TZ: Natalia Pawlus

Natalia Pawlus / Bílá / Galerie Caesar / Olomouc / 7. 2. – 3. 3. 2017

Natalia Pawlus: Bílá

7. 2. – 3. 3. 2017

Vernisáž 7. 2. 2017 v 18:00

Výstavu uvede Barbora Kundračíková.

Až do konce sedmnáctého století byla bílá barva považována za základní, za tu, z níž vznikají všechny další odstíny. Teprve Newtonovy pokusy o rozklad světelného paprsku ukázaly, že je tomu právě naopak – že bílá všechny barvy skrývá. Její kulturní význam a symbolika jsou, odrážejíc snad právě hledání fyzikální podstaty, také vnitřně rozporné – jakoby v jejím případě vždy vše muselo být „buď, anebo.“ V evropské tradici je tak bílá tradičně spojována jak s nevinností a čistotou, tak s precizností a dokonalostí. Značí jednoduchost a oproštěnost i pádnost a úplnost. Ne náhodou právě ona představuje jednotící osu linorytecké práce Natalie Pawlus.

Hovořit o obrazech obyčejně znamená hovořit o významech, které zosobňují – podobně, jako by tomu bylo v případě textů. Bez ohledu na vzájemné rozdíly, obrazy jsou nepochybně jedním ze způsobů vztahování se ke světu a etablování vlastní identity – slouží k pojmenovávání, osobování si, k porozumění. Bílá barva papíru nebo plátna pak obyčejně představuje prázdný prostor, určený k tomu, aby byl významem zaplněn. Je něčím, vůči čemu se cokoli děje: Představuje protiváhu bodu, linii či ploše, které tento děj nebo význam tvoří; dává tvar, hloubku, plnost, umocňuje či naopak zjemňuje. V osobně laděné reflexi Moje bílá Pawlusová píše: „Jak řekl Kandinský, bílá zní jako ticho, jež se může nečekaně stát významuplným. Ve svých pracích se snažím uplatněním bílé evokovat náladu. Své postavy vyvažuji vůči bílému pozadí.“

Jeden z nejstarších grafických listů, které jsou ve výběru zastoupeny, zachycuje schoulenou postavu. (bez názvu, 2013, 105 x 75, linoryt) Tváří se tiskne k vlastním kolenům, mezi sevřenými pažemi pouze nejistě probleskuje doširoka otevřené oko. Svým tělem vytváří křehký a nejistý svět. Jeho linie, plocha trupu a oko jsou zachyceny, jsou, sytou černí. Bílá barva, přirozeně tvořící jeho hmotu, tak není pouze funkčním materiálem, není kontextem, ale vlastním textem.

Uvedený grafický list je jedním z těch méně nápadných, snad právě proto však záměr i priority autorky tak přesně postihuje. Jejím tématem je totiž člověk a lidskost jako taková. Soustředí se přitom na elementární motivy, konkrétní emoce či pocity, situace, které jsou principiálně osobní, zároveň ale, ve své typičnosti, zcela obecné. Tyto ‚stále stejné historky‘, jejichž hodnota i efekt časem zákonitě okorají, jsou právě díky precizní práci s formou čímsi přirozeně živým – setkání s nimi připomíná náhlé prozření. Bílá na tom má nezastupitelný podíl – poskytuje oku oporu a umožňuje mu adaptovat se na černou linku či plochu, sledovat ji a postupně se dobírat konkrétního tvaru. Cesta od abstrakce k figuraci, od dojmu k porozumění, je přitom obousměrná, a tento efekt ještě umocňuje stále častější využívání principů automatické kresby (série Černá skříňka).

Přímá evokace existenciálních témat tedy funguje na obou úrovních, formální i významové – bílá barva představuje skutečný prostor, zbavený však všech vnějších nánosů, v němž se odehrává univerzálně privátní lidský příběh. Je zároveň jeho esencí, i konkrétním uskutečněním. Je-li grafika černobílým uměním, které těží z principů obrazu stejně jako textu, je-li uměním bodu, linie a plochy, v tomto případě se navíc stává také médiem hmoty – zhmotnění prostoru, bílé barvy, je dosahováno nejen metaforicky, ale také doslovně, mimo jiné slepotiskem (Odmítnutý, 2013, 105 x 75 cm, linoryt), primárně však samotnou technikou linorytu, z podstaty měkkou a tvárnou. Bílá jakoby díky tomu měla vlastní bytnost, jako by disponovala nejen kvalitami optickými, ale také těmi haptickými.

Descartovým „myslím, tedy jsem“ počínaje, přes Heideggerovo „já jsem“ až k Sartrovu „existence předchází esenci“, zásadní otázkou je, zda je možné lidské bytí uzavřít v systému, ať už vědeckém, historickém či filosofickém, nebo se jim všem jako zcela singulární vzpírá. A je-li tomu tak, jaká je pak jeho podstata. Všimněme si toho nespočtu postav, té řady lidí, kteří před námi v jednotlivých grafických listech defilují. Jeden vedle druhého se ošívají, krčí obličeje, schovávají je do dlaní, hledají vlastní končetiny, nejistě se na ně staví: Je možné jejich existenci zobecňovat? Je vůbec možné hovořit o podstatě lidství?

Sartre byl přesvědčen, že nikoli, že každá existence naplňuje pouze sama sebe, že člověk je sebe-interpretující se zvíře nepodobné všem ostatním. Přesto se zdá, že hlavní postavou lidské komedie Natalie Pawlus, která snad není ani tolik komedií, jako spíše groteskou, a možná ani to ne – ne vyprávěným, ale provždy a nutně žitým příběhem, je člověk prostě jako člověk, typ. Univerzální figurka, poskládaná téměř nahodile z částeček, náhradních dílů, neohrabaná, nahrbená, trošičku směšná: Bosý chodec, který vyvstává z bílého „nic“, ze spleti černých čar a šedavých ploch, a také se v nich ztrácí. Je příznačné, že divák – jako ve stínovém divadle – vidí jen kontury, oživlé obrazy, a na děj sám může pouze usuzovat. Poslední poselství bílé – i to, co „není“, může být.