CJCH 2017 speciál. Dominik Gajarský: Ekvilibrium

Poslední příspěvek ze série věnované letošním finalistům a finalistkám Ceny Jindřicha Chalupeckého 2017 je společným dílem teoretičky vizuální kultury Andrey Průchové a umělce Dominika Gajarského. Jeho obsah úzce souvisí s Gajarského prezentací v rámci finálové výstavy, a proto jej publikujeme těsně před vernisáží, která se v Moravské galerii v Brně uskuteční již zítra, 21. 9. 2017.

– – –

Ekvilibrium

Na sluncem rozžhaveném, těžkými stroji udusaném asfaltovém povrchu působila tenkost chomáčů chlupů v jejich zářivém osvícení až nepatřičně kontrastně. Odstíny růžové, červené a karmínově rudé barvy nechávaly společně s namodralými cévami a šedavými linkami orgánů bezostyšně nahlédnout do útrob těla. Dříve jasně vydělený prostor vnitřního a vnějšího se zhroutil a dal vzniknout beztvarosti. Amébě, jež sice proměňuje svůj tvar, avšak nesměřuje vpřed. Sleduje trajektorii plného zborcení do sebe sama, pohyb zániku ve ztrátě podoby, kdy poslední otisk gumy (pneumatiky) vymaže připomínku existence mršiny.

„Nedívej se tam!“

Zastavení před vstupem do vozovky proběhlo ještě direktivněji, než dítě čekalo. Trhavý pohyb ruky matky za kapuci bundy vyvolal štiplavý, chladivý dotek jezdce zipu na krku dítěte. Nakročená noha se v klouzavém pohybu vrátila zpět a lehce předkloněné tělo našlo rovnovážný bod.

„A co to vůbec je?“

Pronesený přítomný čas vyzval k souboji pohyb zániku vygumováním z asfaltu, stejně tak jako deklaroval výzvu beztvarosti hledáním možné struktury. Zatímco fyzický pohyb dítěte znemožňoval stisk ruky matky, jeho oči těkaly po rozpíjejícím se čtverci rozevřeného zvířete. Vypadalo jako kus černého chlupatého koberce, který někdo vystřihnul, položil na silnici a polil ovocnou marmeládou.

– – –

Setkání s mršinou představuje situaci střetnutí s  cizím v oblasti očekávaného. Na úrovni vizuálního pole vyvstává beztvaré tělo mezi prvky utvářejícími naše známé prostředí jako cizorodá jednotka. Skrumáž glitchů v procesu vnímání, z nichž povstává nový (ne)tvar. Mršina se stává Vetřelcem pronikajícím do oblasti individuální percepce a kognice, přičemž svou nevyhraněností, jež doráží a překračuje hranice známého, znovu a znovu upoutává naši pozornost. Objímáme nový (ne)tvar pohledem a prozkoumáváme jeho kvality. Ocitáme se ve stavu permanentní komunikace, vyjednávání o tom, na co hledíme, zatímco je náš pohled viděným proměňován. Nabízí nové úhly, uskupení prvků, jejich rozvrstvení v ploše. Prostřednictvím pohledu vstupujeme do otevřeného komunikačního pole, v němž dochází k volné asociativní hře tvarů. Přijímáme možnost vzniku nového a zapojením naší zvědavosti na ní participujeme. Doslova se ocitáme ve stavu fyziologického probuzení.

Na straně druhé však setkání s takovým cizorodým prvkem představuje stejně důrazný průnik do společenského pole viděného. Vnik do oblasti pojmů a významů, do slovníku definic okolního světa, na jehož stránkách se beztvarost stává cizím slovem. Představuje Vetřelce, jenž může ohrozit rovnováhu systému. Znamená dysfunkci, jež v co nejkratším časovém horizontu musí nalézt místo uvnitř systému, být pojmenována a dojít své artikulace v jednání. Například v  odmítnutí na mršinu pohlédnout, a tedy pohledem se jí dotknout („Nedívej se“), či v odmítnutí její existence („Nedívej se tam!“ namísto „Nedívej se na to!“). Odmítnutím pohledu na mršinu dochází ke zneviditelnění Vetřelce a k jeho začlenění jako překvapivého a nelibého fenoménu do kategorie nežádoucích výjevů. Pokud by se tak nestalo, zůstal by Vetřelec (ne)tvarem/netvorem v poli viděného, cizím, jež v nás probouzí zvědavost, ale i strach z nepojmenovatelného a neuchopitelného.

– – –

Mastná olejovitá vrstva se dokonale rozprostírala po každičkém milimetru oválného masitého těla. Robustní elegance objemu a dokonalá symetrie pohybu vyvolávala paradoxní představu dokonalého objetí, které je vždy výhradně loučením. Nikdy totiž netrvá dostatečně dlouho. Když se děje, již mizí. Neurální spoje stroje, palivové hadice, vypadaly vedle citlivě ohebného šupinatého těla přímo hloupě. Měly přitom společně s motorem, shlukem hlavního elektrického svazku a chladicím zařízením představovat revoluční výdobytek fordovského věku. Nástroj mobility, svobodného oproštění se od místa a času, jenž vymaňuje lidstvo z pevného objetí s rodnou půdou a umožňuje mu do této půdy vrývat asfaltové jizvy dálničních spojů. Přesto ani tento klouzavý pohyb lidstva meandrovitými zákruty nedokázal nabýt majestátnosti a rozvážnosti protínání prostoru tělem hada a nově nabytou svobodu změnil ve slepou závislost na technice a mechanizovaném pohybu. Neurální spoj společenského stroje, představa mobility jako pokroku, vypadala vedle přirozeného pohybu zvířecího těla přímo hloupě.

– – –

Otázka cizosti, moment setkání s Vetřelcem, představuje komplexní problém biologického (pole percepce) i společenského charakteru (pole pojmů a jednání), proces, jenž propojuje naši praktickou zkušenost s teoretickou reflexí. V neposlední řadě však představuje problém etický. „Vetřelec [L’Intrus] proniká silou, prostřednictvím překvapení či lsti, vždy však bez oprávnění a bez prvotního momentu přijetí. V cizinci musí být něco z vetřelce (intrus); jinak by cizinec ztratil svoji cizost: jestliže již získal právo vstoupit a setrvat, jestliže je očekáván a přijímán, aniž by jakákoliv jeho část byla nečekaná či nevítaná, pak již není déle vetřelcem (intrus), ani cizincem. Není proto jak logicky přijatelné, tak eticky přípustné, vyloučit veškeré narušování vycházející z cizího, cizorodost.“[1] Setkání s cizím je určováno pozicí Subjektu, jež se k cizímu vztahuje, zatímco na pozadí tohoto vztahování probíhá dialektická hra mezi komunikačními mody zvědavosti a systémového přivlastnění.

Setkání s Vetřelcem uvnitř této dialektiky dobře zachycuje pohyb mezi významy slova patřit – patřit někam a patřit někomu. V rovině vizuálních vjemů rozeznáváme Vetřelce jako cizost prvků, jež do pole očekávaných tvarů nepatří. Se zvědavostí cizí prozkoumáváme, avšak ponecháváme mu jeho vlastní autenticitu. V rovině pojmenování a jednání Vetřelci dáváme jméno pocházející z našeho slovníku, čímž zajišťujeme, že bude patřit nám a nikoliv sobě. Zvědavost jako způsob vztahování se k cizímu je postavena na poznávání Vetřelce prostřednictvím hledění (na něj) jako formy dotýkání se (jeho). Zvídavost jako cesta k rozeznání nepatření něčeho někam je nabídkou k setkání s novou kvalitou, informací a prožitkem. Průnik neznámého je v modu zvědavosti chápán jako pozitivní akt možné transformace, vždy však zůstává aktem oboustranné komunikace. Modus přivlastnění jako označení patření něčeho někomu je pak druhým způsobem vztahování se k Vetřelci, jehož chceme ve strachu z možné změny a narušení rovnováhy systému ochočit vlastními pojmy. Nástrojem dotyku zde není pohled, ale slovo a výsledným procesem asimilace, jež představuje jednostranně vedenou násilnou komunikaci. Zastavení zvědavosti strachem z nepojmenovatelné zkušenosti (hledění na beztvarou mršinu či hada pod kapotou automobilu) je výsledkem střetu těchto dvou pozic Subjektu vůči cizímu, které jsou v životě jedince i společnosti vždy přirozeně provázány. Svět není a nemůže být utvářen oddělenými oblastmi fyziologicky vnímaného a společensky komunikovaného.

„[Problém cizího] je (proto) tím, co si žádá promyšlení a, následkem toho, postup jednání – jinak je cizost cizince absorbována ještě předtím, nežli překročil hranice, a o cizosti tu pak již déle nemůže být řeč.“[2] Ve chvíli psaní společného textu pociťujeme ztrátu rovnováhy dítěte, jehož rozkročení směrem ke zvědavosti vůči cizímu bylo zastaveno protipohybem všudypřítomného strachu z nového a nepojmenovatelného. Tento strach, vyjádřený také v odmítnutí nechávat se překvapovat tím, co se může ukrývat pod kapotou auta (či snad v domácím kontextu ve skříni a pod postelí), vychyluje nás i okolní společnost ve prospěch pojmového vlastnění a dovoluje kolonizaci vnímání a myšlení Vetřelce. Promýšlíme a jednáme v otázce Vetřelce prostřednictvím tohoto textu a obrazů, jelikož nechceme dosáhnout bodu vytočení ramen vah z kloubů, kdy – nejdříve na základě rychlé asimilace, následně prostřednictvím totální absorpce – již nebude cizí existovat vůbec. Cítíme nedostatek prostoru, jenž je dáván rozvoji zvídavosti vůči cizímu, což, jak se obáváme, může vést k postupnému úpadku otevřené komunikace a poznání. Formulujeme proto koncepci „Pozitivního Vetřelce“ a podporujeme pozici zvídavosti, jež může napomoci obnovit rovnováhu, která zde schází. Chceme otevřít situaci, jež umožní permanentní vyjednávání tvarů, významů, norem a hodnot a která nebude předem nepodléhat napsanému scénáři, jemuž dominuje strach z přeřeknutí a dotyku novotvaru/netvaru. Nechceme „Pozitivního Vetřelce“ vlastnit, ale chceme se jím stát.

---

[1] Jean-Luc Nancy, L’Intrus, CR: The New Centennial Review, 2002, č. 3, svazek 2, s. 1. Překlad Susan Hanson.

[2] Ibidem, s. 2.

---

Foto: archiv umělce