velmi pochybné ideologické pozadí, o kterém se překvapivě stále málo mluví: sponzor Slovanské epopeje Charles R. Crane byl přesvědčen o nadřazenosti některých ras a národů nad jinými, což sice nebylo v první třetině 20. století nic zas tak výjimečného (na pováženou je už to, že Crane schvaloval vzestup Hitlera a jeho politiky), ale pokud se k takovým hodnotám chceme vztahovat coby k základům kulturní konstrukce identity či státnosti i dnes, je to poněkud znepokojivé.

Moravská galerie v Brně obsadila s výstavou Avant Garde: Velká hra na budoucnost celý pavilon G1. V obří hale nechali kurátoři Jana Zielinski, Jiří Macek, Jan Press a Ondřej Chrobák vybudovat labyrint z lešenářské konstrukce, do nějž vložili sérii uměleckých děl, kinetických a světelných instalací a videoprojekcí. „Společně s architekty a designéry jsme zkusili načrtnout budoucnost, svobodné město. Jeho skica je strukturovanou sítí, svéhlavým městem, které obsadili přední čeští designéři mladší generace se svými fantaziemi,“ píší kurátoři. Struktura mnohaúrovňového labyrintu nabízí skutečně efektní prostorový zážitek. Návštěvnicky přívětivé je také to, že každé dílo je opatřeno „návodem k použití“, tedy instrukcemi, jak se na něj dívat, jak do/na něj vstoupit, a srozumitelným vysvětlujícím textem. Otazníky vyvolává, zda jsou Maxim Velčovský nebo Kryštof Kintera skutečně ještě příslušníky mladé generace, jakkoli jde o vágní pojem.[2] Nešťastnou shodou náhod jsem však v konceptu „svobodného města“ objevil poměrně zásadní trhlinu. Totiž: dva dny před návštěvou festivalu jsem si koupil nové boty, které mi do krve prodřely nohy. Ocitl jsem se tak nakrátko mezi lidmi se sníženou schopností pohybu, což mi poskytlo poněkud jinou perspektivu a definovalo jiné návštěvnické priority. Jak se ukázalo, je pro lidi se sníženou schopností pohybu expozice přístupná jen velmi omezeně – rampa spojuje jen úroveň vstupu s nejnižší úrovní, všechna další díla jsou přístupná pouze po propleteném schodišti. Je vize města budoucnosti, které je jen pro zdravé, mladé a chodící lidi, opravdu svobodná?

Poslední víkend festivalu se v pavilonu G2 odehrála akce Kateřiny Šedé EX:PO: Největší československé rande. Umělkyně, stejně jako kurátoři Moravské galerie, přistoupila k tématu oslav Československa s konceptem, který má ambici dívat se do budoucna. Chtěla řešit rozsáhlý společenský problém osamění, což je jistě zásadní téma. Podobně jako ve svých jiných projektech však vytyčený a veskrz relevantní problém neřeší komplexně, ale jen jaksi akupunkturně a na efekt. Namísto toho, aby vytvořila místo, kde se může kdokoli, kdo je zrovna na výstavišti, přijít seznámit s kýmkoli a za jakýmkoli účelem, vytvořila k tomu složitý konstrukt pozvání 959 mužů a 959 žen (protože 1918). Celý pavilon G2 nechala polepit drahou řezanou grafikou s logem akce EX:PO, aby pak v samotný čas konání byly všechny vstupy označeny nápisy „Uzavřená společnost“. Akce Kateřiny Šedé se dočkala kritiky od výboru Společnosti pro queer paměť (jehož jsem členem). Přestože o svém projektu umělkyně prohlašovala, že není omezen věkem ani sexuální orientací, nezabývala se tím, zda skutečně vytváří podmínky pro to, aby lidé odlišné sexuální identity a citové orientace chtěli a mohli na akci přijít. Jak jim zaručovala, že prostor seznamky bude pro ně a jejich jinakost bezpečný a chápavý? Jak ukázaly následné boužlivé reakce, rande bylo skutečně většinově chápáno jako heterosexuální („LGBT komunita má přece Prague Pride…“). A nakonec, není přece důležité, co o svém díle umělec proklamuje, ale jak nakonec vyzní. Jednu z mála chápavých reflexí poskytla kritička Magdaléna Šipka na stránkách literárního magazínu H70, která si všimla, že akce Kateřiny Šedé byla výlučná i v jiných ohledech. A když už má akce v názvu Československo, je legitimní otázkou, jaké tedy bylo zastoupení Slováků.

Sečteno, podtrženo: Pro koho a o kom byl festival Re:publika? Byl pro etnické Čechy, kteří o sobě smýšlí jako o pokračovatelích Československa a čechoslovakismus mají nekriticky zažitý jako normální nastavení smýšlení o Československu. Festival nenabízel jakoukoli problematickou reflexi či revizi, na rozdíl od festivalu Meeting Brno, který měl re:vizi v samotném podtitulu letošního ročníku a snažil se tomu skutečně dostát. Nenajdeme zde nic, co by se věnovalo menšinám, které byly legitimní součástí Československa, ať už národnostním, náboženským nebo sexuálním.[3] O zohlednění nebo zviditelnění lidí s nejrůznějším druhem postižení rovněž nemůže být řeč. Pokud tedy festival Re:publika něčím byl, tak festivalem uhlazené normálnosti. Jen několik dní po jeho skončení se německá kancléřka ke Dni uprchlíků velmi vágně vyjádřila o vyhnání Němců po roce 1945 v tom smyslu, že není morálně ani jinak ospravedlnitelné. Jde téměř doslova o oficiální stanovisko České republiky. Navzdory tomu zaplavily veřejný prostor názory, že multikulturní stát, jakým bylo mezi lety 1918–1938 Československo, nikdy nefungoval a etnicky nečeské obyvatelstvo „bylo třeba odsunout“. Svým vyzněním a tím, jaká témata se festival Re:publika rozhodl zařadit, a naopak jaká vytěsnil, pro takové postoje vytváří živnou půdu. Jednoduše se ukázalo, že speciálně na festivalu Re:publika slovy Petra Pitharta „stát byl a je zdrojem našich stále se opakujících nedorozumění“.[4] Můžeme doufat, že při různých dalších státnických výročích budou štědré dotace dostávat spíš takové subjekty, které dokážou rozlišit pojmy národ a stát a budou schopny alespoň elementárně kritického přístupu, který zdaleka nemusí být nesrozumitelný.

[1] Pithart, Petr, Co bylo Československo? Stát, národ, kultura?, in Milena Bartlová et al., Co bylo Československo? Stát, národ, kultura, Praha 2017, s. 245.

[2] Podle výzkumu britského psychologa Dominica Abramse končí mládí ve 40 letech (srov. zde), pro většinu Čechů končí mládí 35 lety. Jako umělecko-kritická kategorie přívlastek „mladý“ většinou označuje spíše ty umělce, kteří (ještě) nejsou součástí uměleckého establishemntu.

[3] Třeba přímo o LGBT minulosti Brna proběhla jen měsíc před festivalem komentovaná prohlídka v rámci Měsíce queer historie.

[4] Viz Pithart (pozn. 1).

---

Text vznikl za finanční podpory Institutu umění – Divadelního ústavu, kterému tímto děkujeme.