Re: Patří monumentální sochařství do jiné doby?

V následujícím příspěvku reaguje ředitelka Galerie hlavního města Prahy Magdalena Juříková na dvojrecenzi výstav Richarda Deacona (GHMP) a Magdaleny Jetelové (NG) od Zuzany Kriškové. Komentář k tomuto textu zaslala do redakce rovněž Milena Kalinovská, ředitelka Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze.

Dovolte mi reagovat na recenzi Patří monumentální sochařství do jiné doby?

Titul implikuje, že snad má své nejlepší časy za sebou.

Sochařství tenduje k monumentalitě od prvopočátků. Vždy se snažilo o překonání lidského měřítka, a to nejen v souvislosti s architekturou. Důvodů byla řada, například role kultovní, později kommemorativní a také několik prostších, jako jsou samotné sochařské materiály, které jsou pro umělce výzvou. Začlenění sochy do prostoru je v každém jednotlivém případě jiné a může být často zdařilejší v interiéru než ve veřejném prostoru, kde postupnými neodvratnými změnami okolí může být původní interakce s prostředím oslabena či zcela eliminována. Právě prezentace soch v různých galerijních i negalerijních interiérech může například přinést řadu pozoruhodných a nečekaných konotací, které rozšiřují možnosti jejich vnímání.

Richard Deacon pracuje odjakživa tak, že zkoumá materiál, ať už se jedná o dřevo, kov či keramiku, nejdříve v jeho elementární podobě, snaží se pochopit jeho fyzikální vlastnosti, jeho schopnost emancipace v prostoru, jeho konstrukční možnosti. To nutně neznamená, že touží po monumentálních rozměrech, neboť tento potenciál spatřuje jako ostatně většina sochařů už v drobných studiích a modelech, které rád prezentuje jako arzenál svých představ o jejich možném způsobu komunikace s divákem. Jinak řečeno, analyzuje mentalitu materiálů a tvarů, jejich asociativní dopady na naši senzualitu. Jeho záměrem není, abychom se ztotožnili s naznačenými obsahy, jeho záměrem je nastartovat v nás vlastní představivost. Netouží věci dovysvětlovat a vyjevovat absolutně, chce vyvolat emoce a podnítit naši senzitivitu stejnými metaforickými prostředky jako v poezii. Jeho umění je založeno stejnou měrou na řemesle jako na filozofii a teorii umění a je mu lhostejno, zda se jeho výpověď vejde do drobného, několikapalcového abstraktního tvaru z glazované keramiky, nebo do složité konstrukce z mnohočetných nastavovaných dílů z pozinku.

Pražskou výstavu připravoval spolu s kurátorem Julianem Heynenem téměř dva roky. Věnovali se výběru samozřejmě i s ohledem na manipulační možnosti výstavní síně umístěné v druhém patře Městské knihovny, to neznamená, že se tím nechali nějak spoutat. Šíři, v jaké můžeme Deaconovo dílo v Praze poprvé spatřit, nelze vůbec srovnat se zmiňovanou výstavou v San Diegu, protože ta pracuje pouze s exponáty z amerických sbírek a tím je do značné míry limitována. V Praze jsou díla jak z majetku autora, tak z Lisson Gallery a z Madridu vybraná tak, aby sloužila co nejkomplexnějšímu obrazu jeho velice různorodých projevů od soch výrazných rozměrů až ke konceptuálně pojatým sériím objektů a prací na papíře. Součástí jeho osobního nasazení na pražské výstavě jsou také tři grafitové nástěnné kresby (167 x 267 cm, 159 x 185 cm, 166 x 206 cm), které vytvořil během čtrnáctidenní instalace, jíž se s vervou fyzicky účastnil denně deset a více hodin. Skutečně některá svá díla vystavuje zásadně bez soklů a u těch největších, kde byla v našem prostředí nutnost rozložit váhu, připustil stavbu nízkých pódií. Kontakt diváka s dílem je tak bezprostřednější, neboť detaily zpracování jsou výpovědí o jeho trpělivém a soustředěném „fabrikování“ díla. U jiných naopak sehrává sokl zásadní a rovnocennou roli jako objekt na něm spočívající. Ostatně o úloze soklu sepsal celou teoretickou práci.

Mezi exponáty jsou díla o rozměrech 210 x 485 x 346 cm (Mamut, 1989) nebo 190 x 700 x 570 cm (Mimo provoz, 2003), ale také o velikostech pár desítek milimetrů (Něco víc na cestu, 2007, každý objekt 40 x 50 x 40 mm), a to nikoliv s ohledem na prostory v Městské knihovně, ale především s ohledem na autorův neobyčejně rozvinutý „slovník“. Ostatně názvy jeho děl také svědčí o různorodosti jeho úvah a analytickém způsobu myšlení, pro které neexistují žádná zanedbatelná témata a podněty.

Na otázku, zda takto monumentální sochařství patří, či nepatří do výstavních prostor, odpovídá dostatečně sama výstavní praxe. Že někteří současní sochaři stále se zájmem sahají po materiálu, aniž by se nechali znejistit virtuální realitou, je také nasnadě.

A pokud Jiří Šetlík v roce 1966 volal po tom, aby sochy vstoupily do volného prostoru, rozhodně tím nechtěl sochu v galerijním prostředí eliminovat. Byl to výraz euforie nad možnostmi, které se nabízely v rámci všech „outdoorových“ prohlídek sochařství nastartovaných u nás v šedesátých letech (Socha piešťanských parkov, Mezinárodní sochařské sympozium v Hořicích aj.).

Magdalena Juříková

Richard Deacon / Free Assembly / GHMP: Městská knihovna / Praha / 13. 4. – 17. 9. 2017

Foto: Tomáš Souček