TZ: Národní galerie v Praze zahajuje novou sezónu Veletržního paláce instalacemi Aj Wej-weje a Magdaleny Jetelové

Národní galerie v Praze zahajuje novou sezónu Veletržního paláce instalacemi Aj Wej-weje a Magdaleny Jetelové / NG / Praha / 16. 3. 2017

Národní galerie v Praze zahajuje novou sezónu Veletržního paláce instalacemi Aj Wej-weje a Magdaleny Jetelové

Aj Wej-wej, Magdalena Jetelová, Brian Eno, Edmund de Waal, Kazimir Malevič, Epos 257, Keiiči Tahara. To jsou jména jen některých umělců, jejichž práce představí Národní galerie v Praze ve Veletržním paláci v rámci jarní výstavní sezóny 2018.

Projekty jarní sezóny propojí zejména aktuální společensko-politická témata s netradičními uměleckými formami. Budou zahájeny 16. března při příležitosti tradičního Grand Openingu. „Troufám si tvrdit, že letošní program bude v návštěvnících probouzet řadu palčivých otázek. Zejména Aj Wej-wejova instalace připravená speciálně pro prostor Velké dvorany, stejně jako jeho ostatní již dříve prezentovaná díla, se dotýkají těch nejaktuálnějších témat, o nichž ve společnosti zdaleka nepanuje shoda,“ uvádí Jiří Fajt, generální ředitel Národní galerie v Praze.

Aj Wej-wej představí sedmdesátimetrový uprchlický člun

Nejslavnější čínský umělec současnosti připravil pro Národní galerii zcela nové dílo Zákon cesty, které se zrodilo z jeho dlouhodobého zájmu o osud běženců. Obří nafukovací člun s 258 uprchlíky je umělcovým dosud nejrozsáhlejším projektem, který zcela ovládne prostor Velké dvorany Veletržního paláce. Instalace navazuje na jeho předchozí práce reflektující migrační téma, mimo jiné na projekt Prádelna využívající tisíce kusů oblečení, bot a dalších materiálů, které Aj Wej-wej posbíral v řeckém uprchlickém táboře v Idomeni. Prádelna bude vystavena na ochozu Velké dvorany. Vedle toho si návštěvníci budou moci prohlédnout i další díla staršího data: Hada složeného z batohů, který symbolizuje 5 000 dětských obětí čínského zemětřesení v roce 2008, či projekt S květinami reflektující umělcovo téměř dvouleté domácí vězení.

Řeč keramiky jako poznání

Aj Wej-wej je společně s Edmundem de Waalem též autorem výstavy Otisky vědění. Řeč keramiky. Ta dokládá, že keramika tradičně považovaná za uměleckořemeslnou tvorbu může zprostředkovat poznání shromažďované po tisíce let a že její vývoj je úzce provázán s dějinami umění. Vedle Aj Wej-weje a Edmunda de Waala se představí další významní umělci, jako jsou Lynda Benglis, Alison Britton, Hans Coper, Lucio Fontana, Asger Jorn, Kazimir Malevič, Fausto Melotti, Joan Miró, Isamu Noguči nebo Pablo Picasso.

Dotek doby Magdaleny Jetelové

Výstava prací uznávané konceptualistky Magdaleny Jetelové je koncipována do dvou oddělených, ale vizuálně propojených prostorů. Malou dvoranu zcela zaplňuje site-specific instalace Dotek doby. Velkolepé dílo se simulací vrstevnic a vodních ploch, doplněné laserovými paprsky, vědomě zrcadlí minimalistickou architekturu Veletržního paláce. Dílo je pokračováním prostorových projektů, které Magdalena Jetelová realizovala ve světových muzeích­ – newyorské MoMA či londýnské Tate, a které jsou prostoupeny úvahami o aktuálním společenském dění a jeho dopadech. V přilehlém mezaninu se dále představují autorčiny slavné sochařské práce společně s řadou jejích kreseb a fotografií.

Moving Image Department s Brianem Eno

I tentokrát bude přízemí Veletržního paláce, celoročně přístupné zdarma, hostit tři nové kapitoly cyklů současného umění Moving Image Department, Poetry Passage a Introducing.

První z nich, tzv. prostor pro pohyblivý obraz, tentokrát představí Čecha Jana Nálevku a britského hudebníka a „otce ambientu“ Briana Eno, který jako producent spolupracoval například s U2, Talking Heads nebo Davidem Bowiem. Poetry Passage letos uvede díla Henriho Chopina a Ladislava Nováka. Prezidentský salonek pak v rámci projektu Introducing představí tvorbu absolventky pražské AVU Pavly Dundálkové.

Street art a fotografie

Národní galerie chce letos nabídnout také pro ni ne zcela obvyklé umělecké formy. V korzu, tedy v prostoru, který od okolních ulic odděluje pouze skleněná stěna, vystaví projekt Retroreflexe předního představitele tuzemského street artu, Epose 257.

Vztah mezi světlem a lidským tělem budou prozkoumávat velkoformátové černobílé fotografie Keiičiho Tahary. Jeho série Fotosyntéza  vznikala mezi lety 1978 a 1980 ve spolupráci s legendárním japonským hercem a tanečníkem Minem Tanakou.

Společný projekt Národní galerie a Thyssen-Bornemisza Art Contemporary

V neposlední řadě uvede Národní galerie v rámci nově navázané spolupráce s nadací Thyssen-Bornemisza Art Contemporary projekt Zelené světlo iniciovaný v roce 2016 dánsko-islandským umělcem Olafurem Eliassonem. Jeho umělecká dílna reaguje na palčivá společenská témata, jako jsou migrace, ztráta domova i jistot.

Aj Wej-wej. Zákon cesty

Velká dvorana + další prostory Veletržního paláce

17. 3. 2017 – 7. 1. 2018

Kurátor: Jiří Fajt ve spolupráci s Adamem Budakem

Věhlasný čínský konceptuální umělec, aktivista a disident Aj Wej-wej vytvořil pro Veletržní palác Národní galerie v Praze monumentální instalaci, jež je vyvrcholením umělcova více než rok trvajícího zájmu o globální uprchlickou krizi: sedmdesátimetrový nafukovací člun s nadživotními postavami 258 uprchlíků.

V roce 2016 představila Národní galerie v Praze ve veřejném prostoru Aj Wej-wejův cyklus  plastik čínského Zvěrokruhu. Letos na tento projekt navazuje umělcova nová instalace nazvaná Zákon cesty. Toto dosud největší dílo čínského umělce odráží jeho intenzivní zájem o osud uprchlíků, jež ho zavedl do čtyř desítek uprchlických táborů v řadě zemí. Monumentální nafukovací člun s uprchlickými postavami z tmavého materiálu se bude vznášet v prostoru Velké dvorany Veletržního paláce a doplní ho velká skleněná koule, v níž se nadpřirozeně působící objekt odráží.

„Když jsem poprvé přijel na Lesbos, našli jsme tam z poloviny potopený člun. Požádal jsem, aby mě k němu dovezli a odjeli. Chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to je být tam úplně sám. Teprve tak jsem pocítil, jaké to je být na chabě vybaveném člunu, sám, jak hmyz na lístečku uprostřed jezera. Na tom člunu jsem našel dětskou lahvičku a bibli nasáklou mořskou vodou. Tehdy jsem se rozhodl, že podniknu průzkum, vydám se po stopách všech těch myšlenek, jež se mi honí hlavou,“ popisuje Aj Wej-wej. Ve stejné době se zrodila myšlenka na dvouhodinový dokumentární film Lidský proud, který Aj Wej-wej k uprchlickému tématu připravuje a který bude mít premiéru v létě tohoto roku.

Projekt připravený pro Národní galerii reflektuje, jak je u autora zvykem, naléhavé problémy dnešního světa znejistěného konflikty, politickou a ekonomickou krizí, světa čelícího inflaci hodnot a morálnímu úpadku. Tematizováním tématu uprchlíků uzavřených ve svém člunu a směřujících k nejisté budoucnosti však Aj-Wej-wej nechce diváky pouze konfrontovat s mimořádně obtížnou situací desítek miliónů lidských bytostí na útěku, ale poukazuje též na to, že téma „migrační krize“ rozděluje moderní společnosti na „my“ a „oni“.

Národní galerie ve Veletržním paláci vedle této unikátní site-specifické instalace uvádí jako součást projektu Zákon cesty další Aj Wej-wejova díla. Evropskou premiéru v Praze má jeho projekt úzce související s „migrační kriz“ nazvaný Prádelna: tisíce kusů oblečení, bot a dalších předmětů zanechaných uprchlíky v opuštěném řeckém táboře v Idomeni Aj-Wej-wej zachránil, vypral, vyžehlil a uspořádal do netradiční umělecké instalace. Hned u vstupu do Veletržního paláce bude umístěno jeho vysoký křišťálový svícen zvaný Cestující světlo, strop vstupní haly je místem jeho Hada, rozměrného černo-zeleného hada vytvořeného z 5 tisíc dětských batůžků připomínajících tragické zemětřesení v jižní Číně v roce 2008, během něhož v nedbale postavených školách našlo smrt na 5 tisíc dětí. V Praze bude představen také instalace s názvem S květinami vzniklá během umělcova domácího vězení a připomínající nutnost obrany lidských práv a svobod. A v neposlední řadě Praha uvidí pozměněnou edici výstavy Otisky vědění. Řeč keramiky, která se zaměřuje na keramiku jako umělecké médium, na které se Aj Wej-wej kurátorsky podílel společně s nizozemským umělcem Edmundem de Waalem.

Otisky vědění. Řeč keramiky

1. patro

17. 3. – 27. 8. 2017

Kurátor: Peter Pakesch, Aj Wej-wej, Edmund de Waal

Výstava Otisky vědění. Řeč keramiky k sobě přivádí dva významné umělce Aj Wej-weje a Edmunda de Waala, oba hrnčíře a teoretiky keramické tvorby. Zaměřuje se na materiál dlouho považovaný pouze za jedno z odvětví uměleckořemeslné tvorby.

Keramiku najdeme mezi nejstaršími uměleckými díly. V moderní době byla Evropa posedlá touhou po čínském porcelánu a jeho cena rostla do závratných výšin. Nádoby pro každodenní použití i umělecká díla z keramiky od nepaměti putovaly světem a spojovaly civilizace, které toho o sobě jinak mnoho nevěděly.

Edmund de Waal a Aj Wej-wej pro výstavu, připravenou ve spolupráci s Kunsthaus Graz, vybrali reprezentativní výběr své tvorby a vystavili ho vedle předmětů, které ho pomáhaly utvářet, byly jeho zdroji a přispěli k jeho tříbení po desetiletí experimentů a hledání. Aj Wej-wej tak svým puristickým výběrem hlásá nutnost zachovat vytříbenost předmětů „ne mladších než z dynastie Sung“, jež je v čínských dějinách hrnčířství považována za zlatou éru. Sám je nadšeným sběratelem, jenž pročesával starožitné krámky a trhy v Pekingu ještě v době, než se Čína otevřela světu, navštěvoval zchátralé kláštery a nakupoval za hubičku od lidí, kteří se v moderním světě zbavovali se starých předmětů. Výstava představuje i slavná díla, jako například instalaci Barevné vázy (2006) složenou z pravých neolitických zásobnic (5000 ̶3000 př. n. l.), jež Aj pokryl barevnými průmyslovými nátěry, nebo Zásobnici z dynastie Chan s logem Coca Coly (1994), kde je logo „vytetováno“ na několik tisíc let starý předmět.

Edmund de Waal naproti tomu představuje tvorbu, jež se nemálo zapletla s díly moderních umělců a vstřebala také asijské, především japonské vlivy, stejně jako pozornost a obdiv k míšeňskému porcelánu. Historický rámec de Waalových děl proto nevyhnutelně tvoří mimo jiné práce Kazimira Maleviče, Pabla Picassa, Lucia Fontany, Isamu Nogučiho či Petera Voulkose. De Waalovu tvorbu lze pak charakterizovat jako minimalistickou architekturu keramiky, postavenou na jednoduchosti a vzletnosti.

Prezentace v Národní galerii v Praze je obohacena o vybrané kusy porcelánu od českých umělců, jako byli například ikoničtí představitelé kubistické avantgardní tvorby Pavel Janák či Vlastislav Hofman.

Sponzor výstavy: Faurschou Foundation

Magdalena Jetelová – Dotek doby

Malá dvorana a mezanin

17. 3. – 31. 8. 2017

Kurátor: Milena Kalinovská

Performativním a skulpturálním prostředím Magdaleny Jetelové byl už od začátku otevřený prostor. Její objekty přímo reagují na místo, v němž vznikají, a nejinak je tomu v případě výstavy v Národní galerii v Praze. Ať je to krajina, nebo městská aglomerace, konfrontace uměleckého díla s prostředím má v její tvorbě podstatný význam. Výstava ve Veletržním paláci je koncipována ve dvou prostorových úrovních. Instalace Dotek doby se simulací vrstevnic, doplněná laserovými paprsky, zrcadlí minimalistickou architekturu haly Malé dvorany, pro niž byla speciálně navržena. Architektura uměleckému dílu tedy nevytváří jen prostředí k prezentaci, ale stává se její součástí. Zato pro diváka je Dotek doby tabu  ̶  přístup má zakázaný, jako by na něj číhalo nějaké blíže nespecifikované nebezpečí, dokonce ji ani v její úrovni nemůže vidět. To mu umožní až druhá, vyšší úroveň, jíž je mezanin. Fyzický odstup od potenciálně dramatického dění mu zároveň dodá pocit jistoty. Vztahy nejistoty a jistoty, nebezpečí a bezpečí jsou tu – podobně jako v řadě dalších děl Jetelové – hlavním tématem.

Velkorysá instalace v Malé dvoraně je pokračováním prostorových projektů, které Magdalena Jetelová realizovala ve světových muzeích. Jsou prostoupeny úvahami autorky o aktuálním společenském dění a jeho dopadu na osobní svět každého z nás. Během studií v Itálii v letech 1966–1988 na Jetelovou zásadním způsobem zapůsobil směr arte povera neboli „chudé umění“, zejména jeho povýšení běžných materiálů, jako jsou provazy, kameny a hlína, na výtvarné prostředky ve snaze zbavit umění tradičních galerijních nároků. Na české neoficiální umělecké scéně svou originalitou a radikálními názory na „normalizační“ praktiky tehdejšího režimu postupně získala mimořádné postavení. V osmdesátých letech začaly být z iniciativy zahraničních kurátorů její kreativně koncipované plastiky prezentovány v mezinárodním kontextu.

V mezaninu na ochozu nad Malou dvoranou pokračuje výstava, která si klade za úkol přiblížit divákovi základní témata tvorby Magdaleny Jetelové. Představené sochařské práce mají až architektonickou konstituci a upoutávají pozornost předimenzovanou velikostí, surovostí materiálu a dynamikou. Vystavené kouřové kresby na plátně, které vznikly kombinací výpočtů, zobrazení a znaku, pak korespondují s instalací v Malé dvoraně. I jejich prostor je nedostupný, možná zakázaný nebo nebezpečný. Tvorba Magdaleny Jetelové se pohybuje od práce se specifickým materiálem a konkrétním prostorem k fragmentárním textům a světelným stopám. Vždy znovu se však otevřeně vyjadřuje k situaci člověka v současném rozporuplném světě, k jeho obavám i novým nadějím.

Citlivost k prostoru i povaze místa a ke společenské situaci řadí Magdalenu Jetelovou mezi vůdčí umělecké osobnosti druhé poloviny 20. století a současnosti, mezi ty z nich, kteří zásadně posouvají definici nejen sochařství, ale i uměleckého díla jako takového. Význam české konceptuální umělkyně potvrzují výstavy v Tate Modern v Londýně, v newyorském Museum of Modern Art, v Museum für angewandte Kunst ve Vídni i na Dokumenta 8 v Kassellu a v dalších světově prestižních institucích.

Epos 257. Retroreflexe

Korzo

17. 3. ­– 4. 6. 2017

Kurátoři: Jiří Ptáček & František Teplý

Pojem liminalita označuje v antropologii přechodový stav mezi dvěma světy. Pro korzo je charakteristický průhled z ulice do galerie a naopak. Okno je spojeno s pojmem hranice, oddělující prostor instituce od ostatního města. Obdobně jako Carrollovo zrcadlo odhaluje zdánlivě stejný svět, který se však posléze jeví jako převrácený vůči tomu skutečnému, a lze tak spatřit průhledem z ulice městské prostředí, které je podobné tomu, ve kterém se momentálně nacházíme. Teprve následným vztažením jsme schopni reflektovat, co doopravdy vidíme.

Výstava Retroreflexe je nově vytvořeným prostředím ‒ paralelou k autorovým výpravám městem. Symbolicky se k nim vztahuje skrze dopravní značení. Je ztělesněním člověka proplouvajícího městskou krajinou a ikonickým znázorněním jeho tras. Artefakty jsou abstrahovanými mapami a relikty dlouhodobých intervencí, dokumentacemi zpětně usazované do konkrétních časoprostorových souřadnic. Ústřední dílo přitom fyzicky zůstává mimo galerii, jakkoli se k němu celá výstava vztahuje. Jiný z artefaktů svoji podobu získává průběžnou výměnou materiálu z galerie za materiál z ulice. Guerillové postupy jsou přitom podmínkou vzájemné prostupnosti mezi institucí a ulicí a jejich živého vzájemného vztahu.

Epos 257 je absolventem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, pracuje s urbanistickým prostředím a ikonografií města. Ve svých dílech zkoumá veřejný prostor, jeho obecné využití a reaguje na polemizovanou hranici toho, co je a není veřejné. Vytváří dialog s městem jako médiem. Dříve se věnoval graffiti; svoje práce skládá do komplexně promyšlených kontextů, kterými mnohdy naráží na sociální a společenská témata.

Keiiči Tahara: Fotosyntéza 1978‒1980

5. patro

17. 3. ­– 27. 8. 2017

Kurátor: Adam Budak

Národní galerie v Praze představuje v evropské premiéře výjimečný cyklus velkoformátových černobílých fotografií uznávaného japonského fotografa Keiičiho Tahary. Cyklus zkoumající vztah fyzikálního světla a lidského těla je výsledkem fotografických sezení legendárního japonského herce a tanečníka Mina Tanaky s Keiičim Taharou probíhajících v letech 1978 až 1980.

Při portrétování Mina Tanaky ve Fotosyntéze Keiiči Tahara experimentoval s rozmanitými druhy světla, prostředí a ročních dob. Fotilo se ve městě i v přírodě, od Paříže, Říma a New Yorku přes Island a Bordeaux po Tokio, Kudžú-Kurihamu a Akikawa-Keikoku. Fotograf zamýšlel pozorovat, jak se tanečníkovo tělo přizpůsobuje vnějším podnětům či, jinak řečeno, jak lidské tělo s obnaženou kůží a nervovými zakončeními vstupuje do světla.

Keiiči Tahara (1951) využívá různá média, od fotografie, sochařství přes instalace po rozměrné světelné krajiny, které vznikají ve městech jako součást projektů územního plánování. Jeho díla vycházejí z odhodlání objevovat světelné formy a ze schopnosti citlivě, a přesto intenzivně vnímat světlo a stín. Fotografické postupy si osvojil již v dětství díky dědečkovi, který byl profesí rovněž fotograf. Tahara sám začal fotit poté, co v roce 1972 přesídlil do Francie, kde zůstal dalších třicet let. Tahara realizoval řadu projektů v nejrůznějších částech světa, včetně soch a instalací, za své fotografie získal mimo jiné Velkou cenu na francouzském festivalu fotografie Rencontres d’Arles, jeho díla jsou součástí sbírek řady světových muzeí.

Min Tanaka (1945) je představitelem světové taneční avantgardy. Svoji sólovou dráhu zahájil cyklem improvizovaných tanečních výstupů, jež předváděl téměř nahý napříč Japonskem. Často tancoval i pětkrát denně, většinou pod širým nebem. V současné době hospodaří na farmě v horách prefektury Jamanaši. Náročný cyklus, kterému Tanaka říká Body Weather – Tělesné počasí v současné době praktikuje a rozšiřuje mnoho tanečníků po celém světě.

Moving Image Department #7: Brian Eno, Loď, účinkuje Jan Nálevka

Hala B

17. 3. – 10. 9. 2017

Kurátor: Adam Budak

Sedmá kapitola Moving Image Department představuje provokativní a výjimečné vybočení z nastoupeného kurzu. Ve středu pozornosti tentokrát není pohyblivý obraz, jeho nepřítomnost, vizuální prázdnota či očekávání pohybu (obrazu). Generátorem pohyblivého obrazu, nabízejícím imaginární obraz neboli přelud ve formě propojení zvuku a světla, tu totiž bude samotná sedmá kapitola s dílem Briana Ena a Jana Nálevky.

Přelomová tvorba Briana Ena, legendy experimentální hudby, je po celá desetiletí ohňostrojem fantazie a ambientu schopným očarovat posluchačovy smysly a překonat hranice rozumu i citu. Své nové, v pořadí již pětadvacáté sólové album The Ship (2016), které je současně vícekanálovou trojrozměrnou zvukovou instalací, Eno popisuje jako svého druhu „hudební román“, jenž je volnou koláží příběhů inspirovaných zkázou Titaniku, první světovou válkou, větami nahodile vytrženými z e-mailů i autorovými vlastními (neúspěšnými) literárními pokusy, přičemž vše je remasterováno prostřednictvím algoritmického generování textu.

The Ship jakožto instalace představuje plně imerzivní zvukové prostředí, které sestává z několika starých reprobeden postavených na soklech rozmístěných v tlumeně osvětlené místnosti. Výsledná atmosféra je působivá, a přesto intimní. Mimoto výstava představí jednu z nejvýznamnějších prací Briana Ena 14 Video Paintings (14 videoobrazů), která se skládá z Thursday Afternoon (Čtvrteční odpoledne) a Mistaken Memories of Mediaeval Manhattan (Mylné vzpomínky na medievální Manhattan), dvou děl, která znamenala pro videoformát totéž, co Enovy audionahrávky pro hudbu: i v tomto případě šlo o ambientní přemítání o povaze daného média. Obě díla se zabývají motivem (ženského) aktu a (městské) krajiny v malířské tvorbě, který je starý jako lidstvo samo.

Brian Eno (1948), který sám o sobě říká, že je nehudebníkem, jenž hájí metodologii „upřednostňující teorii před praxí“, proslul zejména průkopnickou činností v oblasti ambientní a elektronické hudby. Působí jako hudebník, skladatel, hudební producent, zpěvák a vizuální umělec. Počátkem sedmdesátých let začal hrát ve skupině Roxy Music na syntezátor a posléze spolupracoval s řadou dalších hudebníků, včetně Roberta Frippa (alba No Pussyfooting a Evening Star) a Davida Bowieho (klíčová alba tvořící Berlin Trilogy). Americké kapele Devo pomohl získat popularitu a propagoval punkem ovlivněný žánr no wave. Produkoval tři alba Talking Heads, na nichž se podílel i hudebně, včetně Remain in Light (1980), a sedm alb U2, včetně The Joshua Tree (1987). Na dalších nahrávkách spolupracoval mimo jiné s takovými interprety a skupinami, jako jsou James, Laurie Anderson, Coldplay, Paul Simon, Grace Jones, James Blake a Slowdive.

Poetry Passage #5: L'esprit des poètes officiels et crochus

Foyer

17. 3. – 10. 9. 2017

Kurátor: Adam Budak

Poetry Passage#5 nachází paralely mezi zvukovým básníkem a performerem Henrim Chopinem (1922, Paříž – 2008, Norfolk) a českým vizuálním umělcem a básníkem Ladislavem Novákem (1925, Turnov – 1999, Třebíč). Tito dva umělci se znali a při několika příležitostech dokonce spolupracovali; Novák například přispíval do literární revue OU, kterou Chopin vydával v letech 1964 až 1974.

Přestože tvorba Ladislava Nováka přísně vzato spadá spíše do tvorby surrealistické, měl blízko také k umělcům z hnutí šedesátých let Nová citlivost. Pod vlivem dadaismu se stal průkopníkem zvukové poezie, kterou nahrával v padesátých letech, a konkrétní poezie. S Jiřím Kolářem a Josefem Hiršalem založil první český spolek experimentální poezie. Od roku 1970 využíval technického zázemí, které mu poskytoval švédský rozhlas a organizace Fylkingen, a vytvořil řadu zvukových kompozic, jimiž si zajistil přední místo mezi fónickými básníky.

Henri Chopin, kterého jeho přítel William Burroughs nazýval „průzkumníkem vnitřního prostoru“, byl zásadní postavou experimentálního umění a literatury poválečných let. Jako průkopník „poésie sonore“ (zvukové poezie) dokázal postřehnout sebenepatrnější zvuky – například vibrace chloupků v nose – a proměnit je v rozsáhlou hudební a básnickou fresku.

Na výstavě Poetry Passage#5, jejíž název je inspirován jednou z Chopinových strojopisných básní Lʼesprit des poètes officiels et crochus (1978), si lze prohlédnout řadu Chopinových experimentů s psacím strojem a psaním, které doprovází fotokoláž The Jail (Vězení, 1976) věnovaná umělcovu dlouholetému příteli a spolupracovníkovi Ladislavu Novákovi.

Introducing Pavla Dundálková: Když zavřu okno, neslyším hluk ulice

Prezidentský salonek

17. 3. – 11. 9. 2017

Kurátor: Pavlína Morganová

Pavla Dundálková (1990, Zlín) je čerstvou absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze, sochařského ateliéru Lukáše Rittsteina. Během studia byla na stážích v ateliéru nových médií Anny Daučíkové a v ateliéru sochařství Dominika Langa a Edith Jeřábkové. Za sebou má již několik skupinových a samostatných výstav, v roce 2015 se stala finalistkou EXIT AWARD. Ve své práci přirozeně kombinuje video, prostorovou instalaci, sochařský objekt, volné a užité umění. Pro prezidentský salonek Veletržního paláce připravila v rámci projektu Introducing mnohovrstevnatou instalaci reagující na komplikovanou společenskou a politickou situaci dneška. Komentuje v ní eskapistické tendence současnosti i minulosti, využívá k tomu iluzivní instalaci, koláž, keramické objekty, ale i video.

Kurátorkou aktuální kapitoly projektu Introducing je  historička umění a kurátorka Pavlína Morganová, která působí na Akademii výtvarných umění v Praze, kde přednáší dějiny umění a vede Vědecko-výzkumné pracoviště.

Spolupráce Národní galerie v Praze a Thyssen-Bornemisza Art Contemporary

Olafur Eliasson: Zelené světlo

Prostor nad NG knihkupectvím – Koenig Books

17. 3. – 20. 4. 2017

Spolupráce Národní galerie v Praze a Thyssen-Bornemisza Art Contemporary, oznámená počátkem letošní února, přináší do Veletržního paláce první konkrétní projekt – Zelené světlo dánsko-islandského umělce Olafura Eliassona.

Projekt Zelené světlo iniciovaný Eliassonem v roce 2016 ve spolupráci s vídeňským muzeem Thyssen-Bornemisza Art Contemporary (TBA21) reaguje na situaci, v níž dochází ke společenské transformaci, k vysídlování a migraci. Prostřednictvím výukového programu založeného na principech sdíleného učení a společné výroby lamp vzniká dynamický prostor, který podněcuje k rozmanitým formám participace a zapojení do komunity. Zelené světlo, jež podle Eliassona představuje metaforické světlo pro uprchlíky a migranty, svědčí o akceschopnosti současného umění a o jeho potenciálu zahájit proces občanské transformace. Umělecká dílna Zelené světlo se pod vedením týmu TBA21 uskuteční v rámci jarní výstavní sezóny Veletržního paláce.

Hlavním společným projektem NG a TBA21 bude vystavení sbírky nadace v Salmovském paláci. V červnu 2018 se pražská galerie stane na pět let hostitelem více než stovky nejvýznamnějších děl se sbírek TBA21. Část kolekce bude vystavena také ve Veletržním paláci.

Expozice nebudou připravovány jako chronologické či tematické, ale jejich společným jmenovatelem, který zároveň definuje i celou spolupráci NG a TBA21, bude téma „současnosti“, tedy toho, co znamená a jaké možnosti přináší současné umění. Významným aspektem spolupráce bude i spolupráce kurátorů obou institucí a přesah např. ve vzdělávacích programech.

Sbírka nadace Thyssen-Bornemisza Art Contemporary (TBA21) byla založena Francescou von Habsburg, která tím navázala na tři předcházející generace sběratelů rodu Thyssen. Její otec Baron Hans Heinrich Thyssen byl zakladatelem madridského muzea Thyssen-Bornemisza, které patří k nejvýznamnějším světovým galeriím. Umělecká díla, která se stávají součástí sbírky, se objevují na předních světových přehlídkách, jako jsou Benátské a Istambulské bienále nebo documenta. Nadace TBA21 se zaměřuje na experimentální a nekonvenční projekty současného umění, zejména konceptuální a multimediální projekty či rozsáhlé sochařské instalace, a v jejích sbírkách nechybí díla Olafura Eliassona, Ernesta Neta, Aj Wej-weje nebo Ragnara Kjartanssona. Nadace se systematicky zaměřuje také na akvizici z „nových geografických oblastí“, jako jsou východní Evropa, latinská Amerika, Indie nebo Island.