Artalk.cz

TZ: Lenka Vítková

Lenka Vítková / Echo / kurátor: Jiří Ptáček / Fiducia: Galerie Dole / Ostrava / 20. 2. – 29. 3. 2017

pozvanka-dole_web(1)

Lenka Vítková: Echo

„Malba je pro mě úzce spojena s performance, celá ta situace stání a pohybu proti plátnu, vyčkávání a dotýkání. Obsahuje předvádění, přednes, gesta“, napsala Lenka Vítková při příležitosti výstavy Frau Blumenstein v berlínském Autocenter v roce 2014. Těžiště své práce takto přenášela od artefaktu, této barevné pokrývky textilního podkladu, k procesu malby s jeho tělesnou dimenzí, přítomnou na obrazu v jejich reziduích (podobným zaschlým stopám bot na parketu jako reziduím tance). Vítkovou necitujeme ovšem pouze proto, abychom upozornili na důležitost, jíž přikládá aktu malby. Závěsnému obrazu jako věci, tedy úplného, přehledného, prostorově ohraničeného a takto totálního předmětu, totiž také otevřela vrátka, aby této prozaičnosti unikly a spojily se se svým zdrojem, kterým není až tak výhradně malba, nýbrž cosi, co ona nazývá performance. V psaní o práci Lenky Vítkové totiž není tento typ úniku ojedinělý. Rovněž my, kteří její umění vykládáme, se ho dopouštíme často a rádi. Téměř při každé příležitosti připomeneme intermediální přesahy jejích uměleckých aktivit, třeba alespoň okrajově, nebo ve zhuštěné podobě, jako tomu učinila kurátorka její loňské výstavy Smlouva s černou Edith Jeřáková, když pěkně shrnula, že „práce Lenky Vítkové vznikají v meziprostoru malby, řeči, literatury a pohybu těla.“

Nutkání připomínat u Lenky Vítkové postavení „mezi“ médii a disciplínami bychom mohli snadno připsat poměrně rozšířeným obavám z úzké specializace, tohoto průvodního jevu typicky české, avšak zcela chybné představy o vzájemné rovnosti coby rovnosti mezi diletanty. Domnívám se však, že takovým vysvětlením nám může protéct mezi prsty zásadnější aspekt Vítkové tvorby, jímž je zcela mimořádné lpění na jiném „mezi“, vkládaném přímo do forem jejích uměleckých realizací. Vzniká-li tento text kvůli výstavě jejích nových maleb, vytvářených na plochách sádrových placek, je vhodné pokusit se právě nadnesenou hypotézu vztáhnout k nim. Tyto drobné obrazy spojuje přibližně stejný formát i opakování některých motivů. Přesto o nich nemůžeme mluvit jako o pevně sevřené sérii. Koexistence barev a tvarů na každém samostatném obraze je unikátní a generuje vjem. Zásluhou častého uplatňování kontrastů mezi temnými a zářivými barvami je tento každý vjem silný, avšak i tak je pouze úsekem časově i prostorově protáhlejšího postupu vnímání celé řady, kdy jednotlivost ustupuje synergickému účinku. Tehdy také do popředí vystupuje zmiňované opakování, invariantnost, rytmus a jeho nemechaničnost.

Plošné nátěry jsou provedeny způsobem, který při bližším průzkumu vykazuje otisky štětce, ona rezidua přednesu a gest / autorské performance. Nedokonalost provedení není chybou, ale vědomým odkloněním od převažující tendence. Kompozice obrazů jsou jasně rozvržené, jako by připnuté na geometrickou osnovu, z ní se však uvolňují provedením od ruky. Obdobným způsobem Vítková přistupuje ke vztahu mezi abstrakcí a znakovostí. Stejně jako na jejích jiných obrazech se užité tvary mohou projevovat jako abstraktní a konkrétní zároveň, kdy přiklonit se k jednomu pólu znamená ochudit se o druhý, také u nových placek je naznačena obojetná povaha toho, co je na obrazy namalováno. Pokud nám připomenou konkrétní věci či jejich detaily, čerpáme z paměti na jevový svět a asociativně-symbolické imaginace. Relevantní je ovšem čerpat rovněž z paměťového archivu bezobsažných forem, jimiž nás již více než století obdarovává svébytná vývojová linie nezobrazivého výtvarného umění.

Tyto rysy práce Lenky Vítkové si dovoluji považovat za hlouběji založenou vrstvu ono „mezi“. Nejsou příznakem nerozhodnosti, liknavosti, a už vůbec ne útěkem „od zodpovědnosti umělce reflektovat stav světa“. Namísto zaměření na sociální, evironmentální, nebo jinak věcně angažovanou problematiku, se angažmá Lenky Vítkové projevuje v důrazu na nenahraditelnou schopnost výtvarného umělce zprostředkovat ostatním, ovšem nejprve sobě samotnému, vizuální zkušenost coby možnost vhledu do světa, jež je povahy spíše kvantové, otevírají se našim smyslům a skrze ně se i transformující, a unikající oné jednotě, která samospádem může vyústit v totalitní degeneraci. Pořád přitom mluvíme o zraku, výtvarném umění (a tentokrát o malbě).

Jiří Ptáček

Nemusím vždy vědět, proč co dělám

Malířka Lenka Vítková vyrůstala v jižních Čechách. V současnosti žije v Praze a je počítána mezi ty nejzajímavější malířky mladé střední generace. 

V současné době patříš k nepřehlédnutelným představitelkám českého malířství. Dovolím si ale tvrdit, že jsi měla jakýsi pomalejší rozjezd. Mám to přisuzovat skutečnosti, že jsi studentská léta, tak důležitá přinejmenším pro vytváření zázemí na umělecké scéně, strávila v Olomouci, anebo jsi prostě věděla, že si raději chceš dát načas?

Dala jsem si načas v Olomouci, protože jsem předem věděla, že jsem pomalá. Ne, to si asi dělám legraci, prostě to tak vyšlo.

Dnes ale většina mladých začne vystavovat ještě v době studií. To v tvém případě příliš neplatilo, že?

Ale platilo. V Olomouci jsem vystavovala dvakrát na Garfu, což byl sice jazzový klub, ale v podstatě seriózní místo na výstavu. Hned po škole jsem měla výstavy v Galerii U Mloka a Divadle hudby. Takže jsem vlastně vymetla všechna místa, kde člověk pod třicet mohl v Olomouci vystavovat.

Jinam jsi se ale příliš nehnala.

Nikdo nevytvořil správné spojení. Přes Martina Horáka, který zval výtvarné umělce do Divadle hudby, jsem se seznámila s Josefem Bolfem, Tomášem Vaňkem a Michalem Pěchoučkem. Takže s těmi jsem se znala po příchodu do Prahy. To ale bylo takové maximum, jakého se  v tomto směru dalo dosáhnout. Člověk tam mohl někoho potkat, ale už ne například kurátora.

Pro tvé obrazy je charakteristické, že se sice skládají z těch nejzákladnějších prvků, ale odkazuješ jimi k jakýmsi reálným předobrazům. Černá skvrna může odkazovat například k hlavě, soustředné vlnovky k hadům. Mezi nezobrazivé malby občas vložíš obraz s figurálním motivem. Jakou tyto vazby ke skutečnosti mají úlohu?

Myslím, že to jako autor prostě nemusím vědět. To rozpětí od reálného k abstrakci je pro mě nějak důležité zachovat, ale proč to tak je, nejsem schopna odpovědět.

Někdy jsou to hlavy a hadi a někdy nejsou. Například u té černé skvrny je asi jedno, jestli to je hlava, protože v ní jde spíše o to rozlévání černé. Možná to původně měla být hlava a pak to vyšlo jinak.

Proč myslíš, že to autor nemusí vědět?

Myslím, že o všem, co dělám, nemusím vědět, proč to dělám. Někdy je čistší říct si, že nevím, co to je, než abych vytvářela konstrukci, která nebyla úplně na začátku. Doufám, že to nezní arogantně, protože to tak může vypadat, ale já to často opravdu nevím a proto bych to i ráda udržela.

Proč jsi mezi zhola abstraktní geometrické obrazy na výstavě Refrén v pražské galerii SVIT vložila malby tanečnice a fotbalisty? Vnikly mezi ně až na závěr, nebo se s nimi dopředu počítalo?

Oba vznikly až na závěr. Žena a muž si hráli s kulatými tvary, které byly i na abstraktních obrazech. Důležité mi přišlo nabořit tu vážnost abstrakce a vyjádřit postoj, že ani abstraktní ani konkrétní není doktrína a že mezi nimi lze volně procházet. Název výstavy Refrén existoval dlouho předtím, stále mi ale nebylo jasné, co vlastně je refrén a co sloka. A náhle přišly tyto dva obrazy, které vytvořili ty sloky mezi refrénem.

Na tvých plátnech si často všímám zajímavého vztahu mezi středem a okrajem. Jako by obraz mělo utvářet pevně stavěné, možná až  geometrické jádro, ale jeho okraj jako by tuto pevnost uvolňovat. Podobně přistupuješ i k barevné ploše, jejíž „nátěr“ se při soustředěnější pohledu ukáže štětcový rukopis. Co stojí za tímto sklonem být „tvrdý i pružný“ zároveň?

To je prostě osobní nastavení, tíhnu k jednoduchosti a taky mám ráda, když jsou ty věci stále čitelné jako relikty určité fyzické akce, třeba pohybu štětce.

Loňská výstava v Galerii výtvarného umění v Chebu se jmenovala Smlouva s černou. Má černá barva v tvé práci výjimečné postavení? Asociuje se mi fráze „smlouva s ďáblem“. Má člověk myslet na takové souvislosti?

S ďáblem to nemá nic společného. Název jsem si vypůjčila z textu, který jsem napsala k výstavě v českobudějovické galerii D9. Pokusila jsem se v něm definovat svůj vztah k černé, k barvě, která často prolamuje prostor obrazu. Při přípravě chebské výstavy jsme si s Edith všimly, že tam černá hraje důležitou úlohu, a já si vzpomněla na tento text.

Z prozaických důvodů jsi nedávno přešla od olejomalby k tempeře. Po narození dítěte jsi nechtěla používat ředidla. Zajímá mě, co taková změna vnesla do tvé malby?

Jasnější barvy, plošnost, větší péči detailům.

Větší péči k detailům? Technika olejomalby tě k ní nevedla?

Myslím, že jsem přesnější. Tempera rychleji schne, takže se k určitým místům můžeš vracet dřív. Pěstuji velké plochy a ještě propracovanější okraje. Těm jsem se věnovala již dřív, ale s temperou je to jinak. Poté, co velkou plochu surově natřu, mohu kraje ošetřovat malým štětečkem. Přijde mi dobré, že mi nabízí dva úplně rozdílné způsoby práce.

Na nejbližší výstavě v Ostravě chystáš abstraktní malby na malých kruhových plackách ze sádry. Čím tě například zaujal kruhový formát? Co ti přináší velikost obrazu v průměru pouze o málo většího než deset centimetrů?

Hodně malé formáty obrazů jsem občas používala, je to pokus vyvolat intenzitu z hloubky a ne z velikosti plochy. Kruhový formát vychází z technologie lití sádry i z mnoha kruhových tvarů, které se objevily na hranatých obrazech.

Opakuješ na nich určité prvky v různých proporčních variantách, vzájemných skladebných a barevných kombinacích. Co ti na kombinacích připadá zajímavé?

Myslím, že v tom je něco matematického, jako tomu bylo například i v obrazech Refrénu, ale také to je psychologický pokus s působením prvků a jejich pozic. A uděláš-li jednu pozici, tak máš potřebu to vyvážit jinou. Proč se ptáš?

Zajímá mě prostý fakt opakování. Možná i kvůli malému formátu člověk nemá na výběr z nepřeberného množství námětů a tak ty zvolené člověka spíše vtáhnou do sebe.

Ano, myslím, že důležité je vtažení do tématu. U takových věcí, jako byly mé obrazy macešek nebo černých šatů, které jsem nakonec dělala ve větších sériích, jde určitě o to, že se jako autor opakování dostávám k tomu tématu. Skvrny na listech jedné macešky by prostě jednou nestačily. Nestačily by to k tomu, abych celou věc obsáhla.

Ptal se Jiří Ptáček.

Rozhovor vznikl pro kulturně-společenský časopis Milk&Honey vydávaný v Českých Budějovicích. V souvislosti s výstavou Echo v Galerii Dole v Ostravě je nekrácená verze rozhovoru poskytnuta k uveřejnění na webových stránkách galerie a publikování výňatků v tisku.

Lenka Vítková (*1975) vystudovala filologii a výtvarnou výchovu v Olomouci. Později se usadila v Praze. V letech 2006-2010 ale v Olomouci provozovala výstavní prostor 36. Spoluvydává samizdatový časopis Mamka. Samostatně vystavovala např. v pražských galeriích MeetFactory a SVIT, v brněnské Fait Gallery, berlínské Autocenter, českobudějovické Galerii Měsíc ve dne nebo v chebské GAVU. Partnerské výstavy měla s Jiřím Valochem, Alenou Kotzmanovou, Terezou Velíkovou, Pavlem Stercem, Patricií Fexovou a Slávou Sobotovičovou. První soubor maleb na kruhových sádrovým podkladech prezentovala na přelomu roku v rámci kolektivní výstavy Jazyk v Galerii Hraničář v Ústí nad Labem.

lenkavitkova.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *