Oheň do papíru nezabalíš

V pražské Galerii Smečky běží výstava Svatopluka Klimeše. "Hranice možností médií nepřekročíme, leda v opisech, v metaforách, v myšlenkách a obrazotvornosti, k níž Klimeš vyzývá sebe i diváky. Jako ztělesněný homo ludens zve ke hře s významy, které nejsou dané a platné jednou provždy, nejsou strnulé, ale naopak proměnlivé a plynulé," píše o ní Vendula Fremlová.

„Oheň do papíru nezabalíš“: zdánlivě obyčejná, pragmatická výpověď, lakonické konstatování nebo také lehce ironický (a opakující se) název výstavy [1] a nově vydané monografie [2]. Tato jednoduchá větná konstrukce může ale fungovat také jako návod, jak ozřejmit rozsáhlé dílo Svatopluka Klimeše (1944). Většina názvů děl či výstav něco naznačují, usnadňují a umožňují určitý způsob čtení, můžeme proto předpokládat, že je tomu tak i v tomto případě. Co nám tedy tato věta říká, k jakým obsahům nás vede?

V první řadě hovoří o materiálovém východisku Klimešovy tvorby. Tím je nepochybně papír: fotografický papír, balicí papír, autorský papír, tapeta. Dalším východiskem, které se však materiálovosti vzpírá, je oheň, médium, se kterým Klimeš spíše koexistuje než pracuje, živel, který je (především) s papírem v podivném metonymickém vztahu příčiny a následku, procesu a jeho epicentra. Papír je propalován, poznačen ohněm, rozžhavenou kovovou raznicí. Setkáním neslučitelného, s nímž autor experimentuje již od 60. let minulého století, vzniká otisk, stopa, průhled, otvor vedoucí pohled diváka za clonu papíru, k hlubším vrstvám umělecké výpovědi. Tyto vrstvy jsou v případech některých „fotografií interpretovaných ohněm“[3] záměrně aktivovány transformováním snímku do podoby lightboxu, i ve variantě umístění kruhové fotografie do staré industriální lampy. Skrz perforace pak prozařuje světlo modifikované barevnými fóliemi nebo použitím skleněných kuliček. Celý výjev je náhle posunut z roviny rodinného nebo turistického, a dlužno podotknout že často i banálního, výjevu do magické roviny obrazu – znaku (cyklus Skleněný pes). Vnitřní světlo, vnitřní oheň, energie, to jsou atributy, které v některých případech nanovo určují vyznění původních fotografií, ovšem i tato poloha je ambivalentní. Osciluje mezi vážností (cyklus O paměti) a nevážností, nadsázkou, humorem, potvrzením původního výjevu nebo jeho znevážením.

Věta v názvu výstavy ale mluví také o procesu, případně jeho ne-možnosti. V této souvislosti můžeme uvažovat o procesuálnosti tvorby, o jejích podmínkách a limitech. Samotný proces tvorby je u Klimeše neoddiskutovatelným momentem – výsledná díla jej totiž vždy tematizují. Nacházíme zde přímou spojnici k performancím, které jsou integrální součástí jeho díla, a které jsou na výstavě zastoupeny video záznamem (performance Oheň-voda; performance Serpens na fasádě továrny v sousedství židovského ghetta v Třebíči).

Výstava v Galerii Smečky představuje široké spektrum podob Klimešovy tvorby. Dle slov kurátorky výstavy Marie Klimešové: „ [...] výstava […] potvrzuje její trvalou proměnu a dynamiku.“[4] Vedle sebe jsou postaveny kresby na milimetrovém papíru z počátku 80. let, fotografie interpretované ohněm, koláže využívající popel, leštěný grafit a stopy plamene takovým způsobem, až nabývají spíše malířského charakteru, i nejnovější koláže pracující s barvou a strukturou OSB desek. Pohyb a dynamika jsou zde podstatné. Sám autor hovoří o tom, že se v dílech rád vrací – neváhá s odstupem času rozpracovat některý starší projekt, navázat na něj, ale také experimentovat a prozkoumávat nové způsoby uměleckého uvažování. Díky tomuto pohybu vpřed i vzad lze cítit mezi díly vzájemnou propojenost, soudržnost, a to i přes velkou rozmanitost forem a motivů.

Oheň do papíru nezabalíš. Věta, které můžeme přičíst i nadosobní obecnou platnost. Platnost příbuznou té, jakou se honosí Hérakleitovy výroky, Klimešem taktéž zpracovávané. Paradox přítomný v názvu nás ale opět odvádí k významové ambivalenci, synkretismu, jenž je jednou z hlavních charakteristik autorovy tvorby po myšlenkové i vizuální stránce. Hranice možností médií nepřekročíme, leda v opisech, v metaforách, v myšlenkách a obrazotvornosti, k níž Klimeš vyzývá sebe i diváky. Jako ztělesněný homo ludens zve ke hře s významy, které nejsou dané a platné jednou provždy, nejsou strnulé, ale naopak proměnlivé a plynulé.

Svatopluk Klimeš patří k silné generaci narozené v 40. letech a nastupující na scénu na přelomu 60. a 70. let minulého století. Záhy se zařadil k neoficiální vlně českého umění – účastnil se proslulých Malostranských dvorků (1981), sympozia Chmelnice Mutějovice (1983), v letech 1983–1988 také tematicky vymezených výstav v Galerii H Jiřího a Zdenka Hůlových. Klimešovo dílo, orientující se od počátku konceptuálně, je i přes bohatou výstavní aktivitu komplexněji zhodnocováno až v posledních letech – jeho pozici na české (československé) konceptuální scéně dokumentuje např. aktuální výstava ČS KONCEPT 70. LET ve Fait Gallery. Dlouhodobě pedagogicky působí na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem.

[1] Výstava Svatopluka Klimeše se stejným názvem proběhla v únoru a březnu 2014 v Topičově salonu, kurátorem byl Petr Vaňous.

[2] U příležitosti výstavy v Galerii Smečky a jejího pokračování v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích plánovaného na jaro 2018 vydalo nakladatelství Arbor Vitae spolu s Fakultou umění a designu UJEP monografii autora s texty Petra Vaňouse, Anny Vartecké, Martina Součka a Petra Jindry v grafické úpravě Petra Bosáka a Roberta Jansy.

[3] Termín autora.

[4] Marie Klimešová, Svatopluk Klimeš. Oheň do papíru nezabalíš (kat. výst.), Galerie Smečky 2017, s. 2.

Svatopluk Klimeš / Oheň do papíru nezabalíš / kurátorka: Marie Klimešová / Galerie Smečky / Praha / 18. 10. – 25. 11. 2017

Foto: Ota Palán