In fundamine [nejen o poplatcích]

Téma poplatků za pořízení reprodukcí archiválií a sbírkových předmětů se může zdát poněkud přízemním, nicméně jak píše v příspěvku na svém blogu Ladislav Zikmund-Lender, jde o denní chléb badatelů. Zároveň se však nejedná o pouhou, veskrze zanedbatelnou nepříjemnost: praxe veřejných institucí, které si za své služby mnohdy účtují povážlivě vysoké částky, odkrývá jejich politiku podmíněnou stávajícím ekonomickým systémem a způsobem jejich financování.

Nejen o poplatcích

Architektonické archiválie ve věku ekonomického neoliberalismu

„Aktivity organizací [nevytvářejících zisk…] představují nové formy ohrožení lidské svobody, kterou zejména my, kteří jsme prožili komunismus, bereme nesmírně vážně.“ Václav Klaus

Nastalo léto, což rozhodně neznamená, že by se na poli architektury a památkové péče nic nedělo. K aktuálním počinům příště. Je to ale také příležitost dostat se k trochu dlouhodobějším, vlastně interním a vpravdě prozaickým tématům, které však mají významný vliv na to, co se v tomto oboru vydává, co se vystavuje a co a jak se zkoumá.

Národní technické muzeum, které je správcem nejvýznamnějšího a největšího archivu architektury u nás, vydalo v loňském roce nový ceník služeb. Kromě vstupného a ceníků kopírování se v něm řeší také to, kolik zaplatíte, když si necháte ve fotoateliéru a v reprodukčním centru muzea digitalizovat nějakou archiválii, a hlavně to, kolik zaplatíte za souhlas s jejich reprodukováním v časopise, knize, průvodci atd. Zde nastal poněkud kritický bod.

Použití snímku v nepublikované kvalifikační práci je za lidovku (20,-), ačkoli i zde je principiálně poněkud proti dobrým mravům požadovat finanční plnění. Reprodukce ve vědecké monografii či studii ve vědeckém časopise přijde na 1800,- při nákladu do 699 výtisků, 3000,- při nákladu nad 700 kusů. Za vědeckou monografii je podle ceníku považováno cokoli, co je recenzované, má poznámkový aparát s citováním zdrojů (takže pokud někdo používá přírodovědecké citování zdrojů přímo v textu, což se čím dál více prosazuje i ve společenských vědách, kritéria vědeckosti z pohledu ceníku automaticky ztrácí?), resumé a cizojazyčnou anotaci. Zřídkakdy mají vědecké monografie české resumé a cizojazyčnou anotaci, protože metodika Rady pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI) požaduje pouze cizojazyčné resumé. (A ne, anotace a resumé nejsou to samé.) Klasifikace článku jako studie ve vědeckém časopise se opět odvíjí pouze od toho, je-li text recenzovaný a má-li periodikum ISSN. Že existuje nějaký seznam recenzovaných periodik a další vědecké seznamy (ERIH, SCOPUS), které mají právě odlišit periodika vědecká od nevědeckých, stejně jako to, že i ve vědeckých časopisech vycházejí nerecenzované texty, je opět pod rozlišovací schopnost ceníku. Cokoli, co nesplňuje tato kritéria, je považováno za produkci komerční a na použití reprodukce se tak vztahuje cena 10.000,- za jednu reprodukci v publikaci do 699 výtisků, 20.000,- v publikaci nad náklad 700 kusů.

Trend významněji obchodně zhodnotit archiválie a sbírkové předměty uložené ve státních muzeích začal přibližně před 15 lety podobně na zisk orientovaným ceníkem vydaným Milanem Knížákem v Národní galerii. Vzhledem k jeho napojení na politicky pravicové kruhy, které zastupovaly názory obsažené v úvodním citátu, se není čemu divit. Recipročně to začala aplikovat další muzea a galerie, ale ceny se stále držely v určité dostupnosti a badatele aspoň přiměly k pečlivějšímu výběru. Ceník NTM je ale za hranou toho, co si může badatel i nakladatel literatury o architektuře v rámci běžného akademického provozu dovolit. Ještě v ceníku vydaném v roce 2014 bylo užití pro vědecké účely zdarma a pro komerční za 1000,-, resp. 3000,- při nákladu nad 700 ks, meziroční nárůst cen se tedy průměrně zdesetinásobil. Pokud byl badatel řešitelem víceletého grantu, zavázal se k určitému počtu vědeckých výstupů (jejichž nedílnou součástí je v našem oboru i argumentace obrazem, tedy mj. reprodukcemi archiválií) a zároveň v rozpočtu grantu s novými nároky NTM nemohl počítat, ocitl se minimálně ve svízelné situaci.

Tvrdil-li opět klausovský neoliberalismus, že peníze se musí hlavně točit, můžeme ve snaze muzeí a galerií o výdělek na reprodukcích vyčíst úsilí přiživit se na grantových prostředcích investovaných do vědy a výzkumu. Komerční nakladatel si rozmyslí, zda zaplatí deset, resp. dvacet tisíc za obecně neatraktivní reprodukci archiválie, nebo si za stejný peníz nechá pořídit špičkovou fotografii reálné památky. Platby se týkají především akademiků. Co mají však dělat zvášť mladí badatelé, kteří na grantové peníze z různých důvodů nedosáhnou a reprodukční poplatky si musí platit ze svého? A proč by měli ti, kteří na akademické granty dosáhnou, z jednoho státního zdroje dostat peníze určené na provádění takového výzkumu, který by při běžných tocích akademických peněz (max. platy a drobné na cesťáky) možný nebyl, a hned jich velkou část zase do jiného státního zdroje vrátit?

Muzea a galerie, zvláště ta, která se ve svém názvu honosí přívlastkem národní, mívají ve svých zřizovacích listinách v různých variacích něco o tom, že jejich posláním je „shromažďovat, uchovávat, evidovat, odborně zpracovávat a zpřístupňovat veřejnosti sbírky“, pročež je jejich provoz a tato veřejná služba hrazena z daní nás všech. V případě reprodukcí je jistě legitimní nějaký „poplatek za námahu“, ale rozhodně je proti dobrým mravům i proti etice akademického provozu (jehož součástí muzea a galerie – opět z podstaty svých zřizovacích listin – paradoxně sama jsou) na zdrojích vědeckého poznání vydělávat. Cituje-li ve své zřizovací listině Národní technické muzeum svého zakladatele Dr. Josefa Grubera, že „sbírky historicko-technické nemají býti mrtvým skladem, nýbrž vždy živým zdrojem poučení technického“, pak ani tohoto někdejšího člena realistické strany, která mj. nejvíce zastupovala zájmy kapitalistů, nenapadlo, že by měl varovat i před pěnezoměnectvím se sbírkami. Vrcholem nemravnosti je pak nový poplatek za použití vlastního fotoaparátu nebo skenu, stovka na den. Pokud má jít o službu, kterou tím muzeum badatelům poskytuje, mohlo by příště rovnou účtovat třeba poplatek za vydýchaný kyslík. Jde o to, že NTM nestíhá vyřizovat objednávky na zhotovení reprodukcí, zisk si však tím, že si badatelé archiválie nafotí nebo naskenují sami, nenechává ujít.

V neposlední řadě je třeba připomenout, že archiv architektury a stavitelství vznikl díky darování řady architektonických a stavitelských pozůstalostí předními architekty a staviteli. Věnovali je s vědomím, že se tak jejich dílo uchová pro pozdější zpracování, přepracování a porozumění, a asi i s vírou, že se tak snadněji stanou součástí architektonicko-historického kánonu. Asi by se divili, že se jednou jejich tvorba stane předmětem výdělku, který právě novému poznávání, výkladu a šíření jejich odkazu významně brání. Sbírky a archiválie v národních paměťových institucích (a nejen v nich) totiž nepatří řediteli, pracovníkům nebo zřizovateli, aby výdělkem na nich mohli dolepit díry vzniké podfinancováním nebo čímkoli jiným, ale celému národu.

Pokud mají historikové architektury plnit nejen akademickou, ale i společenskou a výchovnou roli, zkuste zajít za nakladatelem, že byste rádi napsali průvodce (solidní, ale nevědeckou publikaci) a ať si připraví třeba milion jen za reprodukční práva. Klausovský imperativ, že peníze se musejí točit všude, prostě neplatí. Rozhodně ne v muzeích a galeriích, jež nemají za úkol nic jiného, než co nejlépe a nejsoučasněji plnit veřejnou službu [1].

[1] Stran reprodukcí archiválií a sbírkových předmětů je v západním světě trend zcela opačný, vedoucí k jejich bezplatnému digitálnímu zpřístupnění. Podstatně rozumnější přístup mají k reprodukování archiválií také všechny archivy zřizované ministerstvem vnitra, které pro vědecké účely reprodukce nezpoplatňují. K tomu srov. nejnověji Milena Bartlová, Digitální věci, Art+Antiques, 2/2016, s. 50–55.