TZ: Erika Bornová

Erika Bornová / Posedlost / Galerie Václava Špály / Praha / 2. 10. - 4. 12. 2016

Erika Bornová: Posedlost

Kurátorka: Martina Pachmanová

Posedlost: osobní pomníky a cesty do historie

Erika Bornová je především sochařka, avšak v posledních letech se překvapivě znovu vrací k médiu, které doprovázelo její akademická studia – k malbě. Prvním krokem k její rehabilitaci byl cyklus akrylových portrétů Ludvík II. a jeho dary (2012–13), který před třemi lety vystavila v Adam Gallery v Brně. Zpodobnila v něm bavorského panovníka, mecenáše, milovníka umění, obdivovatele Richarda Wagnera, ale také posedlého megalomana, jehož architektonické vize balancují mezi eklektickým kýčem a sedmým divem světa a jenž díky své okázalosti ve své době dovedl stát na pokraj finančního kolapsu. Ludvík II., o jehož sexuální orientaci se dodnes spekuluje, Erice Bornové ztělesnil tragiku života velkého, avšak nepřizpůsobivého člověka oscilujícího mezi genialitou a šílenstvím. Na obrazech se z akvarelově měkkých a transparentních barevných skvrn rodí tvář člověka, který je ještě dnes, sto třicet let po své smrti, předmětem obdivu, domněnek i nenávisti, a kterého lze v mnohém ohledu vnímat jako nositele paradoxu nejisté lidské identity. Pandánem panovníkových portrétů jsou v tomto cyklu fiktivní dary bavorského panovníka. Nalezené objekty – banální a kýčovité artefakty, suvenýry, stejně jako přírodniny – autorka ozdobila falešnými diamanty, symbolizující velkolepost i nevkus, slávu i pomíjivost, a sestavila z nich jakýsi soudobý kabinet kuriozit.

„Ludvíkovský“ cyklus v díle Eriky Bornové kromě jiného nastolil otázku historické pravdy, jíž odhalil jako konstrukt mocenských zájmů, ale rovněž jako plod lidské imaginace, hraničí s až obsesí. Dvojznačnost tohoto pojmu ve smyslu lásky a oddanosti stejně jako patologické a nekontrolovatelné vášně figuruje také v autorčiných nejnovějších pracích. Cyklus Posedlost (2016), který je poprvé vystaven v Galerii Václava Špály, je soukromou poctou několika významným mecenášům a mecenáškám umění, jejichž činy byly často zastíněny výkony podporovaných umělců, stejně jako vynikajícím ženám, které si v minulosti navzdory společenským a kulturním předsudkům a navzdory svým silným a často i úspěšnějším partnerům vydobyly svébytné postavení ve skrznaskrz mužském uměleckém světě. Po boku malířských portrétů Alexandra Brandejse, Antonína Veitha, Josefa Hlávky a Sidonie Nádherné se v tomto volně koncipovaném cyklu objevují postavy Camille Claudel, Georgie O’Keefe, Toyen a Fridy Kahlo vytesané z barevného polystyrénu.

Jestli se v monumentálních strukturálních obrazech z postupně nanášených vrstev malby zjevují neurčité a tajemné postavy podporovatelů umění, v polystyrénových sochách se sice postavy umělkyň ukazují v konkrétnějších rysech, avšak ani ony nenaplňují běžný charakter portrétu. Stejně jako u Ludvíka Bavorského i zde se jedná spíše o přibližné, imaginární či mentální podobizny, které na sebe berou karikaturní a současně tajuplné vzezření. Ačkoli by bylo možné nahlížet na ně jako na intimní pomníky plnící roli hommage à…, Erice Bornové je cizí budování petrifikovaných monumentů. Proto jsou postavy obklopené hromadami odřezků polystyrénu coby připomínkou konečnosti: rozpadající se matérie těla (a biblického „prach jsi a v prach se obrátíš“) stejně jako drolící se lidské paměti. Proto je také solitérka tohoto volného cyklu – polopostava Madame Pompadour, une femme galante a osvícená mecenáška v jedné osobě – nainstalovaná na polystyrénových deskách: necelistvost těla a kontrast mezi rokokovým tvaroslovím a přísnou geometrií odkazují k mechanismům kontroly, které spoutávají smysly a ve jménu trvalých hodnot vyhlazují ambivalenci a složitost lidské existence. A proto se také autorčin autoportrét, který je jistým leitmotivem výstavy i nově vydané souborné monografie Eriky Bornové, rozpadá na kusy: fragmentarizované tělo s tváří zombie, v níž se odráží denní frustrace i noční můry, je groteskně-makabrózním manifestem mentálního rozpolcení stejně jako marnosti hledání vlastního „já“.

Martina Pachmanová

(Text je výňatkem úvodní stati ze souborné monografie Eriky Bornové Křehké monumenty, která vychází v nakladatelství KANT u příležitosti výstavy v Galerii Václava Špály).