Remake remaku přírody

Lisabonská galerie Syntax představila v uplynulých měsících tvorbu českých umělkyň Barbory Fastrové a Johany Pošové, které tímto projektem uzavřely triádu výstav na téma "umělé přírody". Právě o jejich vztahu k přírodě a její simulaci, ale i k estetickým a myšlenkovým proudům v rámci současného umění, píše ve svém komentáři Alžběta Cibulková. 

Remake remaku přírody

Výsledky spolupráce Barbory Fastrové a Johany Pošové, jež patří do mladé generace nadějných českých umělců, jsme mohli poprvé vidět na výstavě Netlač řeku, teče sama v pražské galerii Berlínskej model v roce 2014. Následující rok na ni navázaly výstavou Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla v brněnské Galerii TIC a pomyslnou trilogii pak zakončily výstavou Brother v galerii Syntax v Lisabonu. Všechny tři projekty pojí nejen tematický rámec, kdy se zabývají vztahem člověka s přírodou a kritikou jeho nadřazeného postoje, ale také výsledná formální stránka, ve které se drží předem stanovených pravidel. I přesto, že obě dvě autorky vystudovaly obor fotografie, se na výstavě objevují objekty, video projekce nebo ready-made prvky, které dohromady vytvářejí specifické prostředí, jež je jakousi nápodobou umělé přírody. Přírody, kterou si vytváří člověk v pohodlí a bezpečí, domnívajíc se, že je od té skutečné oddělený a stojí na opačném břehu. Stěžejní inspirací byly pro umělkyně návštěvy zoologické zahrady, podvodního světa nebo atrapy tropického ostrova a na druhé straně pak také pobyt v Jižní Americe a setkání s kulturou tamních domorodých kmenů.

„Life finds a way!“, výrok z kultovního hollywoodského trháku Jurský park, jenž je do češtiny překládán jako „příroda si najde cestu!“, se stal pro umělkyně jakýmsi motem, které nám napovídá mnohé o směru a způsobu jejich uvažování. Jeho výraznou součástí je totiž také jejich specifický humor promítající se do všech zmíněných výstavních projektů. Ten ale ona závažná témata nezesměšňuje – spíše poukazuje na absurditu lidského konání.

K umělým napodobeninám té „opravdové a divoké přírody“, z nichž ve své práci čerpají, říká Johana Pošová: „Je to, jako bychom dělaly remake remaku přírody. Spíše se inspirujeme umělými kulisami, které vytvořil člověk a které mají přírodu připomínat.“ V každé z trojice výstav se tak objevila robotická zvířata, videoprojekce z konkrétních míst, jako je zoo či podmořské akvárium, a nakonec také jejich vlastní uměle vytvořené přírodní útvary. Tyto tři prvky se staly pravidlem, nebo spíše základním kamenem, na který umělkyně navazovaly a rozvíjely jej v souladu se specifiky výstavního prostoru či s lokálními podmínkami. Pro bližší představu se nyní zaměřím na aktuální výstavu Brother v lisabonské galerii Syntax, která uzavírá tento cyklus a svým způsobem také jednu etapu autorské spolupráce.

Při procházení výstavou se postupně ocitáme ve dvou odlišných prostředích, která působí kontrastním dojmem. Je to především tím, že první z nich je zalité denním světlem a díla zde také díky šedobílé barevnosti působí velmi jemným a čistým dojmem. Dominantou prostoru je objekt připomínající skalní útes, jenž sahá od podlahy až ke stropu a je oblepen tapetami s motivem kamenů a mramoru. V něm jsou zabudována akvária s robotickými světélkujícími medúzami, jež se probouzejí při poklepání na sklo, a na zdi je zavěšen sádrový reliéf připomínající korály. Ocitáme se zde v jakémsi snovém či spíše virtuálním prostředí, které je však hmatatelné a pevně spojené se zemí, což je aspekt odpovídající postinternetové estetice. Umělkyně zde momenty z návštěvy podmořského světa přetvářejí do podoby výstavních artefaktů. Nedočkáme se však ostré kritiky těchto míst a spíše se necháváme unést jistou podvratností umělé krásy.

Do druhé části výstavy vstupujeme skrze závěs s vyšitými obrazy představujícími odkazy na legendu jihoamerického kmene Kogi o dvou bratrech, zlém a dobrém, kterou umělkyně vztáhly na problematiku nadvlády západního člověka nad přírodou a jinými kulturami včetně přírodních národů a domorodých kmenů. Dva bratry v podobě jednoduchých stylizovaných masek můžeme vidět také ve třech videích z lisabonského Oceanária, jež jsou promítány na strop druhé „temné“ místnosti. Světlo projektorů vychází ze zoomorfních objektů na zemi připomínajících tuleně, kus kamene či skalní výběžek. Zpočátku se zdá, že videa nevyprávějí nějaký děj a náš pohled těká z jedné projekce na druhou. Do záběru však v určitých momentech vstupují dva bratři, kteří jednoduchými gesty naznačují svůj příběh na pozadí „oceánu za sklem“, což možná náhodně a možná cíleně zapadá do konceptu výstavy a do myšlenky oddělení člověka od přírody. Dva bratři tedy vnášejí do výstavy silnou narativní složku a tím podle mého názoru zatěžují celkové vyznění určitým patosem, který je však vyvažován humorem. Už samotná podoba masek a vystupování dvou bratrů nám může v mnohém připomenout dětskou hru nebo školní představení stínového divadla. Vážnost tématu tak přebíjí určitá naivita a nadsázka, k čemuž se vyjadřuje také Barbora Fastrová: „My asi neumíme řešit věci jinak než s nějakou nadsázkou. Ty problémy nás štvou a bereme je samozřejmě vážně, jinak bychom se tím ani nezabývaly. Výsledná věc, která z toho vzejde, je pak ale často legrační.“ V těchto umělých přírodních kulisách se tedy odehrává něco jako absurdní divadlo, které neprobíhá pouze ve videích, ale také přímo na místě, kde se stáváme jeho součástí.

I když by se tak mohlo zdát, tvorba Barbory Fastrové a Johany Pošové příliš nesouvisí s kritickými postkoloniálními či ekologickými myšlenkovými proudy. Umělkyně jsou spíše pozorovatelkami a ve zmíněných umělých přírodních scenériích zřejmě nacházejí určité zalíbení. Jejich přístup je intuitivní a váže se veskrze na jejich osobní zkušenosti a zážitky. Ty pak transformují do své tvorby, která přirozeně souzní s aktuálními tendencemi současného umění, a to především pokud jde o jejich přesun od fotografie k práci s materiálem a vytváření objektů či mísení různých médií se záměrem vytvořit specifické prostředí, jež působí jako celistvé umělecké dílo. To, že zde hraje důležitou roli nadsázka, dokládá i to, že se autorky stavějí k danému tématu veskrze pozitivně – situace je tíživá a postoje moderního západního člověka až k smíchu, přesto ale „life finds a way!“. Někdo by Barboře Fastrové a Johaně Pošové mohl snad tento pasivní postoj vytýkat. Dle mého názoru se však nehledě na míru přímé angažovanosti jedná o podnětný komentář k problematice, již umělkyně sledují a která vytváří pozadí jejich umělecké tvorby. To, co zde pokládám za nejpodstatnější, je však bezprostřední setkání s jejich díly, která k nám promlouvají svým vlastním originálním jazykem.

Barbora Fastrová a Johana Pošová / Brother / Syntax / Lisabon / 27. 5. - 9. 7. 2016

Foto: Babora Fastrová a Johana Pošová