TS: Erna Masarovičová

Erna Masarovičová / Rodinné striebro / kurátorka: Petra Matějovičová / Galéria Čin-Čin, Bratislava / 7. 9. - 23. 9. 2016

Foto: Miro Švolík

Tvorbu Erny Masarovičové není třeba uvádět biografickými fakty. Pro výklad ani nemusíme autorčina díla řadit dle doby vzniku. Podstatnou roli hraje pouze čas, který sama generují. Jejich prožitek je tokem života každého z nás. V drobných objektech monumentálního charakteru ztvárnila Erna Masarovičová dialog, peripetie vztahů. Vše zastřešuje vstřícnost, možnost návratu, která v reálném světě obvykle zaniká.

Šperky Erny Masarovičové mívají povahu variabilů. Jejich tvářnost se nemění jen s pohybem nositele. S prvky zavěšenými na stěžejkách lze otáčet, přičemž změna polohy jednoho nelimituje postavení ostatních. Hlavy či ruce se přimykají ve vzájemném souznění i vzdalují, jakoby posíleny dosavadní blízkostí hledaly jiné partnery. Části jediné bytosti mířící do různých stran odhalují rozpolcenost našeho jednání, nezbytné přeryvy mysli. Autorkou předdefinovaný krouživý pohyb nebrání nahlédnutí za horizont zkušenosti, odměněnému bezpečným spočinutím. Naopak fixní kompozice z propletených fragmentů těl připomenou textilní osnovu, souvztažnost životních okolností.

V objektech s imanentní kinetikou i v těch, jejichž stavba trvá beze změny, Erna Masarovičová definuje prostor i čas skladbou ploch. Následuje odvěký imperativ sochařské tvorby v kovu: vybudovat hmotné dílo pomocí skeletu. Sílu prázdného jádra autorka využívá jeho otevřením, zapojením do sdělení. Kovové matérie se chápe suverénně a přitom nechává zaznít její schopnosti přijmout a uchovat vnucenou formu i svědčit o podobách minulých. Napětí vystupuje z klenutého povrchu, přiznané sváry hovoří o soudržnosti celku i samostatném původu dílů. Zvláště jiskřivě se paměť materiálu protíná s osobním dědictvím ve špercích vytvořených transformací rodinných stříbrných příborů.

Jídelní náčiní ponechané v celistvém tvaru, deformované tak, že obepíná tělo v roli náramku, navazuje na pojetí příboru coby vizuálně výrazného soukromého předmětu, nošeného majitelem při sobě. Šperk, který vždy kvalitativně proměňuje vnitřní ustrojení člověka, přibírá moc příboru pozvednout mechaniku, skutečný i symbolický dosah ruky. Fragmentarizované náčiní s částmi seriálně propojenými získává podobu nákrčního řetězu, nesoucího rytířský či lovecký řád. Monogram původního majitele příboru, vyrytý na někdejší rukojeti, se zapojuje do nového celku coby heraldický štít. Příbor i šperk, dvě tradiční média reprezentace, se i v této rovině skládají do dvojhlasu. Jakýkoliv umělecký výboj a zdánlivé znevážení přispívají k vznikající harmonii.

Fantazijní uchopení ergonomického základu příboru plně propuká v solitérních závěsech, na nichž defilují tvorové nejrůznější přirozenosti. Zuby vidliček se stávají bytostmi spíše mužské podstaty, někdy zastoupenými pomocí trofejí s kly a parohy. Mimo genderové rozlišení se vlní Zamilovaná medúza, jejíž roztoužení proměňuje ostré trny vidličky v ovíjivá raménka. Příbuzný pohyb zachvacuje i vnadnou Tanečnici nepochybně ženského rodu.

Vystižení ženství i tónů hudby autorka vyhradila rozšířené konce rukojetí zděděných příborů. Plochý útvar, vyvinutý již v 18. století pro příbory ležící na prostřeném stole, byl od počátku označován za houslový. Svým břichatým zaoblením přímo svádí k představám ženského torza. Zapojením monogramu předků i vlastní autorské značky EM do těla naznačené ženy se umělkyně hlásí k tradici uchování života v proudu času. Myslím, že obavy autorčiny dcery, zda by se předchozí generace necítily zneváženy, je třeba rozptýlit.

Identifikace hudebního nástroje s lidským tělem autorku fascinovala již v rané sochařské tvorbě. V intimních závěsech a brožích propojuje houslový obrys i s lyrickým profilem obličeje, přetínajícím základnu jako struny vzepjaté přes kobylku, notový zápis list papíru. Pootevřenými ústy k nám doléhá hlas minulosti. Stín za obličejem činí z kompozice prostorovou formu, cosi, co vychází z hloubi.

Nutnost chránit i trochu poodkrývat cenné nitro příměji tématizují šperky z listů lžic. Kapkovitě vzdutá lžička se stává zbrojí, symbolickou schránkou člověka i páru bytostí. Závěsy-přilby s náznakem stěžejek po stranách vedou oči diváka skrz průzory, nabízejí prostup do dalšího kola hádanky. Především ale posilují svého majitele. Vztah lžíce k ústům jako bráně těla i duše propůjčuje šperkům moc amuletu. Za dominance svobodné obrazotvornosti i humoru si berou na pomoc principy staré magie. Rituální charakter lžíce, její historická úloha provázet člověka od křtu do smrti, se konečně propojují s tradiční výbavou apotropaických šperků včetně motivů široce otevřených očí i gestikulujících rukou.

List lžíce autorka proměňuje na celistvý, porušený i opravovaný krunýř bytostí. Žena s odkrytými ňadry v příslibu budoucích událostí halí zbytek svého těla do složených rukou či křídel. Může být andělem i nevěstou. Název Sešívaná ji udržuje na hraně mezi vážným a nevážným. Jde snad o následek minulých hříchů? Polaritu významů při různém úhlu pohledu nabízejí autorčiny šperky bez rozdílu užitých technik i míry zapojení nalezených prvků. Bytosti s rozpjatými křídly, respektive rozpaženýma rukama, mající povahu andělů i Venuší, jsou zároveň nositeli Kristova kříže. Též ambivalence ženy a motýla pracuje s odvěkou symbolikou. Myšlenky strastiplné cesty za láskou a naplněním života opět vylehčuje název šperku Zmoklý anděl. Ženská bytost s motýlími oky na křídlech je fixována v poloze připomínající sušení prádla. Snad tedy může nabýt ztracené síly a znovu vzlétnout.

I v tématu nevěsty, s nímž se vyrovnávala při tvorbě plastik pro veřejný prostor i nevelkých objektů propojitelných s lidským tělem, dokázala Erna Masarovičová zhmotnit běh celého života. Fragmentarizované tělo pospojované pohyblivými články vnímáme jako sled několika nad sebou umístěných zón s mateřským lůnem ve středu kompozice. Zdvojené zobrazení hlavy i rukou v různých polohách zpřítomňuje stav bezbrannosti i láskyplného objetí.

Lidskou schopnost vybudovat něco trvalého téměř z ničeho naznačuje motiv proplétání stříbrných plíšků po způsobu proutěných či loubkových ploch i řemínkové zbroje. Účinnost struktury vychází z ideje. Existenci takto vyznačené soukromé sféry, neporušitelnost hájemství i pozvání k jeho sdílení zdůrazňují ženy vykukující z pletených bariér jako zpod peřiny. Jak subtilní vlastně jsou prostředky našeho bytí?

Intenzitu vnitřních dějů přenáší na povrch jemné vlnění odvozené z otisku sépiové kosti, po staletí užívané jako matrice pro lití kovu. Plocha připomínající zemi formovanou živly i kůži bříšek prstů pokrývá tělo příslušníků říše hmyzu, kromě jiného motýlí kukly. K figurám lidské tvářnosti se zbrázděné zóny přimykají jako gloriola, kouzelný účes zrcadlící myšlenky. Právě v dílech, kde se stýkají plochy převážně hladké se zvlněnými, se plně uplatňuje autorčina tendence k dvojakému zobrazení. Celek vnímáme jako živého tvora. Nejsme si ovšem jisti, jde-li o zvíře nezvyklých proporcí zobrazené v celistvosti nebo o hlavu či dokonce postavu člověka. Potenciál posunů měřítka zvyšují i veliké oči jasných barev, inkrustované do kovových plastik. Právě ony se zapojují do všech možných výkladů zobrazeného.

Tam, kde se více profilových obličejů řadí za sebe jako ozvěna, vždy jeden jediný na sebe postupně strhává naši pozornost. Jádrem díla Erny Masarovičové je pluralita, zárodečná přítomnost škály prožitků i cest. Tíživé tóny nevyhnutelnosti slábnou díky radosti z přijaté role. Byť jen v omezené míře, přece jsme spolutvůrci svého osudu.

21. srpna 2016

Petra Matějovičová