Kam znovu připevnit ustřižený cop

Pro galerii UM připravila skotská umělkyně Lucy McKenzie výstavu ´33 - ´29 - ´36, která kombinuje historické návrhy s pracemi současných designérek a umělkyň. Tereza Hrušková ve své recenzi sleduje jak toto propojení muzejní instalace se současnými intervencemi, tak snahu zaměřit se na postavení ženy v proměnlivém společenském kontextu. Přidanou hodnotu výstavy vidí právě v napětí mezi „vysokým“ a užitým uměním, díky čemuž lépe vyniká kurátorčin kritický přístup k designu samotnému.

Kam znovu připevnit ustřižený cop?

Když si Angela Merkel zhruba před deseti lety oblékla do opery stylovou večerní róbu, fotografie jejího dekoltu se objevily na většině titulních stránek německých, ale i evropských novin. Časté ironické komentáře připomněly, že svět ještě stále není připravený otevřít tradičně mužské pozice ženám, které se za muže alespoň trochu nemaskují. Paradoxní však je, že politička byla často kritizována i za to, že se neupravuje dostatečně „žensky“. Německá kancléřka nepochybně není první ani poslední ženou, která se musí vyrovnávat se společenským tlakem určujícím způsob oblékání. Móda ale samozřejmě není jen o ženách. To, jak hluboko zasahovala a zasahuje do našich životů, a jak důležitou politicko-sociální roli zastává, ukazuje výstava ’33 – ’29 – ’36 v pražské Galerii UM. Její kurátorkou a zároveň jednou z vystavujících je původem skotská umělkyně Lucy McKenzie.

Výstava, která představuje jak užité umění přelomu dvacátých a třicátých let, tak současné zahraniční umělkyně, je i přes menší formát daný prostorem galerie skutečně nabitou pokladnicí nejen vizuálně zajímavých uměleckých kousků, ale i ukázkou neotřelé kurátorské práce s nimi. Lucy McKenzie a Beca Lipscombe (dohromady tvořící Atelier E.B) se dlouhodobě věnují přezkoumávání historie designu a jeho společenské funkce a rovněž aktivně usilují o zachování zbytků oděvního průmyslového designu v Evropě. Toto zaujetí vychází mimo jiné z vědomí nutnosti opakovaného čtení a nových výkladů uměleckých artefaktů. Jejich práce tak někdy připomíná detektivní vyšetřování dlouho odloženého případu. To podtrhuje i krátká online dostupná video-povídka The Girl Who Followed Marple (2014), jež sice není součástí výstavy, ale dokresluje autorčin přístup spočívající v mísení starého s novým a v (pro)následování určitých nadčasových výtvarných i ideologických vzorců. Samotné video pak může rovněž sloužit jako příklad úskalí, s nimiž se takový umělecko-kurátorský přístup setkává. Jednotlivé postavy povídky jsou promyšleně módně oblečené a podobně stylové je i prostředí, ve kterém se pohybují. Jejich herecké výkony jsou však velice nepřesvědčivé, až sebe-parodické. Pro ty, kdo očekávají, že na výstavě zazní autoritativní hlas, může být právě nepřesvědčivost argumentů zklamáním. Osobně však neuzavřenost a kolážovitost, která je otevřená k rozšiřování a přidávání, považuji za pozitivní aspekt vystavování.

Přestože výstava představuje práce návrhářek jako Božena Rothmayerová-Horneková, Kató Lukáts a Madeleine Vionnet, nelze ji označit za historickou. Naopak, historická témata a motivy slouží jako odrazové můstky pro uvažování o stále aktuálních feministických a ženských otázkách a znova opakují potřebu revize dějin pro současnost. McKenzie ale nekritizuje nic konkrétního, spíše jen vytváří prostor, ve kterém si divák témata minulosti sám vztahuje ke své přítomnosti. Například sofistikované úvahy o fyzikálním chování odlišných látek a střihů módní návrhářky Vionnet nám ukazují pole, v němž se ženy realizovaly v době, kdy muži stavěli ocelové mosty a navrhovali první bojová letadla. Přístup české módní výtvarnice propojený s několika artefakty modernistické výstavy Civilizovaná žena (1929) naopak zcela jednoduše dokládá, že představa moderní emancipace ženy skrze zavádění kalhotové módy, stříhání copů a vyrovnání pracovních hodin není úplná. A tedy způsob, kdy ten „méně“ civilizovaný napodobuje či je nucen přijmout způsoby „civilizovaného“, je vždy ve výsledku nerovný.

Zatímco historický průzkum tématu a jeho aktualizace Atelierem E.B jsou myšlenkově podnětné a vzhledově velmi aktuální, práce současných umělkyň přizvaných k projektu se zdají být mělké a banální. Možná se Eileen Quinlan a Kaja Mater dostaly mezi příliš silnou konkurenci a jejich fotografie a fotokoláže tak působí fádně a formálně. Avšak při lepším prozkoumání jejich prací, která se českému divákovi bohužel nabízí pouze přes internet, je patrné, že ona dekorativnost je daná právě tématem výstavy a kurátorským výběrem z jejich rozsáhlé tvorby. Podobně úmyslně ornamentální je i příspěvek Tauby Auerbach, ale vzhledem k povaze její primárně abstraktní grafické práce jí instalace nijak neškodí a je naopak pevně propletena s uvažováním Atelieru E.B.

Je to právě srovnání mezi pracemi vznikajícími v kontextu „vysokého umění“ a těmi vycházejícími historicky od umění užitého, kde je vidět přidaná hodnota kritického přístupu k designu a jeho otevření širšímu čtení v tomtéž kontextu volného umění. Ovšem i práce McKenzie, vycházím-li z příkladů jiných výstav – například v berlínské galerii Buchholz (2015/16) nebo v pražské galerii SVIT (2015) – mohou na první pohled působit jen jako formálně přitažlivý revival modernistického designu. Řada umělců si v současnosti libuje v tvorbě, která vytváří dvojníky již existujících užitných předmětů. Vzhledem k jejich nefunkčnosti, která je ze světa užitnosti přesouvá do uměleckých sfér, tak vznikají objekty, jejichž vizuální obal patří sice k tomu známému z dnešního světa, ale jejich smysl je od původních předmětů zcela odlišný. Mnohé výsledky takového přístupu bývají významově bezútěšně prázdné. Některé z objektů Lucy McKenzie mají k takovému umění vizuálně velmi blízko, ale vnitřní prázdnotou rozhodně netrpí. Naopak její tvorba žije velkým množstvím navrstvených, přišitých a přelakovaných příběhů, za což vděčí i uváženému výběru zkoumaných předmětů.

Celkově činnost McKenzie zapadá do stále vzrůstajícího zájmu o užité umění. Konečně i v českém prostředí se jeho význam – a to nejen jako artefaktu, ale i spolutvůrce a nositele sociálních významů – dostává do popředí. O tom svědčí jak publikační, tak výstavní činnost posledních let (například spolupráce s Evou Koťátkovou na výstavě Věci a slova v Galerii UM a v Moravské galerii, výstava Budování státu v Národní galerii, publikace Design v českých zemích 1900-2000 ad.). I tak je ale výstava v českém kontextu spíše výjimečná, podobně jako autorčina kurátorsko-umělecká dvojrole, která jí umožňuje větší volnost v nakládání s výstavním materiálem a médiem výstavy jako takové. Výstava ’33 – ’29 – ’36 je tak možná pro letmý pohled nenápadná jako Angelina tří-knoflíková sáčka, její působení však bude, doufám, dlouhodobé a určující.

’33 – ’29 – ’36 / Božena Rothmayerová-Horneková & Civilisovaná žena, Kató Lukáts, Madeleine Vionnet, Atelier E.B, Tauba Auerbach, Katja Mater, Lucy McKenzie, Beca Lipscombe, Eileen Quinlan / kurátorka: Lucy McKenzie / Galerie UM / Praha / 20. 12. 2016 – 25. 2. 2017

Výstava je pořádána Are | are-events.org a Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze ve spolupráci Uměleckoprůmyslovým museem v Budapešti a Uměleckoprůmyslovým museem v Praze.

Foto: Martin Polák