„Česká Warburgiana“ není o Warburgovi: odpověď Evě Skopalové

Ladislav Kesner, kurátor výstavy Trauma / tíseň / extáze / prázdnota. Formule patosu 1900–2018 v Západočeské galerii v Plzni, zaslal do redakce svoji reakci na recenzi této výstavy od Evy Skopalové. Její text je podle autora příkladem jedné z tendencí v současném kritickém psaní, kdy recenzenti nehodnotí, do jaké míry se kurátorům podařilo realizovat vytyčený záměr v médiu výstavy, ale polemizují s jejich přístupem k danému tématu a formulují vlastní názor na to, jak by ta která problematika měla být pojímána a prezentována.

„Česká Warburgiana“ není o Warburgovi: odpověď Evě Skopalové

Evě Skopalové patří dík za zevrubnou recenzi výstavy, kterou jsem za vydatné pomoci Petry Kočové a spoluúčasti Zbyňka Baladrána připravil pro Západočeskou galerii v Plzni. Vadou na kráse této recenze je skutečnost, že v ní autorka především polemizuje s mým chápáním díla Aby Warburga, ač o něm je výstava jen v minimální míře (v tomto směru je  už označení výstavy „Česká Warburgiana“ v názvu jejího textu zavádějící). Článek je názorným příkladem určitého přístupu k recenzování výstavních projektů, na který lze stále častěji narazit v odborných médiích (Artalk nevyjímaje), především právě v souvislosti s tematicky zaměřenými projekty. Ve stručnosti jde o to, že recenzent se primárně nezabývá tím, jak se podařilo deklarovaný záměr autora či kurátora převést do specifického prostorového média, jakým výstava je, a zda je takový koncept srozumitelný pro diváka; namísto toho využívá recenzi k teoretické polemice s autorem a prezentování svého vlastního názoru na problematiku, z níž koncept výstavy (v daném případě „formule patosu (či afektu)“ vychází. Vzhledem k tomu, že jsem si tento pojem vypůjčil pro název výstavy, nešlo Warburga nezmínit, plzeňská výstava se ale nepokouší (na rozdíl od jiných citovaných projektů) o parafrázi či rekonstrukci jeho myšlenek. Úvodní panel jasně přiznává, že s pojmem formule patosu se zde pracuje volně a „užíváme [jej] obecněji k postižení výrazového repertoáru zobrazeného lidského těla.“ V daném případě to považuji za legitimní, neboť vzhledem k povaze Warburgova teoretického díla neexistuje žádné kanonický, pravověrný výklad jeho pojmů, jemuž by bylo možné se zpronevěřit. Autorka recenze se formulemi patosu zabývala ve své bakalářské práci na FF UK, já jsem o ní napsal pár studií, (kupř. zde), oba se tedy touto problematikou zabýváme a zřejmě o ní uvažujeme různým způsobem. Jak nekonečná literatura k Warburgovi naznačuje, interpretace jeho geniálních, leč nesoustavných, nejednoznačných a často krypticky vyjadřovaných idejí je výzvou i sui generis intelektuálním cvičením. Skopalové chápání daného pojmu, a její polemika s mým pojetím zprostředkované intelektuálními vzory, k nimiž odkazuje, je jistě zajímavým tématem pro odbornou disputaci, avšak pro hodnocení konkrétní výstavy, která – znovu opakuji – není o Warburgovi, je v zásadě irelevantní. Píše: „[…] pokud by Kesner doopravdy rozvíjel techniku res ipsa loquitur…“ A proč bych proboha měl? Nebo: „Warburgovy formule patosu nejsou poplatné lineárnímu vývoji dějin, z nichž by bylo jednoduše možné chirurgicky vyoperovat období od roku 1900 do roku 2018 […] Moderní dobu a její patos […] nelze promýšlet bez antiky, středověku, renesance a baroka. Právě v tomto je výstava v masných krámech nepřesvědčivá, respektive budí pocit přistřižení křídel Andělu dějin.“ V mém pojetí je však cosi takového možné a proveditelné. Klíčová idea výstavy spočívá právě v pokusu soustředit se na formule afektu moderní doby a současnosti – v té míře, do jaké to kapacita výstavní síně Masných krámů umožňuje –, s tím, že součástí takového konceptu nikdy nebylo mapovat přenosy repertoáru formulí patosu od antiky do současnosti. I kdybych měl k dispozici 1500 m² výstavní plochy, nekoncipoval bych výstavu tak, jak po mě recenzentka požaduje. Naopak se budu těšit, že nám snad jednou v budoucnu ukáže, jak může výstava předvést afektivní formule v umění od antiky po současnost způsobem res ipsa loquitur. Na závěr si neodpustím poznámku určenou zejména mladším, intektuálně zdatným a ambiciózním, avšak méně zkušeným autorům: recenze výstav není primárně formátem pro prezentování vlastní teoretické erudice, nemělo by jít o to, demonstrovat, že daná idea výstavy mohla být formulována jinak (to ostatně platí vždy), ale kriticky analyzovat konkrétní výsledek – tedy výstavu – ve světle deklarovaného kurátorského záměru.

Trauma / tíseň / extáze / prázdnota. Formule patosu 1900–2018 / kurátor: Ladislav Kesner / Západočeská galerie v Plzni / Plzeň / 16. 2. – 27. 5. 2018

Foto: archiv ZČG. Fotoreport najdete zde.