Slavs and Tatars: Evoluce místo revoluce

V rámci projektu Carte Blanche, který zaštítil výměnu odborníků mezi Goethe Instituty středo-východní Evropy (Bratislava, Praha, Vilnius) a severní Afriky – Blízkého východu (Ammán, Bejrút, Káhira), byli do Prahy pozvaní Slavs and Tatars, umělecké uskupení, jehož mluvčím, respektive přednášejícím byl pro tuto příležitost Payam Sharifi. Následující rozhovor se věnuje jednak tvůrčím strategiím Slavs and Tatars a otázce po jejich možném přerodu, jednak vlivu lokální tradice na jejich práci. Skupina prošla během deseti let své existence pozvolnou proměnou odvíjející se od výzkumně a tematicky zaměřených projektů na rozdíl od světa, který se, jak říká Sharifi, změnil dramaticky.

Slide z přednášky Payama Sharifiho I Utter Other, Goethe-Institut v Praze, foto: Slavs and Tatars, s laskavým svolením Tanya Bonakdar Gallery, NYC

V přednášce I Utter Other jste řekl zajímavou věc, a sice, že nejvyšší mírou porozumění je ne-rozumění. Také jste se dotýkal problematiky instrumentalizace moci skrze jazyk. Proto bych se ráda zeptala, jakou roli hraje v tvorbě Slavs and Tatars fikce. Jakým způsobem s ní pracujete právě v rámci performativních přednášek?

Musím říct, že v posledních deseti letech nebyla fikce – tak jak ji chápeme v případě románů nebo divadla – v naší tvorbě nijak zásadně přítomná. Vlastně bych řekl, že vytvářet fikce je hlavní role „umění“ v tradičním slova smyslu – toho vázaného na materiál. Oproti tomu realita je sama o sobě klamavá dostatečně, a proto nemusí být dodatečně dokreslována. Zároveň si nemyslím, že povinností umělce by mělo být představovat skutečnost, to je práce novinářů, akademiků nebo aktivistů. Umělci by měli tak říkajíc „vytvářet vlny“, dis-artikulovat problémy. To neznamená je neartikulovat, naopak znamená to jít proti běžnému chápání věcí. Znamená to vytvářet komplexnější pohled.

Ale přestože používáte akademické formáty – přednášky nebo publikace – jako médium své tvorby, mám pocit, že z pozice toho, kdo sedí v publiku, nejsem někdy ochotná věřit všemu, o čem mluvíte. Stále se nabízí otázka, zda to, co je prezentováno, je pravdivé. Do jaké míry je tento pocit oprávněný a z vaší strany chtěný?

Otázka je především, co je na těchto přednáškách vlastně „performativní“. Často se potýkáme se samotným označení tohoto přístupu – zda se jedná o performanci, nebo přednášku; já upřednostňuji to druhé označení. Ale pokud je na tom něco performativního, je to ten představovaný materiál. Nejde tedy o naše specifické bytí v prostoru, o to, co v něm děláme, ale jakým způsobem se vztahujeme ke zkoumaným materiálům. Právě ten způsob je performativní, a proto je odlišný od akademické přednášky. Což je, předpokládám, to, co diváka uvádí v pochyby. Přesto nikdy nejsme úmyslně zavádějící. Jde spíš o to uvědomit si možnost vidět nemožné. Toho jsem se v přednášce dotýkal právě u nápadu „kripto-muslimství“, v němž jde o to připustit si možnost, že lidé jako například Kaiser Wilhelm, princ Charles nebo Barack Obama by mohli být tajně muslimové. Je to takový druh memů nebo toho, co se dnes nazývá fiktivní zprávou. Člověk neví. Ale to nevědění to nedělá méně zajímavé, naopak. Myslím, že nevědění je konstruktivní.

Pohled do instalace výstavy Khhhhhh v Moravské galerii v Brně, 2012, foto: Moravská galerie v Brně

Mám pocit, že právě tímto způsobem prezentace upozorňujete na důležitý fakt a tím je jednak závislost na kontextu, v němž jsou informace prezentovány, a zároveň možnost jejich nepravdivosti i mimo umělecké pole. Myslím, že tento přístup má schopnost v posluchačích vybudit ostražitost vůči informacím podávaným i v jiných oblastech. Jak se ale jako skupina vypořádáváte s odlišnými lokálními souvislostmi? Zaujalo vás něco konkrétního právě na českém prostředí? Něco, kvůli čemu by mělo smysl se vracet a danou problematiku hlouběji prozkoumat?

Kromě Moravské galerie jsme vystavovali také v Karlin Studios v roce 2012. Tam jsme představovali projekt nazvaný Friendship of Nations (Přátelství národů), vycházející ze sovětské politiky družby národů, pomocí kterého jsme odkrývali podobnost některých polských a íránských témat. Kromě toho, že nás vždy zajímá možnost vyprávět jeden příběh pomocí nějakého jiného, jsme se ptali, jakým způsobem by se jedna země mohla učit od druhé. Chtěli jsme porozumět politické situaci v Íránu po roce 2009, kdy došlo k protestům proti prezidentským volbám, a tak jsme se rozhodli zkoumat polské hnutí Solidarność. Zajímalo nás, jakým způsobem se Polsko vypořádávalo s komunismem a zda by tato vědomost mohla pomoci v boji proti politickému islámu v Íránu. Zajímal nás způsob, jak se jeden od druhého můžou státy učit politickému přístupu, přestože jsou dané kontexty zdánlivě zcela odlišné.

Důvod, proč jsme tento projekt vybrali pro Českou republiku, je samozřejmě v hluboké provázanosti místního prostředí s tím polským. Zároveň ale představuje Polsko určitý protipól, protože to, co se povedlo tam, se nepovedlo v Praze nebo Budapešti. Jejich úspěch se odvíjel od toho, že nešli do přímého útoku na komunismus. Solidarność prosazovala drobná postupná zlepšení jako lepší jídlo na pracovištích nebo kratší pracovní dobu. Na rozdíl od toho Češi nebo Maďaři požadovali v šedesátých letech zásadní změny, což bylo jednoduše příliš mnoho. A nám přišel zajímavý právě způsob kritiky, kdy kritizovaný nepozná, že je kritizován. Myslím, že je na škodu a zjednodušující přistoupit na to, že kritika je nutně agresivní. Kritika je zajímavá právě ve chvíli, kdy je velkorysá. Když někoho objímáte a současně bodáte do zad. Je těžké něco vytýkat a chválit současně. Myslím, že milovat a zavrhovat současně je skutečná intelektuální výzva.

Přestože hnutí Solidarność je určitým způsobem spjaté s českým prostředím, není toto téma vysloveně místní, jak sám říkáte. Našlo by se ještě něco, třeba nějaké politické nebo kulturně-historické téma, kvůli kterému by vám stálo za to se do České republiky vracet a dlouhodoběji se jím zabývat?

Ano, určitě. Hrozně jsme si zamilovali Brno a historii Moravy. Zaujala nás také architektura a umělecké řemeslo kubismu, toto krátké snoubení vysokého modernismu s řemesly. Je to poutavé, protože moderna je, v jistém smyslu, anti-řemeslná. Moderna je heroická, romantická, často prosazuje individualitu mužského umělce. To, co naopak oceňuji na řemeslech, je jejich kolektivnost. Člověk nikdy neví, kdo ušil jeho gobelín nebo perský koberec. Neznáme jména, jedná se o anonymizovanou aktivitu. A zatímco o moderně je nutné přemýšlet nikoliv jako o nějaké kontinuální hodnotě, ale jako o výbojích a trhlinách, které na sebe v rychlém sledu reagují, řemesla můžeme chápat jako kontinuálně navazující tvůrčí proces. Inovace je proto vystavěna nikoliv pomocí výbuchů, ale na pochopení práce předchůdců. Řemesla mají hodnotu evoluce. Máme pocit, že evoluce je příliš často podceňována na úkor revoluce, která se často zdá jako lepší řešení. Revoluce je sice víc sexy, ale je obvykle násilná a ničivá. Evoluce sice není tak atraktivní, ale často je pro lidi lepší.

Slavs and Tatars, PrayWay, 2017, foto: Slavs and Tatars

Když mluvíme o jménech a autorství, chtěla jsem se zeptat, kolik je Slovanů a Tatarů, je-li možné to říci.

Hodně se to mění. Od čtyř ke dvěma nebo třem a pěti. Vlastně v jádru jsme dva, ale na každém projektu spolupracujeme s celou řadou dalších lidí, ať už řemeslníků, nebo vědců. I v tomhle případě sázíme na kolektiv.

To se týká, předpokládám, především specifických lokalit a historických prostředí.

My se ale v podstatě zajímáme přednostně o místa s tradicí. Takže jdeme tam, kde je nějaká řemeslná tradice zachována, ať už je to Polsko, nebo Čína.

Ke konci diskuze jste se dostali k možnosti nějakého přerodu Slavs and Tatars, který se nyní jeví jako aktuální. Zajímalo by mě, jestli se vaše přemýšlení o transformaci týká otázky, zda být více političtí. Neznamená to, že by se vaše aktuální tvorba politických témat nedotýkala, naopak, dělá to prostřednictvím odkrývání historických příčin. Přesto předpokládám, že vaše hlavní publikum vychází z umělecké scény. Uvažujete o tom, že byste politická témata adresovali zpříma?

Nemyslím si, že by naše tvorba byla nějak akademická nebo nedostupná. Například práce PrayWay, kterou vystavujeme zde [instalace ve formě prostorově modelovaného zalomeného koberec určeného k sezení nebo ležení], je z mého pohledu velice pohostinná a všem otevřená k použití bez nutnosti cokoliv dalšího vědět. A upřímně řečeno si myslím, že naše tvorba oslovuje širší než jen uměleckou scénu. Ale je pravda, že každá oblast se časem stává sebe-pohlcující. Divadlo promlouvá samo k sobě a stejně jako film, vizuální umění nebo literatura má svůj vlastní okruh. Proto je zásadní výzvou obracet se vůči potřebám ulice a nejen instituce.

Každopádně je vaše otázka velmi relevantní i s ohledem na nedávno ukončenou výstavu ve Varšavě, která pro nás představuje určité zmapování dosavadní tvorby Slavs and Tatars, a mám radost, že bude cestovat v rámci naší oblasti. To znamená, že se objeví v Istanbulu, Vilniusu, Drážďanech, v Teheránu a Bělehradě. Výstavu jsme udělali i s ohledem na to, že pociťujeme, jak moc se svět změnil za posledních deset let od doby, co jsme jako Slavs and Tatars začali. Což je i důvod k přehodnocení naší politické angažovanosti. A je pravda, že v poslední době slyšíme řadu hlasů z mnoha stran, které říkají, že neděláme všechno, co můžeme. Před deseti lety vše vedlo k evropské integraci, o čemž dnes již nemůže být řeč. Před deseti lety jsme byli třetím rokem v irácké válce a mysleli si, že je to katastrofa, přičemž z dnešního hlediska se ukazuje, že to byla vlastně relativně stabilní doba.

Výzvou pro nás ale je především to, jakým způsobem vyostřit náš jazyk, aniž bychom jej zúžili. Protože ve chvíli, kdy zúžíte či zpřesníte svou řeč, přirozeně zmenšíte i své publikum. Takže otázka, na kterou ještě nemám odpověď, je, jak rozšířit jazyk, který současně zpřesníme. A zde jsem opět u tématu k sobě se přitahujícího rozštěpení, což je právě to, co nás teď tolik zajímá.

Slide z přednášky Payama Sharifiho I Utter Other, Goethe-Institut v Praze, foto: Slavs and Tatars, s laskavým svolením Tanya Bonakdar Gallery, NYC

Slavs and Tatars jsou umělecký kolektiv založený v roce 2006, který se sám označuje spíše za způsob myšlení než za uměleckou skupinu. Jejich projekty a s nimi spojený výzkum se odehrává v oblasti Eurasie, kterou oni sami vzhledem k postkoloniální metodologii označují jako prostor mezi bývalou Berlínskou zdí a zdí Čínskou. Projekty rozdělují dle okolností mezi tři vzájemně prostupná média – publikace, přednášky a výstavy. Svou práci prezentovali v rámci významných světových institucí. V České republice vystavovali v roce 2012 v Moravské galerii svůj projekt Khhhhhhh, odkazující k jejich dlouhodobému zájmu o jazyk – o jeho limity a možnosti – a svůj starší projekt Friendship of Nation prezentovali v roce 2012 v Karlin Studios. Jejich přístup je hybridní a přizpůsobuje se vnějším podmínkám a oblastem výzkumu, přesto lze říci, že je pro práci kolektivu signifikantní propojování popu s intelektuálním uměním či příklon k řemeslným technikám a jejich využití v rámci současné vizuality a grafického designu.

Slavs and Tatars / I Utter Other / performativní přednáška / Goethe-Institut v Praze / 9. 3. / Organizováno Goethe-Institutem v Praze ve spolupráci s Are | are-events.org.