Artalk.cz

Jemně namodralá šedá obloha. Tmavší.

Právě probíhající výstava Jana Krtičky v SET Galerii v Liberci se obrací k vnímání krajiny nezatíženému vizuální předlohou a spoléhajícímu se pouze na naši vlastní představivost. Jakým způsobem lze dosáhnout obrazotvornosti pouze pomocí zvuku? A jsme vůbec ještě schopni soustředit se na mluvené slovo?

jan krticka-9

Jemně namodralá šedá obloha. Tmavší.

Téma zvukových instalací předkládajících záznam určitého příběhu (Výlet, 2011, s Janem Proškem), popisujících akci (Vyprávění, 2014, s Janem Proškem) či zachycujících vypořádání se s pozicí kurátora výstavy (Výchozí pozice, 2015) už je pro autora, podle něj, pro tuto chvíli vyčerpané. Výstava Romantická krajina však nabízí osvěžující trénink mysli zasazený do jednoduše pojaté instalace kopírující kompozici původního obrazu. Krtička dokazuje, že s minimem prostředků, jakými jsou reproduktory a zvuk, lze dosáhnout naplňujícího zážitku jako při sledování zarámovaných obrazů romantických krajin. Od nás diváků, posluchačů, však vyžaduje moment zastavení, abychom si dokázali naplno představit prostředí, které nevidíme.

S tvorbou Jana Krtičky jsem se setkala poprvé před pěti lety v Galerii Emila Filly (GEF) v Ústí nad Labem, kde tento absolvent ateliéru sochařství Jana Ambrůze na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně (2006) a navazujícího doktorského studia Vizuální komunikace na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem (2014) v současné době vyučuje prostorovou tvorbu. Tehdy, společně s Janem Proškem, prezentoval zvukovou instalaci zachycující cestu na kole do Dobrušky, přičemž namísto kamery použili k vytvoření „momentek“ mikrofon. Princip zvukového záznamu využili také v dalším společném projektu v Karlin Studios v roce 2014. V roli kurátorů výstavy Vyprávění pak zprostředkovali performance nejvýznamnějších českých umělců a v prostoru pracovali s kompozicí reproduktorů, z nichž se linuly nahrávky popisující uskutečněné akce či snad přímo hlasy jednotlivých osobností vyprávějících svůj příběh. Jako jednu z posledních událostí, kde Krtička pracuje se shodnými tvůrčími principy, jmenujme výstavu Výchozí pozice v GEF, kde byl v nepřímé návaznosti na Vyprávění postaven do pozice kurátora. Ačkoliv měl možnost zasáhnout do výběru uměleckých děl, zcela se oprostil od jakéhokoliv hmotného objektu a pracoval pouze s hlasem, komentářem doprovázejícím danou instalaci.

jan krticka-13

Předlohou Romantické krajině, v níž zúročuje předchozí zkušenosti se zvukem (s jeho transformací do vizuální podoby), se staly Lužické hory, místo jeho současného bydliště. Na rozdíl od dřívějších situací nahrávaných v časové posloupnosti se obraz pohoří rozbíjí v mozaice popisů jednotlivých částí krajiny. Výstava je složená ze čtyř scén. Každá představuje jeden zvukový obraz (jeden záběr), jehož výchozím zdrojem byla fotografie krajiny. Nahrávání vzniklo v ateliéru, několik měsíců po pořízení fotografií, a výběr čtyř finálních obrazů byl promyšleným rozhodnutím po uplynutí určité doby (ne spontánní reakcí na momentální situaci jako při pořizování momentek). Krtička tak tvoří v duchu romantických krajinářů 19. století, osvobozený od přímé předlohy. Dojem z krajiny už není tak intenzivní jako při popisu v autentickém prostředí Lužických hor. Je oproštěný od šumů listí, burácení větru, zpěvu ptáků. Atmosféru přírody však autor nahrazuje použitím dalších hlasů (Iva Polanecká, Jan Prošek), které napomáhají vyjádřit odlišný charakter daných míst. Ve struktuře je zřejmá snaha o objektivitu popisu (podle fotografické mřížky, která se stala předlohou pro transformovaný obraz), nicméně v hlasech cítíme souznění s prostředím, které autor i další dva komentátoři, úmyslně či neúmyslně, přenášejí na posluchače. Popis je úsporný a intenzita projevu všech hlasů zvláštně uklidňující. Poslední, čtvrtá scéna je však narušená hudbou z vedlejší stálé expozice Oblastní galerie a není snadné se na mluvené slovo koncentrovat.

jan krticka-11

Účinek popisovaného obrazu zesiluje kompozice a počet reproduktorů umístěných na stěnách, kopírujících fotografickou předlohu. S galerijním prostorem zachází Krtička jako s plátnem. První scénu, kde popisuje záběr dramatické krajiny černého lesa, obrysy kopců a rozbouřených mraků, tvoří deset horizontálně pověšených reproduktorů. Ve vedlejším prostoru zase použil pro vyjádření stromů patnáct reproduktorů ve třech řadách po pěti. „Žluté břízy, borovice“, „čerstvá zelená tráva a suché listí“, „jemně namodralá šedá obloha, tmavší“, „šedohnědý zvrásněný kmen“ či „sněhem poprášená louka“ jsou jen některé výjevy z vybraných snímků, které symbolicky přenesl do galerie prostřednictvím zvuku. Způsobem instalace Romantickou krajinu uzavřel do kompaktního obrazu vyjádřeného současnými digitálními prostředky. Výstava v prostorách SET Galerie se tak liší od Krtičkových předchozích projektů, v nichž zaznamenával probíhající děj (cestu na kolech, performance), a snaží se najít způsob, jak interpretovat či spíše evokovat vizuální statický obraz.

jan krticka-5

V minimalisticky pojatém komorním prostoru, bez rušivých davů lidí (zvuk vychází přímo z reproduktorů do prostoru, autor k jeho přenosu nepoužívá sluchátka) skutečně můžeme potvrdit, že autor nalezl cestu, jak „zhmotnit“  mluvené slovo do vizuální podoby. Prostřednictvím citlivého přenesení jednotlivých scén zvukem si vnímavý divák na základě vlastních obrazových zkušeností a vjemů nicméně vytváří vlastní obrazy krajiny. Dalo by se říci, že výsledkem instalace jsou symbolické individuální obrazy vycházející z imaginace a schopnosti koncentrace každého návštěvníka. Rychlost dnešní doby nenabízí příliš příležitostí k zastavení se a slovo ve formě literatury či klasického divadla není tolik populární jako emoce vyvolávající filmové projekce. Přestože autor neví, zda v tématu zvukových scén bude nadále pokračovat, v hektické době nám (nejen aktuální výstavou) ukazuje způsob, jak na několik minut opustit všední realitu a zaposlouchat se do snových – ačkoli ze skutečnosti odvozených – romantických krajin.


Jan Krtička / Romantická krajina / SET Galerie / Oblastní galerie Liberec / Liberec / 27. 5. – 4. 9. 2016

Foto: Oskar Stolín

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *