Christina Della Giustina: Jako šašek na královském dvoře

Ateliér hostujícího umělce (nebo tzv. Šaloun) funguje na Akademii výtvarných umění v Praze od roku 2007 a příští rok tedy oslaví desáté výročí svého založení. Během této doby přijeli do Prahy nejrůznější významní zahraniční umělci, aby strávili jeden semestr se studenty umění z Akademie nebo z jiných uměleckých škol v České republice i mimo ni. Každý z nich přinesl do kontextu místní umělecké scény něco nového a podnětného a navázal důležitý, dlouhotrvající kontakt s českým výtvarným prostředím. Model Šalounu inspiroval také založení programu hostujícího pedagoga na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, který byl spuštěn letos na podzim s Vladimírem Špačkem jako vedoucím. V Šalounu dosud působili umělci, jako je Zbigniew Libera (PL), Marcus Geiger (AT), Silke Otto-Knapp (DE), Florian Pumhösl (AT), Artur Źmijewski (PL), Josef Dabernig (AT) či Ilona Németh (SK/HU). Tento semestr pozvala Anna Daučíková, prorektorka pro zahraniční záležitosti AVU, do Prahy švýcarskou, nicméně v Amsterdamu žijící umělkyni Christinu Della Giustina, která nabídku přijala s velkým nadšením: "Myslím, že tento projekt je úžasný. Umožňuje člověku setkat se se skvělými lidmi – okamžitě jsme našli společnou řeč. Teprve jsme začali, ale už teď mám pocit, že zde zažívám něco výjimečného." Následující rozhovor Kláry Pelouškové vznikl na samém začátku Christinina působení v rámci programu, a proto se netýká tolik projektu, na němž nyní pracuje se studenty, ale zejména její vlastní umělecké praxe, uměleckého výzkumu či smyslu doktorských studijních programů v umění.

Christina Della Giustina

Jaká byla vaše motivace přijmout pozvání Anny Daučíkové a přijet do Prahy jako hostující pedagožka na Akademii výtvarných umění?

Přijala jsem toto pozvání s velkou radostí a měla jsem pro to několik důvodů. Jedním z nich je moje vlastní umělecká praxe, v jejímž rámci v posledních pěti letech čím dál více pracuji s jinými lidmi. Takový druh tvorby vzbuzuje spoustu otázek ohledně spolupráce, autorství a komunikace ve vztahu k relativní autonomii umělce. Vzhledem k mé pozici na akademii v Utrechtu je pro mě náročné pracovat a experimentovat spolu s mými studenty, neboť zde působím především jako přednášející na katedře výtvarného umění a nových médií – plním určitou funkci, postupuji podle učebního plánu a rozvrhu. Odjet do jiné země mi dává svobodu vyzkoušet něco, co bych možná doma nevyzkoušela. Zajímá mě proces práce se studenty. Jak se bude náš projekt od začátku až do konce vyvíjet, jak se budeme vypořádávat s problémy, s nimiž se v průběhu setkáme: kdo bude rozhodovat, jaké hierarchie budou hrát roli, jaký bude výsledek a jak ho budeme komunikovat.

Můj další důvod, proč jet do Prahy, má co dělat s naší akademií v Utrechtu. Jsem nyní zodpovědná za vypracování nového kreativního konceptu "internacionalizace". V této chvíli je na naší škole realizována formou výměnných programů typu Erasmus, ale přemýšlíme nad tím, jak tuto internacionalizaci rozšířit a učinit ji relevantnější a zajímavější pro studenty. Proč vlastně umělci cestují do jiných zemí? Začali jsme uvažovat nad tím, jak bychom mohli být mezinárodní doma, aniž bychom například cestovali do exotických zemí. Hledáme jiné důvody internacionalizace – takové, které více souvisejí s vnitřní podstatou umělecké tvorby. Co má umění společného s cizím nebo neznámým? Určitý aspekt "mezinárodnosti" je možná ukryt v samotné umělecké praxi. Mohli bychom tedy k těmto otázkám přistoupit úplně jinak. V tuto chvíli přemýšlíme o zavedení svého druhu rezidencí pro zahraniční hostující pedagogy a vytvoření udržitelnějšího vztahu mezi studenty a hostujícím pedagogem. Svým způsobem jsem tedy sama sebe vyslala jako agenta, jako takové testovací morče, sem do Prahy, abych zjistila, co to znamená.

Zároveň bych ráda udělala menší uměleckohistorický výzkum toho, kde, kdy a proč vytvářeli umělci mezinárodní uskupení. Za jakých okolností, i těch politických, vyhledávají sounáležitost na internacionální úrovni. Tato vzájemná příslušnost je komplikovaná a konfliktní, ale je nezbytná pro některé vazby, jež nejsou založeny na národnosti či oboru. Internacionalizace je často pojímána pouze skrze ekonomické pojmy a motivace, já bych s ní však ráda pracovala způsobem bližším podstatě umění.

Christina Della Giustina, you are variations, version 01, 2011, počítačově generovaná světelná instalace

Jak byste chtěla spolupracovat se studenty v Ateliéru hostujícího umělce?

Zatím jsem se nechala vést formátem Šalounu. Na začátku jsem prezentovala svoji práci a doufám, že studenti budou mít zájem ji se mnou dále rozvinout. Nerada bych ale cokoli předem stanovovala. Možná to zní trochu legračně, ale o co se skutečně pokouším, je nedělat nic. Snažím se nepřicházet s nápady příliš rychle, zajímá mě, co se stane, když ten proces nikdo nebude vyloženě řídit, nebo jen velice jemně. Ráda bych prozkoumala, co je tím minimem nutným k tomu, aby se něco podařilo vytvořit, aby vznikl nějaký organismus, a do jaké míry se tento organismus může sám regulovat.

V posledních letech pracujete zásadně interdisciplinárním způsobem. Zkoumáte nejrůznější ekosystémy a dopad, jaký na ně mají změny klimatu. Používáte data shromážděná vědci, která potom ve svých instalacích, koncertech, performancích, čteních apod. proměňujete v něco vnímatelného. Pracovala jste nicméně i přímo ve výzkumném zařízení, konkrétně ve Federal Institute of Forest, Snow and Landscape Research WSL v Birmensdorfu ve Švýcarsku, bok po boku s místními vědci. Je vaším primárním cílem přibližovat jejich data ve vnímatelné podobě širšímu publiku, nebo rovněž zasahujete do výzkumných metod a samotného procesu vědeckého zkoumání?

Zmínila jste termín "klimatická změna", což je samozřejmě horké – a současně velmi politické a jednoduše indentifikovatelné – téma. Není pro mě tak důležité situovat sebe sama do určitého kontextu, o co se snažím, je nahlédnout problém z jiného úhlu. Ani ne tolik z morální perspektivy, ale spíše z té estetické, a to doslova. Prostě si myslím, že nám chybí kontakt jednoho s druhým, s mraky, s počasím jako takovým. Ve své práci se snažím na toto chybění poukázat, anebo vytvořit podmínky, za nichž by se tyto vazby mohly rozvíjet. Zabývám se vážnými problémy současných klimatických změn, ale z jiného úhlu pohledu, prostřednictvím estetiky – našich smyslů, naší schopnosti vnímat, zakoušet a sdílet.

Mým cílem a mým zájmem je vědecká data komentovat. Protože škála, na níž jsou tyto informace obvykle diskutovány, není lidskou škálou, a je ve skutečnosti nemožné se k nim jakkoli vztáhnout, jsou naprosto abstraktní. Moje práce se dotýká a kritizuje rozdíl mezi vědou a uměním. Porozumět vědeckému jazyku, být brán vědci vážně a navázat s nimi seriózní, upřímný dialog, nechat je dát vám zpětnou vazbu a možná dokonce dělat něco společně však trvá velmi velmi dlouho. Je to velice náročné a nejsem si jistá, jestli můj život je dost dlouhý na to, abych skutečně narušila evropskou vědeckou tradici.

Tento druh práce může být někdy interpretován jako určitá ilustrace vědeckých faktů. A vím, že to je velmi nudné – nezajímá mě ilustrace v tomto smyslu. Ale je výzvou nenechat se chytit do této pasti, protože navázat kontakt s vědcem je velmi složité, stejně jako je složité navázat kontakt se stromem nebo jinou lidskou bytostí. Takže moje práce, ať už je to performance, světelná instalace anebo datové prostředí, je fyzickým rozhraním pro tato spojení. Čas, který trávím dohromady se svými studenty nebo s vědci, je součástí této práce.

Christina Della Giustina, you are variations, version 04/02, 2014, notový zápis

Zažila jste někdy situaci, kdy jste cítila, že skutečně pracujete s výzkumníky, nikoli jen vedle nich?

Myslím, že mám štěstí. Řekla bych, že asi v 51 % případů to funguje, ale je to velmi pomalý a namáhavý proces. Ve švýcarském výzkumném institutu jsem byla v roce 2011 a stále spolu pracujeme, takže se dá říct, že je to udržitelné. Pětiletá spolupráce vypadá už svým způsobem dobře, ale je také plná konfliktů.

Ze své pozice ale nezasahujete do procesu získávání dat, s nimiž potom pracujete...

Ne, nejsem k tomu povolána, nemám žádné vzdělání v biologii, ekologii, fyzice nebo chemii. Jsem host, tak trochu jako šašek na královském dvoře, co klade přihlouplé otázky a dělá ze sebe blázna. Například právě teď spolupracuji se skupinou osmi vědců – s biology, zeměpisci, fyziky – na výzkumu denního světla. Jsem ve skupině jedinou umělkyní a jistě si umíte představit, že jazyk, kterým ostatní komunikují, je velmi odlišný od toho, jakým spolu mluvíme právě teď. Já sama mám v celém projektu velmi malou roli. Všichni zúčastnění vědci jsou přívětiví lidé, kteří mě k výzkumu přizvali, takže je zajímá můj hlas a moje přispění. Mou úlohou je klást otázky jako: "Co máte na mysli, když říkáte 'informace'? Co máte na mysli, když říkáte 'objektivní' nebo 'fakta'? Co jsou pro vás 'data'?" To jsou věci, na které se ptám, a s daty, jež dostanu, mohu libovolně nakládat. Nesnažím se zpochybňovat způsob, jakým jsou měřena, jen chci ukázat, že je více než jedna cesta, jak je interpretovat. Využitím týchž dat vytvářím něco jiného a doufám, že i estetika je platnou interpretací, jinou perspektivou, z jaké lze nahlédnout stejný problém.

Považujete sama sebe za aktivistku?

Ano, považuji, ale v tom smyslu, že jsem aktivní, přičemž škála, na níž se pohybuji, je velmi intimní. Nechci patřit k žádné straně nebo hnutí a nevěřím v propagandu. Je to rovněž otázka toho, kdy se aktivismus stává ideologií jako každou jinou. A na to se snažím dávat pozor.

Jak v tomto kontextu vnímáte tzv. "umělecký výzkum"? Dnes už jde v současném umění o etablovanou kategorii, ale myslíte si, že je to kategorie skutečně relevantní, nebo ji chápete spíše jako ideologii nebo jednoduše jako pragmatický termín spojený s (nedobrovolnou) transformací uměleckých akademií v instituce srovnatelné s jinými, "standardními" univerzitami?

Co mě pochopitelně zajímá, je určitá slučitelnost či paralela mezi uměleckým a vědeckým výzkumem ve smyslu uvažování o umělecké citlivosti jako o formě vědění, stejně jako jsou za ni pokládána vědecká zjištění. Moje praxe do kategorie uměleckého výzkumu zapadá velmi dobře. Ale když vidím, co lidé považují za výzkum, jsem často zklamaná. Myslím, že vrchol této rétoriky je už za námi a umělci, včetně mě, prostě hledají cesty, jak dělat umění, a když je to nutné, nazývají to výzkumem – pokud to pomůže získat nějaké finance. Nemyslím si, že je na tom něco špatného, protože umělci nemají tolik možností jak pracovat, když nedělají umění určené pro trh. A nakonec i trh s uměním je problematický. Takže myslím, že určitý druh konceptuální tvorby může jednoduše najít útočiště v uměleckém výzkumu. Nicméně umělecký výzkum mě také přivádí k myšlence, jak se z akademického kontextu opět může stát prostředí vhodné k umělecké tvorbě, místo abychom kvůli tomu školy opouštěli. Dělat umění v akademickém prostředí může být chápáno jako způsob, jak se vymanit z ekonomického systému a neoliberálního trhu, který diktuje množství postupů, jež jsou v dnešním umění silně zakořeněny. Myslím tedy, že umělecký výzkum je dalším pokusem najít alternativní kontext pro tvůrčí práci.

Christina Della Giustina, you are variations, version 05/07, 2015, instalace

Na druhou stranu i výzkum je něco, co je v akademickém světě velmi přesně hodnoceno. Jste-li akademikem nebo akademičkou, výsledky vaší práci jsou měřeny podobně, jako jsou peníze počítány v rámci trhu s uměním. Ve výsledku tedy uniknete, řekněme, ze systému "kulturních průmyslů", ale nakonec stejně musíte odvádět jednoznačně měřitelné výsledky.

Nejsem si jistá – myslím, že bude velmi dlouho trvat, než se tyto věci skutečně změní. Jednou se kdosi zeptal Johna Cage, jestli si myslí, že se na tomto světě něco zlepší, a on řekl: "Ano, zlepší. Problém je, že jeden život nebo dokonce několik generací je příliš krátká doba na to, abychom změnu mohli opravdu pozorovat.” Myslím, že měl pravdu. Také se domnívám, že například umělecké doktorské programy by mohly v budoucnu změnit, co doktorát vlastně znamená. Nemyslím si, že by byl problém v měření nebo neměření výstupů, jde spíš o celý vědecký systém a slovník, který používá. Pravděpodobně neexistuje způsob, jak by se umění z tohoto systému mohlo vymanit, stejně jako není řešení se před ním schovat. V tomto smyslu se domnívám, že nazývat určitou praxi uměleckým výzkumem je jen dočasný trend, který ovšem nezaručuje, že je vaše práce skutečně experimentální, progresivní nebo riskantní.

Jste doktorandkou na londýnské UCL. Jaký je podle vás hlavní význam uměleckých PhD?

Možná to mají někteří umělci jinak, ale já se ve své vlastní práci snažím dávat hlas něčemu, co mě přesahuje. To zní možná poněkud spirituálně, ale je to to, co mě pohání k práci. Jinak bych mohla žít velmi hezký soukromý život a své vnímání a citlivost nevystavovat. Myslím tedy, že z širšího hlediska by doktoráty mohly být cestou, jak přidat umění na hodnotě. PhD je titul, kterým přisuzujeme hodnotu. Je to akademický status. Souhlasím s tím, že bychom doktorát neměli dělat jen kvůli titulu a jeho hodnotě. Ale společnost tak funguje. A co se stane, když se společnost shodne na tom, že umělec může být doktorem? Možná to za to stojí. Myslím, že musíme pracovat na několika úrovních současně: musíme tuto akademickou hierarchii kritizovat, ale současně ji používat. Používat ji a proměnit v něco jiného. Například já jsem pedagožka a studenti mě musí oslovovat slovem "profesor", ale v přímých sociálních interakcích na tom vůbec nezáleží. Nemůžu však změnit, co to znamená být akademickým pracovníkem, když nejprve nepřijmu tuto zodpovědnost. Když kritizujete něco z vnějšku, ve skutečnosti nevíte, jak to vypadá zevnitř.

K tomu, abych se pustila do doktorského studia, jsem měla také osobní důvody a mělo to co dělat s výzkumným institutem ve Švýcarsku. Byla jsem tam jeden rok a vedla jsem spoustu rozhovorů o své práci s vědci. Musela jsem hodně přemýšlet o tom, co dělám, protože bylo třeba to formulovat pro lidi, kteří nebyli umělci. Jako pro umělkyni je pro mě hodně věcí prostě daných, ale ostatní lidé se ptají "proč?". Velmi jsem oceňovala způsob, jakým výzkumníci stimulovali určitý dialog, i ten který vedu sama se sebou. Musela jsem si uvědomit věci, které jsem si předtím neuvědomovala a které jsem dělala čistě automaticky. Pak jsem v Curychu potkala skupinu doktorandů, kteří slyšeli o mé rezidenci ve výzkumném institutu a přijeli mě navštívit. Tehdy jsem zjistila, že PhD v umění existuje, a říkala jsem si, že by to mohlo podnítit nejen moji vlastní intuici, jak dělat umění, ale i moje vědomí toho, proč dělám to, co dělám. Jsem právě v polovině doktorského studia a uvědomila jsem si, že se rozhoduji intuitivně. Nerozhoduji se na základě diskusí, které vedu s dalšími lidmi, nebo podle knih, které čtu. Ale texty, které musím psát, debaty, jichž se účastním, a prezentace, které musím pravidelně připravovat, moji práci velmi pohánějí.

A je tu ještě jeden důvod, proč dělám doktorát: mám syna a chci mu jít dobrým příkladem. Ale to jsou moje osobní důvody, jiní lidé by samozřejmě odpověděli jinak. Například v Británii potřebují lidé PhD, aby mohli učit.

Ano, to je ta osobní rovina, zmínila jste ale také širší rámec, v němž možnost získat doktorský titul klade umění na stejnou úroveň jako jiné vědecké disciplíny.

Víte, na vědě je sympatická jedna věc: vědci se snaží komunikovat svá zjištění jazykem, který spolu navzájem sdílejí. Ačkoli myšlenka univerzálního jazyka je naivní a přestože to ve skutečnosti není pravda, že každý může vstupovat do diskuse, je to přece jen hezká myšlenka. A jestli je umělecký doktorát cestou, jak participovat na vědě, možná by s ním mohla přijít i jiná perspektiva, jak se dívat na vědu jako takovou: jak by umění mohlo přispět vědě novou hodnotou.

P. S. Na konci semestru, tedy v lednu nebo únoru 2017, přidáme k rozhovoru krátkou zprávu o tom, jak se rozvinul semestrální projekt Christiny Della Giustina a jejích studentů v Šalounu.

Umělkyně, spisovatelka, performerka a učitelka Christina Della Giustina je renomovanou novomediální a post-konceptuální autorkou vystavující po celém světě. Její práce spočívá v hluboké osobní zkušenosti, kterou zachytává prostřednictvím obrazů, zvuku, textů a příběhů, které dokáže sofistikovaně překládat do vizuálního jazyka, čímž dosahuje fascinujících poetických kvalit. V současnosti vede ateliér současné tvorby na HKU University of the Arts v Utrechtu a věnuje se praktickému výzkumu v umění v PhD programu na Slade School of Fine Art na UCL v Londýně. Vystudovala filosofii, historii umění a lingvistiku na univerzitě v Curychu a výtvarné umění a politickou teorii na Jan van Eyck Academy v Maastrichtu. Della Giustina pracuje mezioborově a její umění zahrnuje práce site-specific, zejména interaktivní audio-, video- a světelnou performanci, práci se zvukem, komponování, kresbu a psaní. Využívá princip transferu dat z konkrétní reality do uměleckých záznamů, které jsou dál interpretovány a zakoušeny formou kolektivního znovuprožívání konkrétního místa. Výsledná performance přetváří místo jako senzorickou událost a podněcuje k otázkám, které překračují obvyklá pojetí bytí v sobě a bytí ve světě anebo vnímání svého „Já“ spolu s místem. Její práce byly vystaveny v galeriích po celém světě, např. The Woburn Research Centre, Haus der Kulturen der Welt v Berlíně, Soledad Senlle v Amsterdamu, Montreux Jazz Festival, Academy Gallery v Utrechtu, Netherlands Institute for Media Art NIMK, Shanghai Contemporary Art, Mezinárodní umělecké trienále v polském Lublinu, Botanická zahrada v Curychu a curyšská Kunsthalle. Christina Della Giustina žije a pracuje v Amsterdamu.

Víc o pracích Christiny Della Giustina zde.

Ateliér hostujícího uměle na Akademii výtvarných umění v Praze umožňuje studentům vysokých uměleckých škol studovat jeden semestr pod vedením mimořádného zahraničního umělce. Ateliér byl založen na AVU v roce 2007 a nachází se v bývalém ateliéru významného českého secesního sochaře Ladislava Šalouna. Asistentem zahraničních pedagogů v Šalounu je Tomáš Džadoň. Více informací zde a zde.

Š.A.L.O.U.N. - SHALL ARROWS LAND ON UNIQUE NOTES? 

Závěrečné poznámky k finální prezentaci projektu Christiny Della Giustina a jejích studentů Ateliéru hostujícího umělce na AVU v Praze

Podstatou projektu bylo experimentovat s generativními metodami práce, respektive prozkoumat “klimatické” podmínky, za nichž se Šaloun může stát živoucím systémem, organismem. Bylo naprosto zásadní, aby byl každý příspěvek brán vážně a aby se mu dostalo plné pozornosti, a to nejen jeho autorovi, ale i jeho účinkům na ostatní. K porozumění jsme nedospěli pohledem do dálky, ale pohledem zblízka. Kolektivně pozorovat, jak se naše myšlenky vyvíjí, není pasivní akt, nýbrž aktivní vstřebávání toho, co vidíme, a vzájemné sdílení našich myšlenek. Tak jsme vytvořili prostor mezi našimi individuálními osobnostmi a tím, že jsme tento prostor sdíleli, stal se prostorem kolektivním, spojeným s každým z nás prostřednictvím ovlivnění, interakce, paměti a vztahu.

V průběhu projektu jsme neměli na mysli žádný konkrétní výstup, právě naopak, nechali jsme naše myšlenky, aby se navzájem ovlivňovaly. Výsledná prezentace SHALL ARROWS LAND ON UNIQUE NOTES? se konala 23. – 29. ledna 2017 v Šalounově vile v Praze. Byla zaměřena na dvě stejně důležitá témata – individuum a celek – přičemž každé z nich bylo pojímáno jako stejně živý organismus: živoucí prostředí se specifickou půdou, z níž pramení komunikace a určitý kořenový systém, jímž látky a informace proudí do individuálních prací. Díky této tvůrčí síle se nadále rozvíjel celek i jednotlivé části.

Prezentace rezonovala s celým spektrem našich smyslů a zahrnovala širokou škálu médií – virtuální realitu a interaktivní práce, performance, prostorové a zvukové instalace, videa a videoeseje, hudební nástroje a notové systémy, parfémy a haiku.

Každý z tohoto širokého pole vzájemně provázaných uměleckých nástrojů zkoumá, jakým způsobem se vztahujeme k místu, k sobě navzájem a k sobě samým, a jak se tyto vztahy – ve chvíli, kdy je do pohybu uveden i divák – mění v živé procesy generující další spojení: živou tkaninu schopnou unést nás všechny.

Těší mě, že jsem se u každého studenta a studentky, s nimiž jsem pracovala, setkala s velkou motivací, upřímným zájmem a skutečným talentem. Studenti byli velmi motivovaní a ochotní experimentovat a zkoumat nové formy společného bytí a myšlení skrze ostatní. Seznámila jsem se s jejich individuálními pracemi díky osobním konzultacím i v rámci uměleckého kolektivu. Rozhovory, které jsme vedly, a procesy, jimiž jsme prošli, byly velmi bohaté, zajímavé a vysoce cenné. Když posuzuji každý jednotlivý tvůrčí proces, stejně jako kolektivní projekt, vidím jasný posun v praxi každého studenta či studentky a doufám, že s námi tato zkušenost nadále zůstane a bude nás všechny obohacovat.

Ateliér hostujícího umělce poskytuje mimořádně povzbudivé podmínky a je skvělou příležitostí pro studentky a studenty AVU. Je to prostor pro inovaci a experiment, umožňující formování všech dovedností nezbytných k tomu, aby se člověk stal umělcem či umělkyní. Mezinárodní, projektově a experimentálně orientovaný Šaloun poskytuje skutečně přínosný, současný umělecký kontext, z něhož může AVU a její studenti a studentky čerpat. Velmi doporučuji Šalouna a možnosti, které otevírá, jako platformu pro experiment, výzkum a učení.

Tvůrčí kolektiv s názvem SHALL ARROWS LAND ON UNIQUE NOTES? by rád vřele poděkoval svým hostitelům, Tomáši Vaňkovi, Anně Daučíkové a Tomáši Džadoňovi, za jejich důvěru, podporu a pomoc při této mimořádné příležitosti společně experimentovat, zažívat a tvořit. Doufáme, že se nám podařilo smysluplně přispět do pozoruhodného uměleckého programu Šalounu.

27. 1. 2017

Christina Della Giustina

ENGLISH VERSION OF THE INTERVIEW

ENGLISH VERSION OF THE CONCLUDING NOTES