Obnažené obrazy

V pražské galerii hunt kastner vystavuje své nedávné práce Jaromír Novotný. Podle Alžběty Cibulkové se autorova tvorba neustále vyvíjí k novým obrazovým formám a pojetím malby, přičemž jejím aktuálním tématem je především tělesnost obrazu i prožitku diváka.

Obnažené obrazy

S tvorbou Jaromíra Novotného jsem se poprvé blíže seznámila v roce 2012 na výstavě Viditelné formáty na Staroměstské radnici v Praze, tedy v době, kdy již došel ke zcela abstraktnímu výrazu a samotnou malbu pojal jako hlavní téma a předmět svého uměleckého zkoumání. Již tehdy na mě silně zapůsobily rozměrné obrazy, ve kterých se překrývala černá, bílá, případně šedá pole a už tehdy mě překvapilo, jak dokážou být tyto zdánlivě prázdné plochy plné v momentě, kdy se s nimi dostaneme do úzkého kontaktu a stojíme jim tzv. tváří v tvář. Bylo by nedostatečné pojímat jeho tehdejší redukci malby na rozměrné černobílé plochy, ale také jeho pozdější práci s tiskařskými barvami pečlivě nanášenými na, či spíše do plochy obrazu, pouze jako nějaký chladný racionální proces a výzkum daného materiálu. Jeho práce s sebou naopak vždy nese silný emocionální a až transcendentální prožitek. Ne náhodou byl tento autor o Velikonocích 2014 přizván k jedné z uměleckých intervencí do kostela Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu, kde rozvěsil doprostřed hlavní lodi černošedé prapory s ústředním motivem horizontu či přechodu. Možná také stojí za zmínku, že se jeho práce objevila vloni na výstavě v Corbusierově klášteře La Tourette ve Francii, kde byla, stejně jako v předchozím případě, vložena do kontextu a komunikace se specifickým architektonickým prostorem. Jeho díla však mohou stejně dobře obstát i v klasické instalaci v galerijním prostoru, o čemž se můžeme přesvědčit na aktuální výstavě v galerii hunt kastner, jež tohoto umělce také zastupuje.

Jak už bylo výše naznačeno, Novotný v minulosti postupně opouštěl klasické malířské postupy a gesta, aby se dostal až na dřeň a možná tak objevil podstatu tohoto média. Ptala jsem se po tom, kam až toto odříkání a redukce může zajít a jak se jeho práce může dále vyvíjet, jestli vůbec. Na výstavě s příznačným názvem Tělo malby toto téma znovu zpracovává a díky kontinuální práci nachází nové možnosti a způsoby jeho uchopení. Vedle toho zde ale také vyvstává otázka vztahu mezi námi, naším tělem a obrazem a jejich možného ztotožnění, o čemž pojednává také doprovodný text Václava Janoščíka. Důraz na lidské měřítko a tělesnost ve vztahu k uměleckému dílu není nic nového a i přesto, že je dělí půl století, vidím zde jistou návaznost na uvažování a dílo legendy americké abstraktní malby, myslitele a předchůdce minimalismu Barnetta Newmana. Jsem přesvědčena, že podobnost mezi jeho a Novotného dílem není zcela náhodná a že na něj Novotný v jistém smyslu navazuje. Snad je to také díky jejich nezařaditelnosti, důslednosti a badatelskému přístupu k umění, ale samozřejmě také kombinací konceptuálního přístupu společně s důrazem na materiál či fyzickou stránku díla. Newman kdysi v jednom rozhovoru uvedl: „Já říkám, že moje malba je fyzická, ale také metafyzická. Dále říkám, že můj život je fyzický, ale také metafyzický“ [1]. Také jeho obrazy s pověstnými „zipy“ vedly diváka k uvědomění si svého vlastního těla v přítomném momentu, teď a tady, a i zde se objevuje určitá dvojakost čtení a působení.

Dalším spojujícím prvkem je jistě i princip dělení, vytváření ostrých předělů a rozhraní nebo nyní v případě Novotného řezů, jež jsou v některých místech znovu spravovány, pospojovány a sešívány. Obraz se zde odhaluje, odkrývá své vrstvy a naplno vyjevuje svoji fyzickou podstatu se svými rámy, jež vyčnívají zpoza průsvitné bílé látky. Někde je skrytý sytou vrstvou černé, která však nedokáže zakrýt švy vyčnívající na povrchu. Na některých místech je do vrstvy barvy vyříznutý kruhový otvor, který jakoby naznačoval možnost nekonečného odkrývání pomocí našeho pohledu. Za vrstvou barvy se skrývá plátno, za plátnem dřevěný rám, za ním pak bílá omítka na zdi, za omítkou…

Jedinou barvou, kterou zde můžeme vidět, je výrazná červená, jež možná odkazuje na souvislost s tělesností a může být chápána jako metafora těla a krve. Václav Janoščík v textu trefně přirovnává tvorbu abstraktního malíře, jenž se zabývá samotným médiem malby, k chirurgické práci, což docela odpovídá Novotného způsobu tvorby. Na rozdíl od Newmana, který se nikdy nevzdal malířského tahu, své obrazy skládá, vrství materiály, desky, rámy, pracuje s látkou, šije a vyšívá. Proces jeho práce musí být pečlivý, dlouhotrvající, soustředěný a jemný. Nedopřává si žádná rozmáchlá gesta či náhlé výpady a jeho přístup bych nazvala až asketickým. I přesto, že jeho současná díla nazývám obrazy, formálně se jedná spíše o asambláže nebo závěsné objekty, které zde představují těla obrazu, odkazují na jeho hmotnou či fyzickou stránku. A pokud se zde objevuje malba, tak v podobě černého či červeného nátěru, tedy jakési vrstvy či slupky, jež skrývá nebo pak pomocí autorova zákroku odhaluje to, co je pod ní.

Zdá se, že se tvorba Jaromíra Novotného díky neustávajícímu zaujetí daným tématem postupně proměňuje a vyvíjí a současná výstava je toho zřejmým důkazem. Namísto monochromních polí, ve kterých jsme nacházeli jemné barevné nuance a hry světla, se nyní setkáváme se skládaným, hutně natřeným, řezaným či sešitým materiálem, který již nezprostředkovává nějaký přesahující prožitek, ale naopak zdůrazňuje svou, ale i naši fyzickou podstatu a přítomnost. Tento obrat ke hmotě je však odlehčen průsvitností látky, subtilností jednotlivých zákroků a důrazem na detail, jež jsou pro tohoto umělce typické. Stejně tak zůstává i to, že způsob nebo cesta ke čtení a působení jeho děl je nejednoznačná a stále otevřená novým pohledům.


[1] Barnett Newman v rozhovoru s Thomasem B. Hessem, 1966. Barnett Newman, umělec-kritik, 2003.


Jaromír Novotný / Tělo malby / hunt kastner / Praha / 7. 1. – 18. 2. 2017

Foto: Martin Polák

Alžběta Cibulková | Historička umění, kritička a redaktorka Artalku.