Když umění není červeno-bílé, dokáží být i mořské panny kritické

Text Terezy Hruškové věnovaný aktuálním výstavám ve varšavském Centru současného umění Zamek Ujazdowki a Muzeu moderního umění je prvním výstupem společného projetku čtyř středo- a východoevropských časopisů o výtvarném umění East Art Mags (Artalk.cz (CZ/SK), artPortal.hu (HU), Magazyn SZUM (PL), Revista Arta (RO)), v jehož rámci autorka absolvovala dvoutýdenní rezidenci ve Varšavě. Probíhající výstavy v tamních dominantních institucích se vztahují k nedávné polské historii a národním (respektive městským) symbolům či narativům, jež uchopují a tematizují skrze díla současného umění. Do jaké míry dokáží být tyto projekty k předmětu svého zájmu kritické a do jaké míry kritické – ve světle aktuální politické situace – být mohou, o tom v následujícím příspěvku.

Pohled do instalace výstavy Późna Poskość, Zamek Ujazdowski, Varšava, foto: Centrum současného umění Zamek Ujazdowski

Když umění není červeno-bílé, dokáží být i mořské panny kritické

Je pondělí prvního května a červeno-bílý prapor vlající napříč Varšavou již několik dní není jen výsadou státních budov a extrémně pro-národně orientovaných průvodů, kde jej doplňuje katolický kříž. Jeho všudypřítomnost je pro mě po čtrnácti dnech koupele v polské kulturní a politické scéně až pobuřující. Tento obraz totiž neodbytně připomíná dílo zastoupené na jedné ze zásadních výstav začátku tohoto roku Późna polskość (Late Polishness: Forms of national identity after 1989) v Centru současného umění Zamek Ujazdowski. Na fotografii To nie jest flaga (This is not a flag) Oskara Dawickieho se pod rudou látkou roztaženou na zemi v bílé místnosti ukrývá čísi tělo, o čemž svědčí jen několik málo nerovností v jinak ploše působícím obraze. Na výstavě přehlcené artefakty z uplynulých tří dekád je to paradoxně jedna z nejkritičtějších prací promlouvající o stávající politické situaci napříč Evropou, v níž národní symboly slouží jako úkryt pro extremistické jednání. Samotná výstava je pak ve své nerozhodné bipolaritě (kritičnost jednotlivých prací je srozumitelná jen těm, kdo ji hledají, a skrytá, či dokonce až opačně vyznívající pro všechny ostatní) výmluvným obrazem toho, jakým způsobem může dění v politice ovlivňovat směřování kulturní scény.

Pozdní polskost se snaží být výstavou jednak historizující nedávné polské umění, jednak glosující proměny politické situace v nedávné minulosti. Pro zahraničního návštěvníka je tak určitým výbuchem podnětů a rychlokurzem o polské umělecké a politické scéně, což osobně vnímám jako pozitivní rys celého projektu. Jako nešťastná se však jeví volba uspořádání výstavy. Divák nejprve vstupuje pompézní branou vystavěnou z fotografických reprodukcí modelů pomníků nedoceněného polského „národního“ (a hluboce pro-slovanského) sochaře, designéra a teoretika Stanisława Szukalského do několika místností, v nichž jsou díla seskupena víceméně podle použitého média. Velkolepost vstupu je sice vzápětí popřena pracemi ironizujícími jak polskou vlajku (Paweł Susid – Bez tytulu (Nuda)), tak polské hrdiny (dokumentace akce prováděné Pawłem Althamerem – Koziołek), avšak kýžená kritičnost, která je vlastní většině vystavených jednotlivostí, je setřena hutností salónní přehlídky překypující uměleckými díly. V ústřední místnosti se nad vším vznáší na strop promítaný dokument vykreslující situaci po tragické havárii letadla u Smolenska v roce 2010, při níž zemřelo mnoho předních polských politiků včetně tehdejšího prezidenta. Stejně jako sošky ve stylu levných trpaslíků na zahrádku zpodobňující papeže nebo fotografie dokládající dravost varšavských developerů i dokument je pouhým konstatováním a historizací události.

Pohled do instalace výstavy Późna Poskość, Zamek Ujazdowski, Varšava, foto: Centrum současného umění Zamek Ujazdowski

Výstava vyplňuje každou skulinku komnat zámku a ve filmové a divadelní části tak divákovi nutně dochází dech. O polskosti si tak odnáší zhruba stejně naivní a nekritické představy, jako byly ty, se kterými přišel: milovaný Jan Pavel II., zatracovaný Lech Wałęsa, zkáza venkova po nastolení prozápadního kapitalistického diskurzu v devadesátých letech a nerovná práva pro LGBT. To vše formou uměleckých artefaktů, na něž je radost pohledět a o nichž si při troše slovanského vcítění může přečíst v doprovodné brožurce, která je bohužel jen polsky.

Zdá se, že polská scéna je v reakcích na výstavu rozpolcená. Zatímco je spíše konzervativní částí veřejnosti chválená, minimálně varšavská „avantgarda“ na ni rozzuřeně plive. Jedná se o zcela obrácené emoce, než jaké vyvolala výstava Budování státu (2015) v Národní galerii v Praze. Metodologie bádání o české identitě se však ubírala jinými směry, neklouzala po povrchu vizuálnosti (za ošklivé obrázky, co do galerie nepatří, anebo dokonce za prezentaci dobového designu byla právě často kritizována) a snažila se naopak ponořit do minulosti a představit mechanismy vytváření identity národa prostřednictvím symbolů a mýtů. Ukazovala umění jako prostor propagandy i kritiky politických záměrů. Ovšem pro diváka byla i tato výstava velkým soustem, pokud se nerozhodl prokousat vydatnou, ale kvalitní antologií textů, jež byla nedílnou součástí projektu.

Pohled do instalace výstavy Późna Poskość, Zamek Ujazdowski, Varšava, foto: Centrum současného umění Zamek Ujazdowski

Pražskému projektu se tak, pokud jde o výběr artefaktů, daleko více podobá skromná, místy spíše antropologická výstava Relacja Warszawa – Zakopane (Relation Warsaw – Zakopane) v polském Národním muzeu, a pokud jde o uplatněnou metodologii, je Budování státu srovnatelné s prvním výstavním projektem v nově otevřené provizorní budově Muzea moderního umění na břehu Visly (ta předchozí pozdně modernistická, kterou si pamatujete, ustoupila nějakému investičnímu záměru): Výstava Syrena herbem twym zwodnicza (The Beguiling Siren is Thy Crest) představuje mořskou pannu (jež se nachází mimo jiné i ve znaku Varšavy) jako historicky proměnlivý symbol, přivlastňovaný rozdílnými skupinami vždy se zcela odlišným vyzněním.

„Syréna“ je menší sousto než „národ“, ale s poukazem k výstavám Budování národa a Późna polskość je znát, že jí menší časoprostorový formát a konkrétní zacílení svědčí. Výstava obsahuje jak historické artefakty z oblasti užitého a volného umění, tak tvorbu zcela současnou. Skrze jednotlivé práce jsou kritické intence instituce dobře čitelné a pokud někomu unikají pečlivě propracované vazby k místnímu kontextu, jednoduše si je doplní skrze (polské i anglické) texty dostupné přímo na výstavě prostřednictvím mobilní aplikace. Z pohledu muzea, které vedle sebe prezentuje pro výstavu koncipované video Agnieszky Polské Ask the Siren, kriticky se vyjadřující k otázce imigrace, elementu „cizího“ a narůstající xenofobie a dokumentační fotografie politicky tvrdě nekorektních graffiti fotbalových fanoušků, je zásadní dokázat svou pozici srozumitelně obhájit a komunikovat ji co nejširšímu publiku.

Pohled do instalace výstavy Syrena herbem twym zwodnicza, Muzeum moderního umění, Varšava, foto: Jakub Certowicz

To, že se na výstavu neplatí vstupné, je v tomto ohledu zásadní – i zde s kritickým odkazem k současné prezentaci politicky motivovaného díla Zákon cesty Aj Wej-weje v Národní galerii, kde si za svůj zájem o současné společenské otázky divák docela připlatí. Výstava „o mořských pannách“ za svou přístupnost neplatí ani daní popové spektakulárnosti, jak se to někdy stává velkým výstavám v pražském DOXu, a výběrem prací (současného i moderního umění) uspokojí i lačné oko galeristy. Kromě polských umělců představuje na rozdíl od výstavy Późna polskoś bohatý mezinárodní výběr děl, která se sice váží k tématu (varšavské) sirény, současně ho ale dokáží rozšířit a nahlédnout zvenku, což výstavě rovněž prospívá.

Viděno optikou politické loajálnosti k stále sílící polské pravici má výstava ve varšavské MoMA jednodušší startovací pozici než ta v Centru současného umění. Zdá se však, že pro polskou scénu dost možná nastává doba opatrného manévrování v ideologických vodách, což jednoznačně dokazují pro mnohé likvidační škrty v dotacích malých nezávislých institucí proběhnuvší bezprostředně po nástupu členů posílené vládnoucí strany (PiS) do rozhodujících politických funkcí v roce 2016. Výstava chystaná pro duhou polovinu tohoto roku v krakowském Muzeu moderního umění s názvem #heritage tak již teď pro mnohé září jako výhružný maják opačného směřování výstav ve státních institucích, než jaké představuje aktuální program varšavského muzea. Panují obavy, že půjde o monumentální glorifikaci jak polského umění, tak milníků polské historie, což ovšem v době, kdy se pod vlající symbol státnosti uchylují i extrémně pravicové požadavky, nepřináší potřebnou relativizaci historicky podmíněné „národnosti“.

Obava z oslabení „opoziční“ funkce státních institucí je v Polsku daleko opodstatněnější než v prostředí českém, kde je kritické výstavnictví stále do velké míry suplováno nestátními či polo-soukromými subjekty. Přestože jsme zvyklí se nad tímto faktem často rozhořčovat, je situace Varšavy, kde se umělecká scéna dělí především mezi velké státní instituce a soukromé prodejní galerie (roli uměleckých nadací v tomto případě pomíjím), nebezpečná z opačného důvodu.

Pohled do instalace výstavy Syrena herbem twym zwodnicza, Muzeum moderního umění, Varšava, foto: Jakub Certowicz


Text je výstupem rezidence autorky ve Varšavě uskutečněné v rámci mezinárodního projektu East Art Magsna němž se podílí čtyři středo- a východoevropské umělecké magazíny: Artalk (CZ/SK), Artportal (HU), Revista ARTA (RO) a SZUM (PL). EAM je publikační platformou na podporu výtvarné kritiky a umělecké žurnalistiky v regionu. V roce 2017 EAM finančně podporují Visegrad Fund a AFCN.

Všechny texty vzniklé v rámci projektu v anglickém jazyce najdete na webové stránce projektu.


Późna polskoś / vystavující umělci: Jacek Adamas, Paweł Althamer,  Yael Bartana, Anna Baumgart, Kuba Bąkowski,Krzysztof M. Bednarski, Karolina Breguła,Robert Brylewski, Michał Budny, Hubert Czerepok, Oskar Dawicki, Monika Drożyńska, Peter Fuss, Maurycy Gomulicki,  Nicolas Grospierre, Ewa Hevelke, Instytut Architektury, Michał Januszaniec, Mariusz Libel, Grupa Nowolipie, Grzegorz Klaman,Irena Kalicka, Kle Mens, Kaja Klimek,Tomasz Kozak, Kobas Laksa, Honorata Martin, Kuba Mikurda, Dorota Nieznalska,Igor Omulecki, Witek Orski, Joanna Ostrowska, Włodzimierz Pawlak, Katarzyna Przezwańska, Wojciech Puś, Karol Radziszewski, Paweł Rojek, Daniel Rycharski, Robert Rumas, Ewa Sadowska,Jadwiga Sawicka, Wilhelm Sasnal, Janek Simon, Jakub Skoczek,  Maciej  Stasiowski,Łukasz Surowiec, Paweł Susid, Weronika Szczawińska, Aga Szreder, Stanisław Szukalski, Stach Szumski, Michał Szlaga,Radek Szlaga, Joanna Świerczyńska,Monika Talarczyk-Gubała, Piotr Uklański,Zofia Waślicka, Krzysztof Wodiczko, Jakub Woynarowski, Julita Wójcik, Bartosz Zaskórski, Artur Żmijewski, Rafał Żwirek,Natalia Żychska / kurátoři: Ewa Gorządek and Stach Szabłowski / Zamek Ujazdowski – Centrum pro současné umění / Varšava / Polsko / 30. 3. – 6. 8. 2017

Syrena herbem twym zwodnicza / vystavující umělci:Korakrit Arunanondchai, Evelyne Axell, Alex Baczyński-Jenkins, Zdzisław Beksiński, Louise Bourgeois, Eugène Brands, Agnieszka Brzeżańska, Bernard Buffet, Claude Cahun, Liz Craft, Edith Dekyndt, Christian Dietrich, Leo Dohmen, Drexcyia i Abdul Qadim Haqq, Elmgreen & Dragset, Leonor Fini, Ellen Gallagher, Malarz Goltyr, Justyna Górowska, Zdzisław Jasiński, Dorota Jurczak, Ewa Juszkiewicz, Birgit Jürgenssen, Tobias Kaspar, Marek Kijewski, Aldona Kopkiewicz i Mateusz Kula, Łukasz Korolkiewicz, Gina Litherland, Jacek Malczewski, Witek Orski, Sylvia Palacios Whitman, Pablo Picasso, Krzysztof Pijarski, Aleka Polis, Agnieszka Polska, Karol Radziszewski, Joanna Rajkowska, Carol Rama, Erna Rosenstein, Tejal Shah, Franciszek Siedlecki, Tomasz Sikorski, Penny Slinger, Juliana Snapper, Franz von Stuck, projekt „Syrenki Warszawskie” (Jacek Łagowski, Danuta Matloch, Katarzyna Opara), Alina Szapocznikow, Stanisław Szukalski, Jerzy Bohdan Szumczyk, Wacław Szymanowski, Dorothea Tanning, Wolfgang Tillmans, Tunga, Anne Uddenberg, Aleksandra Waliszewska, Wojciech Wilczyk, Hannah Wilke, Ming Wong, Marcelo Zammenhoff, Anna Zaradny, Artur Żmijewski / kurátoři: Joanna Mytkowska, Marta Dziewańska with Sebastian Cichocki, Tomasz Fudala, Robert Jarosz, Magdalena Lipska, Paweł Nowożycki, Łukasz Ronduda, Natalia Sielewicz / Muzeum moderního umění / Varšava / Polsko / 25. 3. – 18. 6. 2017

Tereza Rudolf Hrušková | Narozena 1991, absolvovala magisterské studium Katedry dějin a teorie umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, bakalářský titul získala na katedře Dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Absolvovala studijní pobyt v belgické Liège a pracovní stáž v německé galerii D21 v Lipsku. Podílí se na vedení platformy UMA Audioguide a na vzniku audioprůvodců pro nezávislé galerie. Jako kurátorka provozovala prostor NIKA – malá galerie VŠUP. Spolupracuje na přípravě a realizaci Fotograf Festivalu.