Jak vypadá taneční obrat na výtvarné scéně?

Ve svých příspěvcích se Markéta Jonášová zabývá aktuálními událostmi a trendy na londýnské scéně, pro svůj další text si proto vybrala téma tzv. tanečního obratu v galeriích. Za poslední roky lze vysledovat zvýšený zájem muzeí a galerií o produkování jedinečných tanečních a divadelních představení, která se odehrávají v samotném prostoru výstavních institucí. Jedním z příkladů může být také retrospektiva taneční choreografky Yvonne Rainer, která proběhla v galerii Raven Row, nebo projekt tanečníka Alexe Baczynskiho-Jenkinse v Chisenhale Gallery. Markéta Jonášová ve svém textu popisuje, v čem tento obrat spočívá, a ptá se, jaká jsou jeho úskalí a zda jej lze vnímat jako snahu přilákat do galerií více návštěvníků.

Diagonála (část představení Terén), 1963. Tanečníci ve spolupráci s Pat Catterson a Yvonne Rainer, červenec 2014, Galerie Raven Row. Publikováno s laskavým svolením galerie, foto: Eva Herzog.

Jak vypadá taneční obrat na výtvarné scéně?

V létě 2014 se v londýnské galerii Raven Row, proslulé neotřelými kurátorskými projekty, uskutečnila retrospektiva umělkyně Yvonne Rainer s podtitulem Taneční práce. Na rozdíl od souborné výstavy Pohyb: Ty jsi choreografií, jež se konala o tři roky dříve v Hayward Gallery a mapovala spojitosti mezi výtvarným uměním a tancem od padesátých let minulého století, se kurátorka výstavy Catherine Wood rozhodla pro živé představení zásadních prací Rainer. Po celou dobu konání výstavy tak měli návštěvníci možnost shlédnout vedle dobové dokumentace i jednu ze čtyř slavných choreografií v provedení profesionálních tanečníků.[1]

Právě idea přímé, jevištěm nezprostředkované konfrontace diváka a tanečníka byla na počátku šedesátých let formující pro experimentální přístup Yvonne Rainer, jenž vznikal v kontextu společensky angažované komunity newyorského Judson Theatre a v úzkém dialogu s novými myšlenkami minimalismu a konceptualismu. Hlavním záměrem Rainer bylo zbavit tanec jeho přehnané stylizace a naopak zachytit každodenní interakce lidí s běžnými objekty a v rámci všedních situací. Ve svých představeních Rainer mnohdy využívala jednoduché fabrikované rekvizity jako například lišty, bedny, či schody, a v choreografiích kombinovala pohyby „nalezené“ v každodenním životě s pohyby charakteristickými pro klasický či populární tanec. Nová estetika měla dle umělkyně odrážet demokratickou povahu tance, jež spočívala v radostné vzpurnosti vůči tradičním choreografickým a společenským pravidlům.[2] Tento krátký exkurz do východisek newyorského experimentálního tance 60. let je podstatný, neboť vytyčuje mantinely zájmu londýnské výtvarné scény o intermediální potenciál tance. Kurátorské rozhodnutí Catherine Wood re-inscenovat choreografie Rainer po celou dobu konání výstavy bylo zásadní pro oživení přímého, nejen historizujícího dialogu mezi tancem a výtvarným umění, zároveň ale otevřelo palčivou otázku proměny významu oněch choreografií v soudobém institucionálním kontextu.

Diagonála (část představení Terén), 1963. Tanečníci ve spolupráci s Pat Catterson a Yvonne Rainer, červenec 2014, Galerie Raven Row. Publikováno s laskavým svolením galerie, foto: Eva Herzog.

Krátce před zahájením retrospektivy Yvonne Rainer realizovala britská umělkyně Cally Spooner v Tate Britain jednu z verzí svého projektu And You Were Wonderful, On Stage. Šestadvacet pěvkyň, oděných do uniformních šedých obleků, předvádělo podle instrukcí umělkyně jednoduchou choreografii na spirálovitém schodišti umělkyně. Předmětem sborového zpěvu byly útržky odkazující ke kontroverzním událostem v mediálním prostoru, například k odchodu autora Obamových projevů do Hollywoodu či špatné synchronizaci rtů Beyoncé při zpěvu národní hymny. Mechanická strojenost pohybu a výrazu performerů tak rezonovala s konstruovaností výrazu aktérů v masových médiích, jež se mnohdy snaží vzbudit dojem spontaneity a onu strojenost zastírají. Zatímco Spooner ve svém projektu prostřednictvím kombinace tance, zpěvu, a videa zachycovala a zároveň vytvářela trhlinu ve vnímání jeviště mediálního prostoru, v případě loňské výstavy umělce Pablo Bronsteina se oním jevištěm stal samotný prostor Tate Britain. Trojice tanečníků proplouvala s odměřenou noblesou pompézním prostorem ústřední galerie, původně navržené pro expozici soch. Stylizovaná inscenace historických tanců akcentovala teatrálnost neoklasicistní architektury a situovala návštěvníka jakožto jednoho z protagonistů tohoto pastišového Grand Défilé.

Alex Baczynski-Jenkins, Chvění, symptom, bolest a jáma dohromady (2017). Produkce: Chisenhale Gallery, Londýn. Publikováno s laskavým svolením galerie a autora. Foto: Mark Blower

I přes odlišné konotace mají choreografie Rainer, Spooner a Bronsteina společné potlačení individuální exprese a emocionality skrze opakované synchronizované pohyby a identické interakce, jež tanečníky vzájemně sjednocující a odcizují. Tématem jedné z epizod choreografa Alexe Baczynski-Jenkinse, představené v rámci letošního projektu pro londýnskou galerii Chisenhale, byla právě možnost vyjádření intimity a emocionality na rozhraní tohoto sjednocení a odcizení. Jednoduchá instalace v prostoru galerie vymezovala tanečníkům prostor jejich interakce - svými pohyby ohledávaly (spíše než podtrhovaly) hranice vytyčené daným prostorem. Posouvání možnosti reflexe interakce těla v prostoru je jedním z klíčových rysů všech zmíněných choreografických projektů a zároveň jednou z podstatných tematických linií otevřených multižánrovými experimenty newyorské umělecké scény 60. let. Současné choreografické projekty, realizované v prostorách uměleckých galerií, navazují i na další zásadní východiska newyorské neo-avantgardy, především v důrazu na přiblížení umění každodennímu životu, čerpání z nízkých a vysokých žánrů, či reflexi procesu a podmínek vzniku díla. Zájem institucí o projekty podněcující přímou interakci tanečníků, diváků a prostoru tak vychází z premis generace Alana Kaprowa, kterou umělec adresoval slovy: „Mladí umělci dnes již nepotřebují říkat zda jsou malíři, básníky, či tanečníky, neboť je jim k dispozici celá zkušenost života“.[3]

Alex Baczynski-Jenkins, Chvění, symptom, bolest a jáma dohromady (2017). Produkce: Chisenhale Gallery, Londýn. Publikováno s laskavým svolením galerie a autora. Foto: Mark Blower

Ve světle realizace tanečních představení v současném galerijním provozu se však Kaprowova slova zdají být problematická, ne-li idealistická. Navzdory obdobným východiskům je tanec, na rozdíl od výtvarného umění, spojen primárně s pohybem těla, a dostává se tím do rozporu s tradičním fungováním galerie jakožto místa určeného pro vystavení objektů. Zájem galerií pro tanečníky skýtá na jednu stranu vítané příležitosti, na druhou stranu mnohdy pracují v prostředí neuzpůsobeném náročné fyzické aktivitě, jejíž předem danou formu musejí dodržovat na základě pracovní smlouvy. Najímání profesionálních tanečníků na předvádění přesně rozvržených choreografií tak upevňuje formu tanečního představení jakožto výjimečné události, spíše nežli kolektivně sdílené akce, jak tomu bylo v případě projektů uskutečněných v Judson Theatre. V tomto duchu je tak zájem institucí o tanec kritizován jakožto předhánění se v poskytování neopakovatelných zážitků (v důsledku mediální přesyceností obrazy), jež přispívající k opakovaným návštěvám diváka.

Argumenty, jež vnímají vzrůstající zájem institucí o performativní umění jakožto reakci na vztahovou estetiku, se v případě tanečních projektů dají obhájit jen částečně. Role umělce/choreografa se ve zmíněných projektech v zásadě překrývá s tradiční rolí kurátora, jenž zná finální rozvržení děl před začátkem výstavy a prezentuje návštěvníka se svojí ucelenou vizí. Absence improvizace a spontaneity omezuje možnosti interakce mezi umělcem, divákem, a především samotnými tanečníky, jejichž výkon zůstává ve stínu génia choreografovi vize. Tanečníci tak vyměňují klasické jeviště za jeviště galerijního prostoru, čímž jsou posunuty možnosti interakce s konkrétním vizuálním prostředím, avšak pod přísnou taktovkou západní taneční a kurátorské tradice.


[1] Záznam jednotlivých choreografií je ke shlédnutí online.

[2] Wood, C. (2007). Yvonne Rainer: The mind is a muscle. London: Afterall

[3] Ibidem.

Markéta Mansfieldová | Narozena 1991, dokončila magisterské studium na Univerzitě v Maastrichtu, kde absolvovala program Arts and Heritage: Policy, Management and Education. Svoji diplomovou práci na téma kurátorské mediace soudobého umění rozvedla ve výzkumném projektu v rámci oboru MRes Exhibition Studies na Central Saint Martins, UAL v Londýně. Zajímá se o historii vystavování moderního a současného umění. Absolvovala kurátorskou stáž v Tate Britain, působila jako kurátorka Lidické galerie, etc. galerie a Národního filmového archivu, kde se podílela na výzkumném projektu Videoarchiv.