Spiknutí vdovy S

Výstava Vdovy S v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem prezentuje díla tří umělců – Zdeňka Sýkory, Otakara Slavíka a Zbyňka Sekala – pohledem jejich životních partnerek. Koncept připravila Duňa Slavíková, která ke spolupráci pozvala Christine Sekalovou a Lenku Sýkorovou, a vznikla tak skromná expozice vzdávající hold výše zmíněným umělcům. Anna Remešová se ve svém komentáři vyjadřuje nejen k této výstavě, ale také k širší otázce feministické práce v českých uměleckých institucích. 

Spiknutí vdovy S

Americký seriál Sedmilhářky (v anglickém originále Big Little Lies) se odehrává v jednom kalifornském městečku, kde se slaměné vdovy nudí ve svých velkých a luxusních vilách u moře, ve kterém se nekoupou, ale jenom na něj koukají. Zároveň se každá ze čtyř hlavních hereček, kolem nichž se točí prakticky celý seriál, pokouší jiným způsobem vypořádat se svým osudem matky a partnerky. Sedmilhářky ukazují, že z těchto rolí se dá vymanit jen velmi těžko, z mateřství se zde tak stává hysterická kompetitivní póza, z partnerství pak vztah založený na výbušném násilí. Tyto excesy se stupňují, až dojdou do neúnosné míry, která vyvrcholí násilným činem, následovaným ovšem společnou katarzí a úlevou. Ženy se tak v posledním díle seriálu od svých rolí osvobodí a i když možná jen na chvíli, pomáhá jim tento okamžik změny rozpoznat nezřetelné podmínky patriarchátu a normativity, ve kterých nevědomky žijí.

Sedmilhářky slavily ve světě velký úspěch, stejně jako románová tetralogie Geniální přítelkyně od Eleny Ferrante, jež se podobně – i když v kontextu zcela jiných materiálních podmínek – vyjadřují k patriarchátu jako mocenské struktuře vstupující do života žen i mužů a ovlivňující jejich jednání a osudy. Po celém světě lze pozorovat, jak vzrůstá potřeba feministické kritiky politických systémů, institucí, vzdělávání, domácí práce, genderových rolí atd.; také v českém prostředí můžeme tyto tendence vysledovat v debatě o tzv. „feministické (umělecké) instituci“ nebo v požadavcích spravedlivého zastoupení žen a mužů na debatách, výstavách a v publikacích. Jedním z témat, kolem kterého se chodí jako okolo horké kaše, je otázka zavedení kvót. Ta vzbuzuje vášně již od 70. let, ačkoliv se ukázalo, že genderové kvóty ve firmách a státních institucích vedly v některých zemích (např. ve Skandinávii) k postupně se zvětšujícímu zastoupení žen. Do uměleckého světa přinesla diskuze ohledně kvót druhá vlna feminismu, teoreticky se však zdá být tato otázka skoro nevyřešitelná. Někomu vadí omezování kreativního a organického uměleckého procesu, někomu zase dlouhotrvající lhostejný přístup k jiným kánonům než k těm dominujícím. Při pohledu na fungování některých institucí by ale taková debata mohla přinést svěží závan změny a sebekritiky do prostorů, které se téměř nemění i v průběhu mnoha let. Představa, jaké by to bylo, kdyby české galerie a muzea zavedly kvóty, mě naposledy napadla při návštěvě stálé expozice v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem.

Uvědomuji si problematičnost zavedení kvót, které by ve výstavních a uměleckých institucích nařizovaly minimálně padesátiprocentní zastoupení žen na všech akcích a výstavách. Souhlasím s tím, že uměleckou práci nelze hodnotit dle pohlaví tvůrce či tvůrkyně, považuji však kvóty za první – i když velmi vratký – krok, který by pomohl rozšířit povědomí o exkluzivitě českých galerií a muzeí a zviditelnit procesy, které rozhodují o tom, kdo získá přístup do veřejného prostoru a kdo ne. Nejedná se však jen o to, že by instituce neměly upřednostňovat mužské autory před ženskými autorkami, proměnou by měla projít také citlivost k reprezentaci umění menšin a k objektivizaci ženského, ne-heterosexuálního, ne-bílého nebo ne-lidského těla.

Jak ale postupovat, když máme k dispozici sbírku malířských a sochařských děl 20. století, ve které evidentně – alespoň podle stálé expozice a webových stránek – figurují pouze dvě autorky-ženy (Adriena Šimotová a Toyen)? S podobně zahořklým úsměvem se však lze procházet i třeba sbírkou Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, Národní galerie v Praze a dalších institucí. Česká muzea umění zkrátka nejsou pro ženský. Představuji si, jak radikálním gestem by bylo zavést v Roudnici kvóty. Třeba jen na týden. Znamenalo by to uklidit do skladu 95% všech obrazů a soch a ponechat na místě jen dva obrazy, které by v celé prázdné bílé hale čelily dílům Adrieny Šimotové a Toyen. Bohužel by však takový postup nic pozitivního nepřinesl, protože kritický komentář nelze do galerií a muzeí dostávat násilným feministickým obrazoborectvím. Taková práce se sbírkami s díly vzniklými před rokem 2000 by přinesla jen vášně a pocity nedorozumění a odmítání. Je proto třeba hledat jiné podoby sebereflexe a sebekritiky institucí. Určitou cestou mohou být postupné změny: intervence současného umění, které by nejen doplňovaly stálou expozici – jako je tomu v Roudnici –, ale aktivně by do ní zasahovaly; nebo diskuze a texty přímo na výstavě, v posledku pak kurátorské projekty, které by se vyjadřovaly k aktuálním společenským tématům.

Právě zvědavost, zda se něco takového podařilo v Roudnici, mě přivedla na výstavu Vdovy S, jež se zprvu zdála být veskrze ženským počinem. Přehlídka prezentuje díla tří velkých umělců – Zdeňka Sýkory, Otakara Slavíka a Zbyňka Sekala – pohledem jejich životních partnerek, dnes ovdovělých. Koncept je to prostý, Duňa Slavíková přizvala Christine Sekalovou a Lenku Sýkorovou a požádala je, aby vybraly několik děl od výše jmenovaných umělců a vystavily je ve společné expozici. Vznikla skromná instalace: 5 obrazů, 2 reliéfy, 5 plastik a jedna vitrínka s drobnějšími modely. Jednotlivá díla jsou rozestavěná převážně ve dvojicích, přičemž v rámci této konstelace mají reprezentovat „dialog vzájemného vztahu“. Díla doprovází jeden velmi stručný text, bohužel nepřiznávající autorkám výstavy aktivnější role než „citlivá partnerka introvertního umělce“ nebo „pečovatelka manželova odkazu“. Vedle úvodního textu se pak nachází ještě několik listů věnovaných tvorbě jednotlivých umělců. Více informací lze najít v drobném katalogu, do něhož přispěly Duňa Slavíková a Lenka Sýkorová, kterého si ale málokdo při návštěvě galerie povšimne.

Díla na výstavě Vdovy S, která se nachází za stálou expozicí, byla vybrána z různých období a odlišné jsou i použité materiály. Povětšinou abstraktní práce vyjadřují individuální přístupy k uměleckému vyobrazení, v případě Otakara Slavíka se jedná o expresivní barevná plátna velkých formátů, kdežto Zdeňka Sýkoru zastupují jeho charakteristické propletené linky matematických počtů a náhod a Zbyňka Sekala plastiky a reliéfy pracující s přísným symbolismem. Jednotlivá díla jsou rozeseta v izolovaných skupinkách podél zdí a mlčenlivě spočívají ve svém důstojném klidu posvěceném kánonem dějin umění. Protože jsou vzdálena svému historickému okamžiku – což platí především u děl Zbyňka Sekala – a vsazena do mimouměleckého rámce, je jejich interpretace pro návštěvníky a návštěvnice značně ztížena. Jediným klíčem k celé výstavě tak zůstává fakt, že byla sestavena na základě vztahu konkrétních žen k jejich geniálním uměleckým partnerům.

Pokoušela jsem se představit si autorky výstavy i jinak, zbavené submisivní role, kterou jsme si zvykli ženám přisuzovat. S odkazem na seriál Sedmilhářky hledám zpětně na přehlídce konečný moment emancipace, který by se snad mohl nacházet ve smíření a v afirmaci své role ženy/matky/partnerky. Bohužel se ale ukazuje, jak nedostatečná a nepřesná může být interpretace takové výstavy skrze perspektivu současné feministické teorie. Díla tří autorů od S a gesto jejich partnerek je vzdálené naší době, vnímám je spíše jako moment úcty lhostejný k aktuálním myšlenkovým proudům. Je proto třeba věnovat tomuto typu umění pozornost, ale zároveň také citlivě hledat takové interpretační rámce, které nesměřují do minulosti a jsou inspirativní pro budoucnost.

Vdovy S. Sekal – Slavík – Sýkora / autorka výstavy: Duňa Slavíková / Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem / Roudnice nad Labem / 7. 12. 2017 – 11. 2. 2018

foto: Zdeněk Porcal, Studio Flusser