In fundamine [nejen o Wrightovi]

Další díl svého "kalifornského" blogu věnoval Ladislav Zikmund-Lender knize Paula V. Turnera Frank Lloyd Wright and San Francisco, již oceňuje zejména z hlediska uplatňovaného metodologického přístupu: "Turnerova kniha se snaží o přesnou rekonstrukci okolností každého jednotlivého projektu a sestavuje tak věrohodný obraz podmínek, v jakých i ten nejpokrokovější architekt 20. století pracoval. Zároveň se snaží pomocí pečlivé a kritické práce s dobovým tiskem rekonstruovat místní odezvu na Wrightovy projekty veřejného a podnikového charakteru. Autor architektovy neúspěchy apologeticky nebagatelizuje, ani nemá tendenci Wrightovu úlohu heroizovat."

Topografie neúspěchu

Frank Lloyd Wright (1867–1959) je nejskloňovanější a nejpublikovanější postavou americké architektury, což lze jistě připsat jeho nebývale dlouhému tvůrčímu životu i topografickému rozkročení jeho díla po celých Spojených státech. Letos v červnu uplyne sto padesát let od Wrightova narození – newyorská MoMA připravila výstavu Frank Lloyd Wright and the City: Density vs. Dispersal, konference a přednášky se konají v různých akademických a paměťových institucích po celé zemi.[1] Známe i z českého prostoru, že podobná výročí mají tendenci se vyznačovat spíše utvrzováním různých stereotypů o géniích, mistrech, vůdcích či zakladatelích, proti nimž seriózní uměnověda již skoro sto let vystupuje (od psychologických přístupů Ernsta Krise a Otto Kurze, přes sociální kritiku Rosalind Krauss, antropologický pohled Alfreda Gella nebo feministické dějiny umění). Důkazem, že na Wrightovi je pořád co objevovat a zároveň je možné se přesnými a přísnými prostředky architektonické historie vyhnout podobné mytizaci, je i nová kniha významného historika architektury Paula Turnera o Wrightově působení v oblasti sanfranciského zálivu.

Wrightovo dílo v této lokalitě nebylo nijak soustavné, ačkoli Wright San Francisco rád navštěvoval. Jak Paul Turner předeslal ve své přednášce v sanfranciské veřejné knihovně k uvedení své knihy, šlo mu o to, rozpustit mýtus o Wrightovi jako arogantním, nadřazeném architektovi, který pohrdal svými klienty, a rekonstruovat všechny okolnosti, za nichž a z nichž jednotlivé projekty vznikaly. Ukázalo se, že neúspěch dvou třetin z 29 projektů pro sanfranciský záliv zdaleka nespočíval ve Wrightově neschopnosti přistoupit na jakýkoli kompromis se stavebníkem, ale že byl většinou zapříčiněn politickou situací či nedostatkem prostředků na straně stavebníka. Ale ani to nemuselo být překážkou, což dokládá svépomocně vystavěný Berger House, který Wright navrhl v roce 1950 a který válečný inženýr Bob Berger sám se svou rodinou stavěl dalších sedm let. Právě finanční stránce projektů, charakteru a kulturnímu zázemí klientů a jejich vztahu s architektem věnuje Turner většinu pozornosti. Přestože sleduje jen malý výsek Wrightiova díla, soustředěným výběrem diskurzivních i obrazových archiválií a jejich vypointovanou interpretací dospívá k pravému opaku zažitého obrazu architekta: Wright byl naopak velmi pružný, vstřícný, leč asertivní architekt.

Jak si Turner všímá hned v úvodu, skoro třicet projektů pro sanfranciský záliv představuje nezvyklou typologickou rozmanitost – od mrakodrapu, přes most, velkorysé individualizované i typové rodinné domy, kaple, administratovní centra až po psí boudu.[2] Prvním projektem byl neznámý a neurčený rodinný dům pro Oakland, který byl zmenšeninou tzv. prérijních domů, kterými Wright po roce 1896 inovoval americké individuální bydlení. Následoval nerealizovaný projekt mrakodrapu pro San Francisco Call Newspaper z roku 1913, jehož model měl Wright vždy vystavený ve své pracovně. Právě tento projekt měl podle Wrighta významně změnit budoucí americkou představu o mrakodrapu. Realizaci zhatil zájem dalších architektů, spojený s Panamsko-Pacifickou výstavou v San Franciscu v roce 1914, a především tragický útok Juliana Carltona ve Wrightově studiu v Taliesinu-West, při kterém zemřelo 7 lidí včetně Wrightovy partnerky a jejích dětí, což ochromilo fungování Wrightova ateliéru i jeho tvůrčí činnost. Nastalo další tvůrčí odloučení Wrighta od San Francisca, avšak Turner si všímá vlivu, který Wright v této době na rozvoj lokální architektury mohl mít. Střízlivě dokládá, že by neměl být přeceňován: místních architektů se dotkla Wrightova kritika úrovně soudobé kalifornské rezidenční architektury. Bernard Meybeck nebo stavitel Golden Gate Bridge Irving Morrow našli pro Wrightovu kritiku pochopení, Julia Morgan, která se ve veřejných vystoupeních obecně příliš nevyžívala, shovívavě poznamenala, že se asi Wright necítil dobře, když tuto svou kritiku pronesl.

K Wrightově tvůrčímu návratu do Zálivu došlo až v roce 1936, k čemuž vyústila jeho několikaletá korespondence s profesorem pedagogiky a vzdělávání na Stanfordu Paulem Hannou a jeho ženou Jean ohledně jejich domu ve Stanfordu v Palo Altu. Vzniklo vrcholné dílo architektonického organického strukturalismu: ceý půdorys je založen na skládání a průniku hexagonů – proto bývá dům také přezdíván Honeycomb (Včelí plástev). Obdobný princip použil Wright při navrhování domu pro manžele Bazettovy, kteří podobnost s domem Hannových přímo vyžadovali.

Po druhé světová válce, během níž většina investic v zálivu směřovala do zbrojení a výstavby vojenských komplexů v celé oblasti, nastalo v sanfrancisckém zálivu pro více než osmdesátiletého Wrighta nejplodnější období. Po nerealizované kapli Daphne, o jejíž podobě se nepodařilo přesvědčit konzervativní kongregaci, přišla na řadu spolupráce s manžely Morrisovými, kteří stoí za asi nejikoničtějším dílem Wrighta v San Fransiscu. Obchodník s uměním V. C. Morris si nejprve u Wrighta objednal dům na útesu, který měl být podle architekta „nejkrásnějším domem na světě.“[3] Projekt neuspěl kvůli nerealizovatelnosti v dané geologicky komplikované lokalitě. Spolupráce s Morrisem však přesto skončila úspěchem, když pro něj Wright navrhl obchod v samém finančním centru San Francisca nedaleko Market street. Do nevelké obdélníkové parcely vepsal dva válcové prostory. Ten větší obtočil spirálovou rampou, podél níž se nacházely výklenky s vystaveným sortimentem. Jednalo se o zmenšenou verzi současně připravovaného projektu pro Guggenheimovo muzeum v New Yorku.

Začátkem 40. let Wrighta oslovil český inženýr, emigrant ze světové výstavy v New Yorku v roce 1939 Jaroslav Polívka. Konstruktér, který v Čechách pracoval třeba s Jaromírem Krejcarem, si s Wrightem porozuměl, a začala více než patnáctiletá spolupráce. Polívka se inženýrsky podílel na sedmi Wrightových projektech.[4] Vrcholem jejich součinnosti byl návrh tzv. Butterfly bridge, který měl přemostit sanfranciský záliv mezi Alamedou a San Franciscem. Velkorysý a vizionářský projekt nakonec nenašel dostatečnou politickou podporu. Padesátá léta znamenala několik realizovaných i nerealizovaných rodinných domů, ale také monumentální projekty sídla Lenkurt Electric Company (nerealizovaného) a občanského centra kraje Marin (realizovaného).

Každá kapitola, věnovaná jednotlivým projektům, začíná archivní rekonstrukcí toho, jak se stavebníci (ať už soukromí, zástupci korporací či veřejní činitelé) s Wrightem seznámili, jak jej oslovili a co jim on odpověděl. Následují precizní rekontrukce zadání, stavebníkových požadavků a vyjednávání výsledné dispozice (formy byly téměř výhradně v kompetenci architekta), potom proces realizace a „druhý život“ stavby – autor se zaměřuje na odezvu u stavebníků, veřejnosti i vývoj dalších postojů k projektu samotného Wrighta, pokud o něm máme nějaké informace. V tomto ohledu je asi nejzajímavější osud domu Sidney Bazetta, který si rok po dostavbě pronajal Joseph Eichler, významný podnikatel v realitách. Wrightův zakázkový dům podstatně ovlivnil podobu pozdějších Eichlerových modelových domů „na klíč“, fenoménu poválečného bydlení v Americe. Turner v podstatě nepodává žádné formální analýzy, zaměřuje se na socio-ekonomické a politické okolnosti projektů. A překvapivě to stačí.

Turnerova kniha se snaží o přesnou rekonstrukci okolností každého jednotlivého projektu a sestavuje tak věrohodný obraz podmínek, v jakých i ten nejpokrokovější architekt 20. století pracoval. Zároveň se snaží pomocí pečlivé a kritické práce s dobovým tiskem rekonstruovat místní odezvu na Wrightovy projekty veřejného a podnikového charakteru. Autor architektovy neúspěchy apologeticky nebagatelizuje, ani nemá tendenci Wrightovu úlohu heroizovat. Aniž by měl potřebu se nořit do hlubších metodologických úvah o dekonstrukci, pečlivě sleduje příběh Wrightova převažujícího neúspěchu v sanfranciském zálivu a jeho rozmanitých příčin, a tím se Wrightův mýtus rozpouští jaksi sám od sebe. Turnerova kniha ukazuje, že i velmi tradiční, archivně založené a neformalistické dějiny architektury mohou být produktivní, když se oprostí od jakýchkoli předsudků a stereotypů

[1] Jedné takové akce s názvem After Wright: Tracing Frank Lloyd Wright's Influence in Europe and the United States ve Wrightově Taliesin-West v Arizoně, kde vedl svou „školu“, se díky podpoře Vysoké školy uměleckoprůmyslové mám tu čest v dubnu zúčastnit.

[2] Paul V. Turner, Frank Lloyd Wrght and the Bay Area, Yale University Press, 2016, s. 1.

[3] Ibidem, s. 61.

[4] O jejich spolupráci připravím samostatnou studii.

Příspěvek vznikl díky stipendijnímu pobytu na University of California v Berkeley, podpořenému Fulbrightovou komisí.

foto: Ladislav Zikmund-Lender