TZ: Rudolf Samohejl

Rudolf Samohejl / Federace vztahů / Nevan Contempo / Praha / 16. 6. - 21. 7. 2017

Federace vztahů

je výstava – sochařská situace - Rudolfa Samohejla pro galerii Nevan Contempo. Prostor podlahy, který kompletně pokrývají betonové dlaždice, navádí diváka do určité míry k pohybu. Nastavení pravidel je ale současně otázkou jednotlivce. Samohejl se sochařským situacím opakovaně věnoval v minulosti. Zatímco předchozí práce složité významové vrstvy spíše skrývaly, současná výstava je až bolestně exponuje na povrch.

Betonový pomník charakterizuje industriální dobu, stejně jako dobu vlády utopií. Betonové pomníky jsou ostalgií (Zálešák) – místní východoevropskou nostalgií. Nejmonumentálnějšími pomníky industriální doby jsou betonové ruiny továren a opuštěné vojenské objekty.

Systém je ohraničený či neohraničený celek složený z částí, které na sebe vzájemně působí. Překročení nebo překreslení ohraničujících čar je přejmenováním známého. Betonové dlaždice jako možná paralela polí deskové hry staví do kontrastu „takzvanou historickou nutnost s možnostmi jiného topografického uspořádání“, jak by možná řekl Rancière.

Pláž je podobná jako poušť. Jednou je hybným činitelem proměny voda, podruhé vítr. Pokaždé čas. Písek je příměsí betonu. Příměsí pláží jsou objekty vyplavené mořem, naváté větrem či odhozené člověkem.

Poušť je pláž bez vody.

Nalezené nefunkční či fragmentární objekty jsou jako kosti zbylé z původního života týchž věcí. Znovu použít kosti pro vytvoření objektů je doménou šamanů. Šamani jsou prý něco jako umělci. Oživení kostí je proti času. Samohejlovy objekty jsou anachronizmy nebo polychronismy.

Synchronicita, diachronismus, anachronismus (Baudrillard).

Vrakoviště je skladiště času.

Divák se nad vším vznáší. Je to ten, kdo vidí všechny trosky. Divák je součástí sochařské situace, je jejím hybným momentem, jediným potenciálem a hrozbou její změny. Divák může číst čas. Divák je ten, kdo se dívá a netuší, co vidí. Možná je to ten, kdo se bolestně snaží odejít ve chvíli, kdy přišel. Divák má možnost být zmaten, zahlcen, rozhořčen, vyděšen, nebo nedotčen.

Čas je.

Bezúčelná činnost jednoho nebo více lidí může být hra. Ale hra, aby byla hratelná, musí mít jasná pravidla. Šachy jsou historicky relevantní hra umělců. Jedním z pravidel sochařské situace Rudolfa Samohejla je možnost měnit pravidla, dívat se na ně z vrchu. Desková hra Zóna, je autorova práce z roku 2016, jejíž herní dlaždice jsou také šestiúhelníky. Z instalace předmětů z osobní sbírky autora na dlaždicích se v instituci umění stává „Grand Jeu“ - vysoká hra.

Duchamp pěstoval prach. Prach je trochu jako písek. Oba zastupují čas. Prach usazující se na Duchampově uměleckém díle byl pro fotografii Raye možná důležitější než to, co bylo pod ním. Interpretace nad povrchem je nositelem smyslu.

Šedivé šestiúhelníky připomenou vojenské zaměření, mohou stejně dobře označovat herní políčko anebo kus dláždění. Intervence do stávajícího uspořádání míst, doplnění pomníků a soch – to je Samohejlova oblíbená hra upozorňující na pravidla, která často přijímáme jako diktát, místo abychom se spolupodíleli na jejich modifikaci.

Zastavení času je násilí. Objekty choulostivě obnažené ve chvíli svého pohlcení nebo ve fázi vynoření. Nehotové nebo necelé. Bolestně se vzpouzející pohledu, bezmocně toužící odejít.

Kompozitní stavební materiál sestávající z pojiva, plniva, vody, přísad a příměsí je beton.

Mapy jako zaměření konkrétních míst jsou příkladem vysokých her – na dobyvatele, na piráty, na osadníky a kolonizátory. Turismus a suvenýry během něj nasbírané je jen jiná forma kolonialismu míst. Dobývání vzpomínek čekajících ve vzdálených lokalitách. Jejich znehybnění zalitím do betonu.

Prostor slouží pohybu. I nehybné si žádá svůj prostor. Toulat se prostorem a bezprostředně reagovat na podněty v něm rozmístěné. Využít existující pravidla ke zkonstruování vlastní hry, tak jako Situacionisté chodit po městě podle mapy města jiného. Vytvářet nová spojení a pomocí nich nikoliv expandovat ale implodovat do povrchně známých prostorů.

Text: Tereza Hrušková