Na pomezí obyčejného

Recenzi aktuální londýnské výstavy sester Scerankových sepsala pro Artalk Markéta Jonášová, která se ve svém textu soustředí především na práci s jednoduchostí formy a výrazu v pracích obou umělkyň. Autorka recenze nakonec dochází k závěru, že právě díky úspornosti výtvarného gesta a tématizovaným obsahům se Pavle a Lucii Scerankovým daří směřovat pozornost návštěvníka k otázkám každodennosti, aniž by sklouzly k banálním konstatováním.

Na pomezí obyčejného

„V jednoduchosti je krása”, praví staré lidové úsloví. Pronést onu větu na vernisáži současného umění by se pravděpodobně setkalo s rozpačitým úsměvem umělce: krása je vnímána jakožto kategorie veskrze nemoderní, subjektivní, elitářská a přivlastněná spotřební kulturou. Spíše než kýženým efektem je idea krásy pro současné umění předmětem kritiky a polemiky. Obdobně se pojmu krásy vyhýbají i někteří estetikové, kteří krásno podřazují pod obecnější koncept estetické hodnoty. V jejich podání by pak ono lidové úsloví znělo následovně: „V jednoduchosti je estetická hodnota“. I tato věta by se pravděpodobně setkala s rozpačitým úsměvem umělce, nicméně přes svoji škrobenost vystihuje podstatný přesun důrazu: namísto velebení efektu krásna je nyní v onom poupraveném sousloví zdůrazněná idea jednoduchosti jakožto specifické estetické kvality. Pro německého filosofa Hannese Böhringera je právě jednoduchost jedním z nejpoutavějších aspektů umění 20. století. Ve svém textu Auf der Suche nach Einfachheit Böhringer píše, že princip jednoduchosti spočívá v redukci komplikovanosti, náhlém pochopení a prozření, jež kontrastuje s uchopováním komplexity prostřednictvím řetězení odkazů a perspektiv. Jednoduchost je tendence moderního umění překračovat své vlastní hranice ve snaze stát se více než jen uměním – a to tak, že bude méně uměním. Vyvstává proto na rozhraní umění a jiných oblastí, například designu, vědy, filosofie, či běžné každodenní situace. Aby umění nebylo překonáno onou druhou oblastí, musí znovu nalézt a definovat své základní strategie, čímž se stává jednoduchým. Na výstavě Pavly a Lucie Scerankových v londýnské galerii Pump House ona jednoduchost vyvstává na základě intervencí do našeho navyklého vztahování se k obyčejným materiálům a předmětům.

Okrouhlá dřevěná židle Ton se nedotýká země, konce jejích nohou levitují jen několik centimetrů nad podlahou, nadnášeny čtyřmi zavařovacími sklenicemi s vodou. Okamžité pokušení se na onu židli usadit naráží na předjímání úsměvného efektu tíže, představu rozbitých střepů a kaluží vody. Napravo od dřevěné židle je na stěně zavěšena rozměrná černobílá fotografie zachycující schody z měkké hlíny. Poddajný materiál způsobil, že šlápoty neviditelného chodce proměnily ostré obrysy schodů v nevyzpytatelný svah. S každým dalším krokem se tak zvyšuje pravděpodobnost uklouznutí, a tím i absurdita opětovného pokusu o výstup. Na druhé, tentokrát barevné fotografii, je zachycen útulný kout pokoje. Světlé závěsy propouštějí matné světlo, jež dopadá na hladkou dřevěnou podlahu a běloskvoucí kožešinový kobereček. Jen kousek nad lesknoucí se podlahou se ve vzduchu vznáší tmavý balvan, kontrastující se vzdušností světlého zákoutí. Ačkoliv jsou obě fotografie dílem Lucie Scerankové, zatímco autorkou instalace je Pavla, groteskní nepatřičnost oněch výjevů a úspornost výtvarného vyjádření vytváří mezi díly přirozený dialog. Obdobné analogie mezi pracemi obou umělkyň vyvstávají ve všech třech patrech komorní galerie, jež se nachází uprostřed rozlehlého parku v objektu bývalé vodárenské věže. Společný projekt Scerankových se sice nachází mimo prostory samotné galerie, reflektuje však její původní účel, jímž bylo zásobování přilehlého parku vodou. Červené bójky těkající po hladině parkové fontány apropriují design legendární instalace Abacus Screen modernistického architekta Edwarda Millse, umístěné na jižním břehu Temže v rámci festivalu Británie, jehož součástí byly v roce 1951 i parkové fontány. Plovoucí instalace je tak zároveň historickým mementem (jež se však v případě odkazu k Millsovu designu může jevit poněkud arbitrárním) a úsměvnou meditací nad vztahem pohybu a změny.

Židle bez tíže a fotografie zrádných schodů a zbloudilého balvanu se nachází ve spodním patře galerie a představují tak první objekty, které návštěvník při vstupu do galerie spatří. Popis oněch tří děl přibližuje jen částečně to, co je divákovi zjevné takřka neprodleně díky vcítění a představivosti, bez nutnosti pročítání teoretického rozboru v tiskové zprávě. Umělkyně prostými gesty pozměňují materiály a předměty, jež jsme si navykli vnímat veskrze účelově, a vyzdvihují specifické kvality, jimiž je naše vztahování se k oněm objektům podmiňováno. Interpretovat díla obou umělkyň jen jako fenomenologickou hříčku by však bylo přílišným zjednodušením, neboť každé z vystavených děl skýtá svébytné pointy. Keramická soška ptáčka, na jehož zobáček je nasazena subtilní kovová konstrukce, tak může evokovat paralelu mezi abstraktními tvary a hudbou, rozostřená mapa světa zpochybňovat statiku kartografického zachycování skutečnosti, krátké video židle protahované úzkou mezerou groteskně glosovat naše každodenní usilování.

Böhringer při přemítání nad paradoxním sjednocováním umění a každodenní reality v instrukcích George Brechta poznamenává, že jedině humor dokáže nejzávažnější záležitosti učinit jednoduchými, aniž by ztratily svou komplexitu. Díla Pavly a Lucie Scerankové se možná na první pohled nezaobírají závažnými problémy současnosti, ale díky oné vědomé a humorné jednoduchosti, vlastní jak vystaveným dílům, tak celkové instalaci, přelstívají banálnost podobných (neo/post) ready-made objektů a konceptuálních fotografií, jež nezřídka zaplavují soukromé galerie a umělecké veletrhy. Výstava sice nevytváří fikce fiktivních politických událostí a nedekonstruuje vlivy globálního pohybu kapitálu, přináší však jednoduchou radost nad uvažováním o všední a blízké skutečnosti, jež je pod náporem všudypřítomné mediální reality mnohdy odsouvána na okraj pozornosti.

Pavla a Lucia Scerankovy / Surface Tensions / Kurátorka: Lily Hall / Pump House Gallery / Londýn / 12. 4. - 11. 6. 2017

Foto: Eoin Carey. Publikováno s laskavým svolením galerie.