Artalk.cz

TZ: Martin Skalický

Martin Skalický / mor. amor. ge / Galerie města Blanska / Blansko / 15. 10. – 16. 11. 2016

Skalický_Letak_A5

Martin Skalický: mor. amor. ge

Výstava mor. amor. ge označuje aktuální tvorbu Martina Skalického z let 2015 až 2016. Její kultovně znějící název (navozující paradoxní a lyrické konotace moru a lásky) je ve skutečnosti zkratkou tzv. Morfologicky amorfní geometrie. Tento pojem si Martin Skalický stvořil, aby jím poodhalil smysl samotného procesu vzniku děl. Na jeho počátku je geometrický nebo technicky pojatý nákres na textilii (v případě této výstavy například stožár vysokého napětí, nebo geometrický tvar krychle). Podle tohoto nákresu autor textilii sešije, následně nafoukne poly-uretanovou pěnou a výsledný doposud křehký tvar zpevní epoxidem. Z hlediska morfologie, která se zabývá zkoumáním povrchu, potom nelze proces vzniku výsledného tvaru Skalického soch přesně dopředu definovat. V jejich textilním povrchu neexistuje i přes existenci původního nákresu na textilii jasně zachytitelná geometrie, nelze ji přerýsovat. Strukturu jeho soch tak primárně tvoří jen obal, jenž určuje výsledný novotvar. Jeho sochy tak nevznikají zevnitř, z pevné matérie, ale z původně amorfního povrchu.

Lze tak předpokládat, že se autor v tomto cyklu vyrovnává s historickým odkazem geometrické abstrakce, minimalismu nebo například kubismu. Ne náhodou se k principům své morfologicky amorfní geometrie začal hlásit na rozmezí let 2013/2014, kdy kubismus oslavil stoleté výročí od svých prvopočátků (datováno vznikem protokubistického díla Polibek od Constantina Brâncușiho). Ovšem podobně jako se Brâncuși prostřednictvím své sochy svérázně vypořádal s odkazem realistického sochařství Rodinova, i Skalický

na místo citace a reflexe etablovaných děl v dějinách umění volí strategii volného převzetí a zpochybnění jejich tvarosloví. Zatímco minimalisté důkladně promýšleli struktury svých děl, Skalický ponechává výsledný povrch morfologické náhodě. Sochy krychlí narovnaných na sobě jakoby hrozili svým zhroucením v každé příští minutě a díla jako Temný démon nebo Adolescentní temno zase zůstávají v záhadném meziprostoru mezi svou realistickou předlohou a jejím odmítnutím přítomném v organicky neurčitelných detailech výsledku.  Martina Skalického tak lze bezpochyby považovat za jednoho z nejzajímavějších absolventů ateliéru figurativního sochařství Michala Gabriela.

Jeho tvorba ačkoliv tendující ke geometrii mi vždy připomínala svou povahou jedovaté květiny. Podobně jako jsou ony ztělesněním paradoxu mezi svou vizuální přitažlivostí

a toxickým účinkem, jenž může vyvolat démony, tak i sochy Martina Skalického vábí svou zdánlivou křehkostí, svým bilancováním mezi humorem a úzkostí, mezi minimalismem

a groteskou, svým bytím na pomezí racionálního a přeludného. Navíc pozoruhodné je v nich i ono napětí vycházející z prolínání řemeslných přístupů  sochařství s křehkými technikami jako je například šití, náležící spíše do světa domácích prací.

Jana Písaříková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *