Smělá nejistota

Předposledním ze série profilů finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2016 je text o práci Johany Střížkové od Martina Mazance. Cyklus se uzavře v příštím týdnu, a to příspěvkem Jiřího Ptáčka o Kataríně Hládekové.

Smělá nejistota

#veverkova #vitamina #cjch  #mexico #art #bauman #klubstrihani #ikea #portapak #makeup #wrigley #biedermeier #rokoko #luj #girls

S Johanou Střížkovou jsme se setkali v bistru. Součástí setkání s autorkou měl být i fotograf, kterého jsme zapomněli přizvat. Johanu jsem poprosil o pár týdnů později, aby mi průběžně posílala několik fotografií, které by se mohly stát součástí textu.

Kolektivní událost stříhání vlasů proběhla během jarního odpoledne s přizváním kolegů a kamarádů, kteří se kadeřnictvím či holičstvím baví ve volném čase. Tato akce se odehrála jako jeden z programů připravených finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Zájem o moment zkrášlování či upravenosti se v náznacích objevuje i ve starších projektech Johany Střížkové, kdy dokumentuje například dialog v rámci mužského světa v jednom z  mexických holičství a sleduje tak ritualizovaný způsob komunikace mezi holičem a jeho zákazníkem.

Prolínání civilního života a intimity žitého prostoru s uměleckým provozem je jeden z aspektů práce autorky, která tvoří formou osobního katalogizování podnětů ze svého okolí a impresí vážících se k představám o jeho proměně.

Etuda jako nácvik či zkouška se pojí s úvahami o povaze některých obrazových záznamů autorky, které nevytváří na základě cvičení předem daného úkonu či tělesné partitury, ale spíše na základě představy o vzniku pasivních záběrů s komponovanou scénou. Obsahem jsou události opakující se v rámci předpřipravené mizanscény – stříhání ofiny, pohyb nohou.

Performativní aspekt během záznamu těla vzniká v dialogu s fotoaparátem či kamerou, čímž Johana Střížková rozvíjí tento „žánr“ rozhovoru. Navazuje tak v kašírovaných prostředích na jednokanálové snímky ilustrující možnosti vyjádření intimity vztahu, který se odehrává za přítomnosti mechanismu aparátu a autora.

Podobně je tomu v krátkých filmových tvarech, kde sledujeme izolované osoby v rádoby obyčejných situacích a v konfrontaci s pozměněnými objekty z všednodenního života. Formát etud je řazen lineárně v rámci odehrávajících se záběrů, které se vážou k významu použitých předmětů či objektů.

Pozměněné či asistované předměty se stávají samostatnými objekty nebo jen rekvizitou fotografických cyklů a videí – zauzlíkovaný bílý polštář, sada či sbírka jeleních lojů, pravidelně prořezávaná platforma pantofle, přesně půlené skořápky, prázdná vitrínka se špendlíky na preparovaný hmyz, částečně rozžvýkaná plátková žvýkačka.

Slovo etuda je Johaně ze strany profesionálních filmových spolupracovníků vytýkáno, ale i tak působí jako výstižné pojmenování pro vyprázdněnost děje, který ve videích zachycuje. Ta mají v důsledku blízko spíše k fotografiím či objektům, které jsou součástí tohoto do jisté míry„katalogizovaného“ systému.

Jednotlivá díla jsou pojmenovávána pouze číslicemi s uvedením křížku pro číslené řady. Numerický systém není lineární. Předpoklad, že jde o délku či stopáž pohyblivých obrazů nebo i jiný kvantifikovatelný znak vážící se k fotografiím a videím byl autorkou vyvrácen  – jde o náhodu a zároveň o snahu vyhnout se slovům v názvech.

Úsečnost a zkratkovitost ve vizuálních informacích, které Johana Střížková zprostředkovává, připomíná cizelování reality v rámci pohybu ve virtuálním prostoru. Namísto softwarové výpomoci se u autorky objevuje snaha o jednoduchou proměnu, znehybnění použitelných věcí anebo jen fascinaci při jejich sledování v záběru, kdy pohyb může či nemusí být přítomen.