NORMA: Divadlo pro všechny smysly

12.–14. listopadu proběhl v Ostravě už druhý ročník mezinárodního festivalu NORMA věnovaného současnému autorskému činohernímu a pohybovému divadlu s přesahy k výtvarnému umění. O jednotlivých představeních ve svém příspěvku referuje Andrea Vatulíková.

Iza Szostak, Bagrový balet

NORMA: Divadlo pro všechny smysly

Pořadatelé akce, PLATO – platforma (pro současné umění) Ostrava / Galerie města Ostravy a pražské divadlo Studio Hrdinů, slibovali dramaturgický výběr aktuálních témat zpracovaných se svobodomyslností a lehkostí překračování hranic. Ambiciózní loňský ročník s sebou přinesl řadu očekávání, která se podařilo naplnit. Letošní ročník, kromě obav ze změny místa jeho uvedení, se už podle programu jevil být slabším. Bohatý program loňského ročníku (čtyři představení na den, z toho dvě od Studia Hrdinů) byl zredukován, a denně se tak uskutečnily pouze tři akce...

„Divadlo jako surovina, divadlo surové, krvavé ve své podstatě, zbytné, ocelové i zaprášené. […] Nejlepší místa k tomu určená jsou jatka, hala či výrobna a město, ve kterém je možno tyto bizarnosti najít a které se nejen díky tomu brzy stane veliké […], ve smyslu plodícím hluboké, nekonečné, bezedné, posmrtné, vědoucí i povzbuzující"[1]. Jak tedy letos obstál dramaturgický výběr žánrově nezařaditelných a pro svou originalitu elitních projektů tohoto z hlediska pestrosti a obsáhlosti v českém prostředí ojedinělého festivalu? A co způsobilo jeho přenesení z loňských, na míru šitých a kultivovaných prostor Dolních Vítkovic do surovějších, už několik let nevyužívaných ploch bývalého hobby-marketu Bauhaus?

Bagr vykrvácel, ale tahák utáhl

Konceptuální projekt polské pohybové performerky Izy Szostak, Bagrový balet, měl být trhákem nebo ještě lépe „tahounem“ letošního ročníku. Její industriální performance odkazovala k práci významného představitele Bauhausu Oskara Schlemmera, jenž začal uvažovat o lidském těle jako o novém uměleckém médiu a ve svém Triadickém baletu (1922) „objevil“ baletní pantomimu oproštěnou od historického zatížení divadla a opery. Szostak inspirovala jeho fascinace mechanikou pohybu baletních tanečníků a choreografie geometrie. Analogii se Schlemmerovým dílem značila pomyslná šachovnice, na níž se vytváření „spojovacích bodů“ dosahovalo rozjížděním měkkých hliněných bábovek. Schlemmerova idea „člověka-stroje“ a „strojených“ robotických pohybů tanečníků kostýmovaných do mohutných kubistických tvarů byla v rámci představení Izy Szostak dovedena dál – do tvaru „člověka ve stroji“, jenž měl svými sekanými pohyby avantgardní umělecký tanec evokovat.

Vize nadřazenosti člověka nad strojem se zde ovšem nenaplnila. „Mohli aspoň s jedním bagrem pokračovat – ten druhý by tam stál a nikdo by nic nepoznal,“ ozvala se z hlediště stížnost na nedostatek improvizace, když se jeden ze strojů porouchal. Je však otázkou, jestli by se improvizací nenarušila pevná choreografie a vlastní koncept performance (ve smyslu divadelního představení). Produkce slibovala, že jestli se bagr podaří opravit, představení bude dokončeno později. I kdyby se tak nakonec nestalo, divák si přece jen aspoň na začátku mohl užít povedenou souhru obou strojů.

S „bagrovým baletem“ jsme se v ČR mohli setkat už na mezinárodním festivalu současného tance a pohybového umění KoresponDance 2013, kdy renomovaný francouzský choreograf a tanečník Dominique Boivin představil svůj Něžný bagr. Zatímco ale Boivin tančil jako člověk se samotným strojem, „fyzická protéza“ Bagrového baletu Izy Szostak akcentovala „neohrabanost stroje“ v kontrastu s ladností jemnocitného pohybu člověka, mechanickou omezenost vedle lidské prozíravosti. V závěru můžeme shrnout: Umělci přesvědčili, že skutečně umí: číslo bylo dokončeno „kontaktním“ tancem funkčního bagru (se Szostak za volantem) a „nerozbitelného“ lidského potenciálu („bez kostýmu obnaženého“ performera). Tanec byl dotančen s grácií.

Studio Hrdinů: Sjón / Tereza Hofová / Kamila Polívková: Skugga Baldur

Jak se dá vyprávět příběh...

Performersky (výtvarně) věčně šedivá Tereza Hofová v režii Kamily Polívkové předvedla unikátní výkon v inscenaci románu Skugga Baldur současného islandského spisovatele Sjóna. Mezinárodní inscenace Studia Hrdinů, která letos získala Cenu Divadelních novin, přinesla nejen syntézu fyzického divadla a výtvarného umění, ale také spojení mýtotvorné, výpravné islandské tradice a české divadelnosti. Doslova „nad-divadelním“ vtažením míním intenzivní zapojení senzorických vjemů a žité skutečnosti (pach skutečné ryby, hlína, krev, vaření čaje na jevišti...), jež evokovalo akční umění 80. let. Tvůrci avizovaná „podvratná show o lovci a jeho stínu, uštěkaných liškách, sušených tresčích hlavách, Downových mongolských dětech, pojídačích lotosů, vůni darjeelingu a kouření opia“ je opus (magnum) o jedné herečce s (ne)divadelně performativním prvkem jejího vstoupení do publika v závěru představení. Charismatická Hofová, která si také zahrála tajemnou nestárnoucí čarodějku v seriálu Já Mattoni, připomíná výkon herce z Ordinace v růžové zahradě Jakuba Gottwalda v inscenaci pro MeetFactory Třetí lež v režii umělce Aleše Čermáka. Z unylého sanitáře se najednou stal dlouhovlasý „živočich“…

Tělesnost a „šťávy“, hlína a socha, vycpané zvíře (nepůsobí dnes už ty osmdesátkové bodyartové akce poněkud vykradeně?) v kombinaci s vizuálně působivým videem (jako by se divadlo už stydělo být divadlem, proto přebírá prvky filmu, poznamenal ve svých esejích O čem básník ví, Torst 2014, Josef Topol) mohou však dnes vyznít jako klišé: střihy „rychlé jako naše doba“, obehraná narážka na konzum… Podobně jako v inscenaci starojaponské frašky Sakurambo brněnského „nezávislého a aktivizujícího ne-divadla“ D’epog, kde si hlavní (anti)hrdina „olizoval a ojídal“ prsty. Ať už nicméně šlo o ohranou severskou mytologii, nebo japonské klišé harakiri, oba tvůrčí kolektivy se je pokusily nově zpřístupnit divákům. „Snažily jsme se ponořit do světa, který je tajemný a temný, a přenést ho kus sem. Stačí se na ty obrazy chtít naladit a hledat v nich ,porozumění‘. Neinterpretovat, nepřevypravovat, ale nechat se unést emocionálně,“ komentovala hru při „teoretickém“ brunchi Kamila Polívková.

Karel van Laere a Vanja Rukavina, BOKKO

Dynamická taneční pouťová džusákovina v korejském stylu

„Džus do tebe, džus do mě!“ Takhle se za doprovodu hlasité energické hudby při ranním meetingu hecují „kravaťáci“, pouliční prodejci smluv „na štěstí“. Brainwashing & hi five!

BOKKO je jihokorejský populární tanec. Belgičtí umělci Karel van Laere a Vanja Rukavina z něj ozvláštněním disko hudbou, VJingem, komiksem manga atd. vytvořili výbušnou interaktivní taneční performance. Žvejky v držkách, dokonale nažehlená saka, precizní přesvědčovací pohyby. Dva „Keni“ v oblecích a pár vysmátých Korejek nás učí, jak „si věřit“. Mladí a ještě víc dokonalí tanečníci/manažeři předvedli svůj „hecovací“ taneček v rytmu mávání asijské kýčovité sošky pro štěstí, zlaté kočky Maneki Neko. Poutavá – pouťová… Ano, bylo to veselé, včetně performativního zapojení publika: „Now everybody dance!“, s after-party až do dalšího dne.

Pro festival NORMA je charakteristické vnímat jednotlivé hrací dny jako dramaturgické celky. Zatímco první „zahraniční“ den byl „výživnější“ – pestřejší, divadelnější, s živelností „akčních“ performancí, tance a (vizuální) estetiky, druhý „český“ den byl konceptuálnější, s důrazem na (logické) myšlení, což bylo divácky náročnější a evidentně méně atraktivní: diváci se začali pomaličku vytrácet…

Koncepčně promyšlená a esteticky vydařená syntéza

13 aforismů bylo předpremiérou inscenace pohybové skupiny CreWcollective, performerů ovlivněných holandskou scénou. Projekt inspirovaný akustickými kresbami a půdorysnými partiturami Milana Grygara (se snahou o jejich transformaci do jazyka kompozice těla, zvuku a světla) je syntézou pohybu – tance, zvukového umění – hudby a výtvarného umění – barvy (světlo/stín à la Laterna Magica). Umělci se sešli, aby společně vyvinuli „hybridní stopy“ svých výkonů, které rozvíjejí v prostoru skládáním pomíjivých akusticko-vizuálních obrazů. Okamžik výkonu je akt v reálném čase, který se kombinací jednotlivých složek dostává do centra divácké pozornosti. Je to klasická mezižánrová minimalistická kompozice. Zrušení autonomie tance a hudby má za cíl prozkoumat vlastnosti výchozího materiálu, k jehož střetu v rámci performance dochází. Vzniká tak řada komplexních kvalit – jemná, pulzující, oscilační, rotační.

CreWcollective, 13 aforismů

Genderová sebedestruktivní nuda

Jedním z prvků z koncepce NORMY je oslovení výtvarného umělce, který připraví vlastní projekt přímo pro festival. Existenciální filosofický experiment Dominika Garajského Aesop‘s bables no. 2 navázal na jeho výstavu Carausius morosus. Garajský pracuje obvykle s médiem fotografie, filmem či jinými audiovizuálními technikami. Jeho konceptuální práce stojí na výrazném myšlenkovém obsahu, přičemž poukazuje na mnohovrstevnaté téma kulturních, sociálních a genderových odlišností a střetů. V Aesop´s fables no. 2 předčítá z bílého tabletu „bezpohlavní“ performerka Laura Trenčanská, která svou chladnou vychýlenou nedostupností evokovala sebedestruktivní „filmovou“ masovou vražedkyni Olgu Hepnarovou. „Když břichu nedali jídlo, musely ruce i nohy i žíly slábnout (…). Nemohla rozpoznat krásu, pletla si ji se zdravím...“ Trenčanská je „konceptuálně mdlá“, bílá jako figurína, znuděná a programově vágní (nemluví ani česky ani slovensky). „Niekto ma nudí, a myslím, že jsem to já.“ Je to provokativní, pomalé, „bezbarvé“ jako Garajského monochromy. Žena jako objekt (zneužití). Minimalistický destruktivní pohyb/portrét černé punk vyzábliny, která si zduplikovaná na obrazovce za performerkou natírá obličej na bílo. I ona jako by zde byla za trest. A opět vypadla technika.

Dokument, který jde za dokument… aneb jak to přesně bylo?

Konceptuální projekt Alexandry Moralesové a Georgije Bagdasarova Blau Peru 1979–1980, vzniknuvší na základě nalezeného amatérského archivu filmů Super8 z období 70. a 80. let, bych nazvala pseudo-postkonceptuální nonfikcí. V létě jsem v Bílovicích nad Svitavou objevila negativy se záběry od moře. Ležely na lavičce u studánky, příběh si mohl každý domyslet. Komu patřily? Co na nich bylo? Soukromé záběry, nebo osobní výběr audiovizuální produkce, která o původním majiteli může ledasco vypovědět? Podobné myšlenky vyvolává i představení Moralesové a Bagdasarova: kdo má zájem, nechť vstoupí do hry postavené na principu detektivky. Postupně se dozvídáme „fakta“ o jednom Evropanovi na subkontinentu. Vizuální dílo čteme jako román, je to literatura podaná výtvarně. Tvůrci si prostřednictvím dokumentu ve scénickém provedení hrají s hypotetickými příběhy nalezeného materiálu, přičemž původní obraz je dotvořen pomocí voiceoveru a konfrontován s novým fiktivním narativem.

„Ale proč by nás měla zajímat 80. léta v Peru?“ zeptala se Polívková při sobotní brunchové debatě, kde stejně jako loni zazněla otázka nesrozumitelnosti festivalu a divácké lenosti. Nebo otupělosti?

Dominik Gajarský, Aesop's fables no. 2

Vtažením diváka, jeho naladěním na něco, co nezná a co ho „nemusí zajímat”, se protagonistům festivalu přesto podařilo přimět i nepoučeného diváka překročit vlastní komfortní zónu, vlastní stín. Odhodlal-li se k tomu, nastoupil do rozjetého, ne příliš pohodlného vlaku. Bylo to jako při zenové cestě k osvícení a očistě: učíme se poznávat, co je za stěnou našeho vlastního ega, což nemusí být vždy příjemné.

Stejně jako to, co se odehrává na jevišti, nemusí mít jednu „správnou“ interpretaci.

Zatímco loňská NORMA se uskutečnila v upravenějších, architektonicky definovaných prostorách, které nabídly větší variabilitu, Bauhaus, neútulný sám o sobě, přinesl moment překvapení plynoucí z „exkluzivní špíny“ toho kterého rohu, v němž se jednotlivá představení konala. V dnešní době, kdy k prezentaci umění běžně slouží tovární haly, byly prostory hobby-marketu pro festival hraničních žánrů performance art velmi dobrou volbou, přestože pořadatelé s objektem z důvodu jeho převzetí těsně před začátkem festivalu nestihli více pracovat, což bylo cítit. Ovšem procházející lidé či auta za okny „tady a teď“ ozvláštnili např. performance Skugga Baldur. A co teprve kdyby začalo sněžit?

Přes drobnou (prostorovou) nedotaženost a programovou redukci bych na NORMĚ kromě dramaturgického výběru (srovnatelný festival hraničních žánrů „od performing arts k performance art“ u nás neexistuje) ocenila také jedinečnou teoretickou část sestávající z debat, které tradičně probíhaly při společných brunchích, jichž se diváci mohli účastnit, aby s tvůrci vedli dialog na téma jednotlivých představení a další oborové problematiky.

Pro dramaturga festivalu, který stojí před obtížným úkolem naplnit očekávání z hlediska kvality programu i využití prostoru, je stěžejní najít společný meta-jazyk: místo racionální analýzy světa, v němž žijeme, nabízí NORMA výraz, vyjádření zaměřené především na sensuální vnímání diváka. Vyjádřit se všemi prostředky, „napadnout“ všechny smysly a podnítit fantazii byla výzva, kterou se podařilo realizovat.

„Čistý projev“ znamená používání elementárních prvků těla, myšlenky a slova: nikdo si zkrátka nehraje na to, že jde o něco jiného než o divadlo, které tak jako tak „už dekonstruováno bylo“, jak poznamenal dramaturg festivalu, Jan Horák, stejně jako potřeba rušení kategorií (od tvůrců k divákům) je zastaralým trendem. Čistým projevem může být třeba „špinavá práce“ s hlínou a (rybí) krví nebo bagrová performance zasazená s klidem i do opery. Ohlédnutí za festivalem můžeme uzavřít větou: NORMA otevírá prostor novým percepcím, možnostem vnímání, nové zkušenosti.

Alexandra Moralesová, Blau Peru 1979–1980


[1] Jiří Zygma, O krvavém divadle a jiné texty, Orghast: almanach příští vlny divadla & revue nezávislé scény & revue exotického divadla. Praha, 2005, č. 4, s 156. Článek je inspirovaný textem O krutém divadle Antonina Artauda a městem Ostrava.

Foto: PLATO – platforma (pro současné umění) Ostrava

Andrea Vatulikova | Andrea Vatulíková (*1984) je brněnská básnířka a kulturní teoretička a kritička. Vystudovala Management v kultuře a Teorii interaktivních médií na FF MU v Brně. V roce 2018 úspěšně zakončila doktorská studia Umění ve veřejném prostoru a umělecký provoz na brněnské FaVU. Píše zejména výtvarné a divadelní kritiky (Atelier, Artalk.cz, Mloki.sk) a literární recenze (Host, Tvar, iLiteratura). Knižně debutovala v roce 2010 sbírkou básní Ona je ten tragický typ… V roce 2011 vytvořilo brněnské HaDivadlo hudebně-vizuálně-dramatické pásmo z těchto veršů. Byla zařazena do Nejlepších českých básní 2012. Některé z jejích básní byly přeloženy do slovinštiny pro slovinskou Antologii současné české lesbické poezie (2016). Připravuje novou sbírku básní s názvem I když se umíš smát jak Dalajláma (Druhé město, 2020). V současné době pracuje v médiích.