Jonáš Czesaný, Filip Černý, Igor Grimmich, Adéla Janská, David Jedlička, Tomáš Jetela, Lenka Kerdová, Tadeáš Kotrba, Martin Krajc, Petr Malina, Tomáš Němec, Jitka P. Nesnídalová, Lenka Pilařová, Daniel Pitín, Zbyněk Sedlecký, Tomáš Tichý, Lubomír Typlt, Jana Vojnárová / PŘÍBĚH DNE/S/. Současná česká figurální malba / Galerie moderního umění v Hradci Králové / Hradec Králové / 23. 2. – 22. 5. 2017

PŘÍBĚH DNE/S/. Současná česká figurální malba

Dlouhá léta, možná již téměř sto let se mluví o malbě, jako o přežitém uměleckém oboru, jako o něčem, co již nemá člověku moderní společnosti co říci a je venkoncem druhem staromilským a dekorativním. Je to tak však doopravdy? Copak by mohlo něco, co stálo u zrodu lidské civilizace zaniknout pod tlakem technických vynálezů? Tato výstava je více než výmluvným důkazem, že se „smrt malby“ nekoná (a nikdy nekonala). Malba je dnes silnější disciplínou než kdy dřív – je svobodná, technicky excelentní a stále má co říci. Uvidíte to nejlepší z české mladé malby, která slaví úspěchy i na světových přehlídkách. Přijďte se přesvědčit a najít si ten „svůj“ obraz dne!

Vernisáž za přítomnosti autorů se uskuteční ve čtvrtek 23. 2. 2017 od 17 hodin

úvodní slovo: Mgr. Petra Příkazská & Petr Pokorný, kurátoři výstavy

Doprovodné programy

Malba dne/s/ – setkání s autory: 14. 3. a 20. 4. a 1x v květnu vždy v 17:30

Komentovaná prohlídka s kurátorkou:  2. 5. 2017 v 17:00

Vystavující autoři

Jonáš Czesaný, Filip Černý, Igor Grimmich, Adéla Janská, David Jedlička, Tomáš Jetela, Lenka Kerdová, Tadeáš Kotrba, Martin Krajc, Petr Malina, Tomáš Němec, Jitka P. Nesnídalová, Lenka Pilařová, Daniel Pitín, Zbyněk Sedlecký, Tomáš Tichý, Lubomír Typlt, Jana Vojnárová

K výstavě byl vydán katalog za přispění firmy

Výstava potrvá do neděle 21. 5. 2017

Malba dne/s/ text: Petra Příkazská

Přestože je již od doby druhé avantgardy ve dvacátých letech 20. století, předpovídána malbě brzká „smrt“, její příběh rozhodně nekončí. Naopak, po století ohlašovaného konce malby a obrazu, se tato tradiční disciplína pomalu vrací do centra pozornosti a svou pozici spíše posiluje. Je zajímavější, mnohovrstevnatá a mnohotvárná. Dnešní česká malířská scéna je velmi živá, zahrnuje všechny styly – od minimalistických kontemplativních monochromů až po brutální hyperrealistické výjevy. Stále jsou mezi námi lidé, kteří mají malbu v sobě, obsahují ji a jejich bytostnou potřebou je vyjadřovat se obrazy, pracovat s hmotou barvy a převádět svůj barvitý a plastický vnitřní svět na dvourozměrné plátno. Tito bytostní malíři se nechtějí zatěžovat zbytečnými slovy, které by odváděly pozornost od toho, co vidíme.

Na rozdíl od generace 80. let jsou dnešní autoři mnohem více informovaní a řada z nich měla možnost absolvovat stáže na zahraničních akademiích. Pro ně je „krajina umění s celou svou historií, všemi slohy, styly i osobnostmi může být, a vlastně je „jen“ zásobárnou možností, tvárným materiálem pro další umělce, kteří ji také vědomě využívají a tím objevují její další horizonty.“ (R. Wolmuth)

Je-li dnešní doba něčím opravdu charakteristická, pak je to právě svoboda v překračování dříve přísně střežených hranic a norem oddělující veřejné od soukromého, vysoké od nízkého, pozoruhodného a zavrženíhodného. Právě neexistence hranic, manifestů, teoretických imperativů, které by na malbu kladly příliš intelektuální požadavky, které by diktovaly autorům, jaké cíle mají sledovat a jakými prostředky mohou k cíli dojít, umožňuje autorům libovolné prolínání stylů, motivů a intencí. Figurální obrazy mohou, ale nemusí sledovat současnou sociální realitu, mohou, ale nemusí být realistickým zobrazením viděného, mohou, ale nemusí být ani expresivní ani narativní a už vůbec nemusí obsahovat figuru – stačí se na ní odkazovat, nechat pocítit její přítomnost prostřednictvím předmětu či prostředí.

Vzrušení z odmalovaných příběhů / text: Petr Pokorný

Místo a čas jsou nejdůležitější dvojice, která ovlivňuje lidskou bytost. Ač v našem výstavním výběru jsou i autoři, pro které místo znamená mnoho, zkusím se omezit na čas – čas je děj, příběh. „Já si myslím, že nám chybí radost.“ píše v krátkém textu Malé radosti z roku 1899 Hermann Hesse. Věta klasika nemusí platit absolutně, i člověk, který uklouzne na chodníku se po chvíli směje – pokud se mu nestane něco nepříjemného. A příběhy jsou většinově radost.

Každý příběh stejně jako každý den je odlišný a i když se to často nezdá, tak je nejde zaměnit – liší se tak, jako třeba papilární linie, DNA nebo obrazy. Každý obraz /hodný toho označení/ je jiný. Obraz je zachycením dne a v dnešní otupělé době je podstatná otázka – daleko více spíš žádost – zda namalované můžeme skutečně zažít. Obrazy jsou vlastně lepší oči, oči, které vidí a je jedno, jestli montéry, houpačku, hřiště, billboard nebo třeba nákup. Tedy obyčejné vjemy, které nám proletí a hlava je vytěsní ven, protože to klipová doba hlavu naučila. Nastupuje tak nevděčná řehole malíře, kterou mohu vtěsnat do slovíčka zodpovědnost. Od informačních médií běžných se nic takové nedá čekat a zbývají jen umělci – od spisovatelů přes malíře, přes tanečnice až třeba po cirkusáky. U všech umělců se věří v něco autentického, nemožného, nepřehlédnutelného a uvěřitelného. Takže řehole a nelehká. Zodpovědnost vnímatele existuje, ale dík přehnaně liberálnímu světu se neřeší – pokud, skončilo by to prostou větou „Nebaví mě to“ v případě nespokojenosti. Jako by umělecké dílo mělo právě a pouze bavit, bavit v krátkém čase… Asi proto se stále více do formátu komiksu dostávají klasická díla prózy či dramatu. Nic proti komiksu, ale takto předpřipravený Hamlet je sice akceptovatelnější, ale nenáročný, přečíst se dá za menší čas, než kolik by jedinec spotřeboval na shlédnutí divadelního představení. Nic proti detektivnímu románu, ale je pravdou, že v poslední době publikované detektivky mají ne-li více mrtvol, pak alespoň větší brutalitu a tento jev se do společnosti vepíše. Zvlášť v okamžiku, kdy je přebal detektivky opatřen reklamou „Znáte úspěšný film“.

Oba tyto příklady představují smutný posun narace. Proto je výběr osmnácti autorů a jejich prací pro výstavu Příběh dne/s/ soustředěn na v zásadě realistickou malbu, na příběhy, které na plátně upoutají, ač nekřičí. Dnes, kdy většině společných výstav současného umění dominují překombinované instalace a videa je „nehybný“ obraz, který vtahuje a nese děj osvěžením. V době, která lidi maximálně spojuje morem sociálních sítí, lidé spolu nemluví a dokonce často neznají ani pohlednice /natož poštovní známky!/, je společný prožitek reálného času – třebas vyprávěním u stolu v hospodě – málem něčím vzácným.

Při prvních úvahách o výstavě se objevil jako cíl „pod čarou“ úmysl rehabilitovat malbu obyčejného příběhu. Jako by se v našem životním prostoru stále potřebovala rehabilitace – kohokoliv a kdykoliv podle požadavku momentu. Nevěřím, že nastala opakovaně hlásaná „smrt malby“ a myslím, že nejen autoři a autorky našeho výběru přemýšlejí nad rehabilitováním svého snažení. Jsou to individualisté, kteří osamoceně – snad i nevědomky, ale o to přesvědčivěji – navazují na Skupinu 42, která civilismus, ukrytý do hesla „mýtus každodennosti“ na zdejším výtvarném poli naposledy.

Je příjemné tvůrce střední generace sledovat při jejich převodu příběhů na plátna – vždy s výsledným napětím, které láká, přitahuje a vzrušuje. Syntézou kvalitní malby a obyčejných námětů získávají autoři nejdůležitější potvrzení kvality – tím je tajemství.