Dojdou-li slova, promluví činy?

Po komentáři k fungování Veřejného sálu Hraničář v rámci kulturní scény Ústí nad Labem od Romany Veselé se k aktuálnímu programu tohoto galerijního prostoru vracíme ještě jednou, a to v recenzi výstavy Jazyk Terezy Hruškové. Kurátorský výběr na téma jazyka je podle autorky v zásadě ilustrativní a kvalitativně nepříliš vyvážený, v rámci výstavy však nachází pozoruhodné práce, jimž na rozdíl od jiných nechybí "konkrétní zacílení na podnětnou otázku".

Pohled od instalace výstavy Jazyk, práce Tomáše Hlaviny, v pozadí práce Lenky Vítkové

Dojdou-li slova, promluví činy?

O všem a o ničem. I to může být Jazyk. Ústecký Hraničář, jehož historii a zásadnímu smyslu pro umění a kulturu v daném regionu se již v jiném článku věnovala Romana Veselá, si po velice slibném začátku s výstavou Dům módy vzal přeci jen moc velké sousto. Nebo je spíše otázkou, co všechno by měl divák již před návštěvou o jazyce a současném umění vědět, aby pak mohl pouze trávit. Pokud totiž jeden není gurmán, je výstava obsahově dietní. S tou předchozí však jisté pozice sdílí. Minimálně vizualitu řady prací, z nichž ale nejpůsobivější je samotný plakát od Alekse Hue. Dále je to snaha otevřít výstavní prostor více i méně frekventovaným umělcům české výtvarné scény. Zatímco u minulé výstavy se jednalo o poměrně harmonické soubytí děl, výběr prací pro výstavu Jazyk mi přijde kvalitativně nevyvážený a tak trochu náhodný.

Přiblížit a zmapovat pomocí výstavy umění fenomén jazyka je idealistický plán, proto probouzí zvědavost a očekávání. Ovšem samo umění může být chápáno jako znak, a tedy druh komunikace a součást jazyka. Když začalo umění mluvit samo o sobě a reflektovat svůj vlastní jazyk, bylo označováno jako konceptuální. Na současné výstavě však jednoznačně převládá vizualita, což nepřekvapí, uvědomíme-li si, že i obraz se již dávno stal jedním z ústředních komunikačních znaků současného světa. Kurátoři však místo zacílení na konkrétnější téma, které by právě propojení jazyka a současného umění lépe vykreslilo, zvolili přístup více méně ilustrativní, a tedy i pro řadu diváků na povrchu ulpívající. Pokud má být jejich výstavní projekt jen kulisou k doprovodnému programu a jakýmsi úvodníkem k letošnímu projektu Jak si rozumět?, nemusí být taková skutečnost hodnocena vysloveně negativně. Ostatně, jak je patrné z fotodokumentace akcí odehrávajících se ve výstavních prostorách, ožívají některé exponáty, podobně jako Jazyk, až ve chvíli jejich užívání.

Pohled do instalace výstavy Jazyk, práce Aleksandriny Yordanové a Julia Reichela

Přesto si dokáži některé práce – například rozměrnou prostorovou instalaci Tomáše Hlaviny – představit spíše jako intervence ve stálé sbírce instituce věnující se jazykovědě. A pokud uvažujeme podobně jako Hraničář, projektově napojený na Muzeum hygieny v Drážďanech, směrem na západ, nabízí se srovnání se zajímavou prácí Clemense von Wedemeyer pro německý jazykový archiv (výstava Every Word You Say, 2014). Ta se sestávala z velkého množství intervencí, jejichž pomocí autor rovněž zkoumal různé polohy jazyka. Dílo Tomáše Hlaviny, sestávající z šesti různých uměleckých objektů, hravou a zároveň promyšlenou formou přibližuje fungování slov při kategorizaci světa. A přestože si v doprovodném (originálně pojatém) materiálu jednoduše přečteme názvy objektů (jako Kytara nebo Větrník), není jejich přiřazení k jednotlivým objektům na první pohled jednoznačné. Jeho práce tak reflektuje proces poznávání, který my sami již obvykle ani nevnímáme. Práce obou autorů, byť na domácích a zahraničních scénách vnímané odlišně (Wedemeyer vystavovat například na Dokumenta 13), mají edukativní potenciál. Dílo Tomáše Hlaviny však u naučné hry zůstává. Přesto je jeho práce a práce níže zmíněné tím nejzajímavějším, co výstava prezentuje. Některá díla jsou tak spíše ozvěnami déjà-vu a člověk jen přitakává, že rozumí, že jazyk se používá v počítačových hrách, slovo vytváří obrazový vjem, Julius Reichel nás opět zasvěcuje do výstavby chaosu atd.

Pohled do instalace výstavy Jazyk, práce Alžběty Bačíkové

Naopak smysluplné, a pro mě osobně mezi ostatními vyčnívající, jsou v rámci výstavy práce Aleksandriny Yordanové nebo Alžběty Bačíkové. Aleksandrina prezentuje své starší kresby (Nickname, 2014–2016), propojující encyklopedicky vypadající obrázky přírody s estetikou internetových rozhraní a glitchů. Na stejných mřížkových panelech vystavený obrázkový slangový slovník byl dočasnou (prosincovou) intervencí Adély Bierbaumer. Onen Wortník působil spíše jako soubor přípravných anekdotických kreseb než jako uzavřená práce. Lze se domnívat, že právě to je intencí jednoho z kurátorů Marka Meduny, neboť kresby na síti se střídají, a divák tak může kromě Bierbaumer a Yordanové narazit na témže místě v jiném čase i na práce Julia Reichela. Ve své podstatě tak instalace kreseb směřuje k podobnému závěru jako kresby série Nickname, které upozorňují na téma konfrontace lidského vyjadřování s jazykem internetu. Autorsky konzistentní, propracovanou práci se zajímavým tématem pak prezentuje Alžběta Bačíková. Její video jakožto výsledek dlouhodobého projektu má v sobě právě to, co výstavě jako celku a mnohým dílům chybí – konkrétní zacílení na podnětnou otázku. Kromě vhodného výběru herců a především pisatelů textů (Petra Hůlová a S.d.Ch.) ukazuje autorka stále jistější práci s více úrovněmi vyprávění v rámci jedné dokumentárně-fiktivní práce. Bačíková se věnuje aspektům milostného dopisování a v jejím videu Korespondence (2016) zaznívá to důležité, co samotný text výstavy popírá. Ne o všem je možné mluvit, ne všechno lze popsat. Racionalizace emocí má své hranice.

Snad se doprovodnému programu Hraničáře podaří právě limity v komunikaci překračovat a snad bude dění nad rámec výstavy směřované více k politickým otázkám současného jazyka a diskurzu vyplňovat v tomto smyslu prázdná místa výstavy. Název celého projektu Jak si rozumět? napovídá, že je to jeho cílem.

Jazyk / vystavující umělci: Alžběta Bačíková, Peter Demek, Federico Díaz, Tomáš Hlavina, Jiří Hölzel a Zdeněk Svejkovský, Julius Reichel, Jan Šerých, Lenka Vítková, Vladimir 518, Aleksandrina Yordanova / kurátoři výstavy: Martina Johnová, Marek Meduna / Veřejný sál Hraničář / Ústí nad Labem / 15. 10. 2016 – 16. 2. 2017

Foto: Tomáš Lumpe