Artalk.cz

TZ: Václav Bláha

Václav Bláha / Museum Montanelli / Praha / 23. 3. 2016 – 22. 6. 2016

pozvanka-vystava1

Václav Bláha

Museum Montanelli zahájí 13. 9. 2016 novou výstavní činnost autorskou výstavou Václava Bláhy.

Výstava je iniciována na počest nedožitých osmdesátin Václava Havla a bude součástí projektu HAVEL@80 v programu Knihovny Václava Havla.

Kurátorka poukazuje na nový úhel pohledu při interpretaci Bláhova díla a chce v multimediálním projektu společně s návštěvníky musea oslavit památku osobnosti Václava Havla, vzdát hold jeho myšlenkám, činům i celoživotnímu boji za svobodu, a zamyslet se nad dobou, ve které jsme žili, i tou, v níž žijeme dnes.

Možná se mezi řádky a obrazy podaří najít vzkazy a odpovědi, které nám VH posílá zpět?

Slova, poselství a hodnoty Václava Havla, velkého člověka, dramatika a státníka, si našly cestu a žijí v podvědomí každého z nás.

Hledat a uchopit je se snažil i sám Václav Bláha. Svou tvorbu rozvíjel v druhé polovině sedmdesátých let, jako člen volného seskupení 12/15 – Pozdě ale přece. Bláha v minulosti zdůrazňoval, že jeho tvorba se politických témat týká nanejvýš okrajově. Své sběratele o tom však nepřesvědčil.

V letech 2013–2015 opakovaně Bláhův atelier navštěvovala rodina sběratelů a žádala jej, aby vytvořil dílo, které dnes museu v rámci oslav nabízí k zápůjčce pod názvem „Vzkazy Václava Havla“.

Podobně jako v rané fázi své tvorby si i zde Bláha v monumentální práci složené ze čtyř cyklů a celkem 36 obrazů znovu vrací k lidské postavě. Figury se dotýkají, míjejí, jsou osamělé, jindy komunikují, v některých obrazech převažuje struktura, jež někdy dokonce figury nahrazuje. Bláha se zamýšlí nad Havlovým životem a v dramatickém dialogu vzniká pomyslná komunikace, pro Bláhu typické vzkazy. Emoce jsou dokumentovány barevnými erupcemi.

Kurátorka zdůrazňuje přesah Bláhovy tvorby, na nějž klade v souvislosti s nadcházející výstavou důraz. „Jedná se o reflexi doby, ve které jsme během totality a po roce 1989 žili.“ Ke zdokumentování této Bláhovy tvorby zapůjčuje  jeho obrazy z Národní galerie v Praze, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem a od dalších soukromých sběratelů.

Bláhovo rané dílo je důkazem vlastní existenciální touhy oprostit se od úzce vymezeného prostoru tehdejšího režimu.

Vytváří scény, ve kterých spolu lidé sice žijí v jednom daném prostoru – často jakémsi architektonickém útvaru podobném kleci, jenž je nejspíše vězením –, jsou zcela izolováni a nemohou se přiblížit nejen jeden druhému, ale ani sami sobě.

Dílo spíše introvertního Václava Bláhy z tohoto období připomíná tvorbu umělců mezinárodního hnutí bojujícího proti omezování uměleckého projevu režimem, např. těch, kteří svého času působili v sousedním východním Německu.

Často hrozivá dynamika jednotlivých figur naráží na překážky v zažité depresi lidských osudů a znemožňuje jim vymanit se z prostoru, který jim byl možná navždy vymezen. Proto připomínají jakási monstra, jednou agresivní, jindy rezignovaná, číhající, často v pozici beznaděje.

Možná však Bláha od svých postav, těchto stvůr, očekává, že se předurčenému osudu vzepřou, že se možná promění v golemy, zachránce. Možná je vyzývá, aby prolomily své vězení. Znovu a znovu se snaží najít odvahu vyjasnit pocity svých vnitřních dialogů, nepropadnout totální skepsi, často navíc s nadsázkou a sebeironií. Mnohdy se také těmto pocitům vyhýbá a ve své tvorbě se uchyluje k tématu rodinnému jako jedinému bezpečnému teritoriu. Bezvýchodnost situací zůstává typická pro většinu prací této doby.

V osmdesátých letech se jeho kresby a studie jmenují Stavby a Staveniště. Zde jasně pomocí jakési malířské orwellovštiny poukazuje na zneužívání moci, na to, jak diktatury doslova přeprogramují charakter jedince a zmrzačí jeho individualitu.

Počátkem devadesátých let, po Sametové revoluci, se Bláhův prostor rozvolňuje, figura se ztrácí do mlhavých dálek, objevují se smyslné momenty a struktura se později zahuštěně vrací. Barevné tóny se proměňují ve variacích, život a jeho stísněnost v obrazech nahrazuje řád. Obrazy nabývají abstraktních podob. Bláha začíná tvořit imaginární vzkazy, do kterých vkládá individuální poselství. V projevu se cítí bezpečně, písmo je nespoutané a bez zátěže. Bláha koketuje s pro něj tak typickou geometrií, ale poněkud jinak, již bez citelných hranic. Setrvává však ve střehu, možná vlivem jakési nepotlačitelné součásti své osobnosti, možná kvůli svým životním zkušenostem. Naprostou svobodu pociťuje pouze ve vesmírném prostoru vlastního hvězdného univerza astronomických dálí. Tvoří tak Chodce po hvězdách a vrací se k tématům vztahovým. Poetický a něžný tón se objevuje zřídka, občas ale přece poukáže i na jiné, skryté stránky Bláhových tvůrčích schopností.

Václav Bláha nikdy neuniká následkům minulosti naší země: Nejnovější dílo se netají opětovnou skepsí, připomíná možnosti svobody, jež nám byly nabídnuty, ale mnohdy nešťastně uchopeny.

Intenzivněji se vrací k obavám, které se mu v jeho umělecké vizi zkušeného a suverénního malíře promítají na plátna. Obavám ze zneužití těžce vybojované svobody, již jsme tak samozřejmě přijali.

Pozvolna se do jeho tvorby vkrádají též obavy, z nichž se postupně stává celosvětový fenomén. Vrací se k figurám, které se opět často míjejí, mnohdy sklánějí hlavu. Figurám, jež neviditelně ukřižované osaměle plují nebeským prostorem.

Vzkazy, kterými naše generace oslavuje narozeniny našeho milovaného prezidenta Václava Havla, by měly být zamyšlením pro nás všechny.

Dadja Altenburg Kohl, kurátorka výstavy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *