In fundamine [nejen o domech – muzeích]

Ladislav Zikmund-Lender se ve svém příspěvku zabývá problematikou architektonických památek, jež fungují jako muzea, konkrétně současnými expozicemi ve stavbách Franka Lloyda Wrighta a publikací Anarchist Guide to Historic House Museums, která nabízí kritickou analýzu a popisuje možné přístupy k těmto prezentacím: "Domy – muzea [...] mají v post-faktické době, kdy jsou emocionální vjemy nadřazovány racionální práci s fakty, nový smysl a hlavně politickou funkci. Měly by se ale podle doporučení Anarchistického průvodce přeměnit na jakási kritická mikromuzea, která budou otevřeně zpřístupňovat kritickou (nejen diskurzivní) reflexi historických narativů a jejich mocenské strukturovanosti."

Kniha Anarchist's Guide to Historic House Museums: A Ground-Breaking Manifesto, foto: Ladislav Zikmund-Lender, 2017

Anarchistův průvodce po domech aneb o prádélku paní továrníkové

V zapadlé zemědělské vesničce uprostřed Iowy stojí nezvyklý dům, schovaný před pohledy zvědavců a sousedů za rozsáhlými polnostmi a lesíkem. Nechal si ho v letech 1948–1950 postavit podle návrhů Franka Lloyd Wrighta Lowell Walter, místní penzionovaný továrník. Na rozdíl od domu Fredericka Robieho, vrcholné stavby tzv. prérijního stylu, jehož expozice se zaměřuje na konstrukční a prostorové aspekty, nebo domu Darwina Martina, jehož správci se zase úzkostlivě snaží rekonstruovat původní interiéry a design Franka Lloyd Wrighta, je prezentace domu v Iowě o dost jiná. Zaměřuje se totiž na soukromý život stavebníků, takže vedle obnovy původního vybavení a materiálů doplňují interiéry „zapomenuté“ předměty denní potřeby evokující představu, že majitelé právě odešli. Vrcholem je nahlédnutí do skříně v ložnici, v níž je poskládáno dobové dámské spodní prádlo. Je zřejmé, že za vrchol prohlídky průvodci nepovažují prostorové řešení obytné části domu, která je svými kvalitami otevřenosti, plynulosti a transparentnosti srovnatelná s volným prostorem Miese van der Rohe nebo se skleněným domem Philipa Johnsona, ale moment, kdy obřadně otevřou skříň, z níž na překvapené návštěvníky vykoukne krajková spodnička paní továrníkové. Proč se takové perverzi oddáváme?

V roce 1997 se v italském Janově konala konference Living history: Historic House Museums, která dala vzniknout stejnojmenné sekci mezinárodní muzejní organizace ICOM. V jejím rámci vznikl klasifikační systém těchto domů, který je používán dodnes: domy významných osobností, domy sběratelů, krásné domy, domy historických událostí, dům lokálního společenského významu, rodové domy po významných předcích, domy mocných, církevní domy, skromné domky. Teprve v posledních letech se konceptu historického domu – muzea věnuje i kritická teorie, která upozorňuje na to, že budování i navštěvování těchto objektů je politická aktivita, která více či méně reprezentuje konkrétní politická stanoviska a systémy. Tomu se věnuje nedávno vydaná publikace, která je souborem starších blogových příspěvků: Anarchist Guide to Historic House Museums autorů Franklina D. Vagnone a Deborah E. Ryan.

Prezentace šatní skříně v Lowell Walter House, Iowa, foto: Ladislav Zikmund-Lender, 2017

Kniha není klasickou vědeckou monografií, není ale ani tradičním kompilátem starších článků. Už v podtitulu publikace je text charakterizován jako manifest a tak je třeba ho také číst. Impulzem k jeho napsání byl moment osobní frustrace z návštěv historických domů – muzeí: Cítíme se díky intimitě a domesticitě vítaní, nebo naopak obtěžujeme tím, že nás – exkluzivně malou skupinku – vůbec pustí dovnitř? Je zážitek, který domy – muzea zprostředkovávají, spíše rozumový, nebo emocionální? Jak se vyrovnáváme s rozporem autenticity a hrou na minulost? Jak se to setkává s našimi očekáváními? Dále může dojít k frustraci v rovině paměti – jak nepříjemná je propast mezi osobní a kolektivní pamětí? A nakonec v rovině společenské: Je exponenciální růst počtu domů – muzeí, jejichž provoz je extrémně provozně náročný a zatěžující, vůbec společensky udržitelný?

Proč je „průvodce“ anarchistický? Autoři dávají otevřeně najevo, že jsou velkými obdivovateli (fanoušky) domů – muzeí, profesionály, kteří o ně pečují, ale současně se chtějí pokusit o kritický a zároveň praktický pohled na jejich praxi.[1] Jejich cílem je především upřímnost a přímost – sami tyto kvality označují pojmem „parrhesia“: „postavit se proti dominantním a rozšířeným názorům“. Nakolik je to figura skutečně anarchistická, vyplývá z jejího záměru (a důrazu na praktičnost): autoři chtějí přimět muzejní instituce ke změně práce s návštěvníky, počínaje u vzdělávací praxe a způsobu vyprávění.[2] V oddílu, úderně shrnujícím v pěti bodech, v čem je problém, se dočteme: „1. historické domy – muzea přijímají politickou a sociální propagandu, [...] 2. historické domy – muzea nemohou ničím relevantním přispět k [současné] diskusi, [...] jsou elitářské, izolované, sebe-referenční a kulturně zastaralé, [...] 3. historické domy – muzea jsou nudné, [...] 4. historické domy – muzea byly a jsou úzce kurátorované [řízené a spravované] a nereflektují reálný život vně, [...] 5. historické domy – muzea jsou příliš nákladné na údržbu a často se uchylují k zavádějícím konzervačním postupům.“

Odložená „rozečtená“ kniha a brýle Lowella Waltera, foto: Ladislav Zikmund-Lender, 2017

Na první tři body můžeme navázat tuzemskou zkušenost: domy – muzea, vzniklé po roce 1990, těží z obnoveného zájmu o bydlení buržoazie, proti níž státní soscialismus vedl ideologickou válku. Současně však domy – muzea ukazují pouze lesk jejich sociálního statusu a nekriticky přistupují na reprezentační strategie této společensko-ekonomické třídy. Ukazují drahé materiály, nádherné umělecké sbírky, rozlehlá sídla se zahradami a – nahrávajíce libidinózní lidské zvědavosti po vzoru fenoménu „šmejděníčko-šmejdění“ z oblíbeného televizního pořadu –, ty, kteří si tato honosná sídla pořizovali, fetišizují (dýmka pana továrníka, prádélko paní továrníkové). O lidech, kteří na toto bohatství dřeli v jejich podnicích, a o podmínkách jejich práce se většinou nic nedozvíme. Materializovaná kumulace kapitálu tak může být právě tím frustrujícím rozporem mezi emocionálním zážitkem a zážitkem intelektuálním.

K čtvrtému bodu odkážu k v úvodu zmiňované prezentaci dalších domů Franka Lloyd Wrighta – každý je zaměřen na jeden úzce vymezený aspekt. Nejmarkantnější je to v případě domu Robie, kdy, pokud vás nezajímá, jak jsou konstruovány zdi a jakými technikami byly obnoveny omítky a nátěry, je pro vás návštěva ztrátou času (a peněz). Pátý bod pak ilustruje výrazný rozdíl mezi dnešní podobou vily Tugendhat, jejíž rekonstrukce směřovala k vytvoření dojmu vily „jako nové“, a vily Müller, jejíž správci se naopak snažili zachovat sedmsedát let starou patinu (a někde ji pochopitelně trochu vylepšit).

Ilustrace z knihy Anarchistický průvodce, „reflexe sociálního a třídního odcizení, sedmá třída neworské státní školy, která navštívila Morris Jumel Mansion v New Yorku,“ foto: Franklin Vagnone, citace z knihy Anarchist's Guide to Historic House Museums: A Ground-Breaking Manifesto, s. 49.

Jaké řešení nám Anarchistický průvodce nabízí? V sérii strukturovaných případových studií autoři dospívají k jednoduchým radám, např.: nebraňte se historkám a mýtům, sdílejte mikropříběhy, vyhněte se falešným lákadlům a záměnám, „nenarcizujte“ detaily [přehnaně je neakcentujte], ukažte realitu a otevřeně přiznejte rozpory, zapojte všechny smysly, umožněte přístup do „zapovězených“ prostor – nechte návštěvníky se porozhlédnout, přiznejte komplexitu domácnosti [nelpěte na statičnosti instalačního spektáklu], ukažte stáří, ukažte dobovou konstrukci interpretací [jejich historicitu]. Na závěr autoři poskytují stručný přehled těchto „rad“ a také souhrn metod výzkumu provozu domů – muzeí (sledování tras pohybu, sledování hladiny zvuku, krátké video-mapování, návštěvnické workshopy, komunikace na sociálních médiích, spolupráce s místními univerzitami atd.). Důležité a „anarchistické“ na tom je, že všechny tyto metody mají mít stejnou relevanci. Vznikl také krátký „anarchistický dotazník“, který se zaměřuje na kritickou návštěvnickou reflexi z (výše uvedených) pozic autorů.

Anarchistický průvodce je skvělý v mnoha ohledech. Není vědeckou analýzou, přístupnou jen zasvěceným. Je určen a psán pro všechny – profesionály, nadšence i návštěvnickou veřejnost. Nabízí jasně a ostře formulovanou kritiku, ale současně fundovaně podložená řešení. A nesnaží se předkládat objektivní pravdy, klíčem k dobrému výsledku je osobní zkušenost a angažovanost. Domy – muzea tedy mají v post-faktické době, kdy jsou emocionální vjemy nadřazovány racionální práci s fakty, nový smysl a hlavně politickou funkci. Měly by se ale podle doporučení Anarchistického průvodce přeměnit na jakási kritická mikromuzea, která budou otevřeně zpřístupňovat kritickou (nejen diskurzivní) reflexi historických narativů a jejich mocenské strukturovanosti.[3]

[1] Franklin D. Vagnone – Deborah E. Ryan, Anarchist's Guide to Historic House Museums: A Ground-Breaking Manifesto, London – New York, 2016, s. 38.

[2] Ibidem, s. 39.

[3] K tomu srov. Katarzyna Murawska-Muthesius – Piotr Piotrowski, From Museum Critique to the Critical Museum, London – New York, 2015.

Příspěvek vznikl díky stipendijnímu pobytu na University of California v Berkeley podpořenému Fulbrightovou komisí.