Těžkosti spojené s lehkostí vtipu

V Centru pro současné umění FUTURA aktuálně vystavuje mimo jiné i Kasia Fudakowski. Jakým způsobem její instalace a objekty pracují s humorem a jestli se tato její "statická" díla vyrovnají autorčiným performance, o tom píše ve své recenzi Alžběta Bačíková.

Identititisch, 2013

Těžkosti spojené s lehkostí vtipu

Kasia Fudakowski je mladá sochařka polsko-anglického původu žijící v Berlíně.

Úvodní věta obsahuje pár klíčových informací. Čtenáři, který se dosud s tvorbou autorky nesetkal, by snad mohly usnadnit počáteční orientaci. Příslušnost geografická, k médiu, ke generaci, k rodu – tyto kategorie už dohromady skládají určitá očekávání. Kdo však měl možnost seznámit se s některou z posledních performancí autorky, musí mu být hanba zahájit takto jakýkoliv text o ní. Fudakowski totiž ve svých výstupech při příležitostech autorských prezentací dekonstruuje a podrývá jak tyto institucionalizované formáty, tak samotnou identitu umělkyně.

Výstava v galerii FUTURA zůstává bez akčního komentáře tohoto typu. Přítomné objekty se bez něj obejdou, ale přicházejí o kus kontextu autorčiny práce, který umožňuje vnímat je ještě o něco živěji. Pointy „sochařských vtipů“ natřásají pomyslné bránice decentně. Dokazují sice, že i tento typ děl může přebírat a nést cosi z performativních schopností autorky, účinnost jejich vyznění v rámci pražské výstavy je ale sporná.

Ačkoliv dva zmíněné tvůrčí módy - sochařský a performativní - nelze u Fudakowské vnímat odděleně a v praxi jeden druhý doplňují, jejich porovnání umožní přiblížit některá specifika objektů instalovaných na výstavě Meat in Window, Worried by a Wasp. Prostory galerie FUTURA protkávají a sdílí společně se sólovou přehlídkou Thomase Jeppeho a je zřejmé, že série objektů vznikala s ohledem na dispozice galerie. Jasné rozdělení dvou prolínajících se výstav a identifikace jednotlivých děl včetně jejich názvů jsou možné s pomocí doprovodné brožury.

Raised in Surprise, Lowered in Disbelief, 2016

Objekty Kasii Fudakowski mají zhmotňovat anatomii vtipu. Pracují s výchozím očekáváním diváka, navádí jej nejdřív na určitý způsob výkladu, aby jej poté mohly překvapit, vyvést z prvotního omylu. Nejprve mohou například budit zdání něčeho seriózního a hodnotného, avšak posléze se vyjevuje falešnost, banálnost, lacinost nebo prostě obyčejnost viděného. Instalace Raised in Surprise, Lowered in Disbelief na první pohled odkazuje k ikonickým mobilům Alexandera Caldera, s odstupem se však konstelace zavěšených dřevěných útvarů rýsuje jako dva páry obočí. Název funguje jako potvrzující pointa. Stejně tak u série Memory Mattress je materiálové napětí mezi molitanovými bloky a tepanými kovovými konstrukcemi, do nichž jsou vměstnány, korunováno názvem odkazujícím prostě k modernímu vybavení ložnice. Nepřítomnost názvů přímo v instalaci se tady ukazuje jako šťastné řešení. Divák si nejdřív vychutná na pohled zřejmé kontradikce a není hned sváděn k rozkrývání (občas přímočarého, jindy zase spíš matoucího) vztahu mezi dílem a jeho názvem.

Princip zvráceného očekávání se netýká pouze objektů, ale je patrný i v dřívějších performancích autorky. Inscenovaná prezentace Did I Ever Have a Chance? v Marino Marini Museu ve Florencii se maskovala jako vážný pokus přednášet o vlastním díle. Střety s dominantním kurátorem a nedorozumění s překladatelkou doprovázela autorčina očividná nervozita, chaotická diskuze a technické problémy s projekcí. Scénář situace eskaloval až k náhlému přerušení přednášky z důvodu odcizení předmětu ze sbírky muzea (našel se při prohlídce v batohu jedné návštěvnice). Záměrnost a podvratnost proběhlé události byla odhalena až při východu z muzea, kde umělkyně rozdávala podepsaný plakát se seznamem postav účinkujících v představení.

Bad Ladders, 2016

Podobně subverzivní bylo natáčení krátkého filmu v rámci projektu Sexistinnen, Exercises in Self-Sabotage na veletrhu Art Basel 2015. Autorka s galeristkou v něm předstírají bezmoc při přípravě instalace, přičemž součástí jejich rolí jsou všemožná klišé o ženách v umění. Akce vrcholí vystoupením Fudakowski před hodnotící komisí Bâloise Art Prize. Její interpretace děl jsou poněkud banální, neshoduje se na nich s galeristkou, omlouvá se nesměle za to, že jí nefunguje projekce videa. Narážky na principy fungování a střety uvnitř umělecké scény jsou v projektu jasně patrné. Soutěživost a tvrdé lokty jsou ale záměrně nahrazeny odevzdaností vůči selhání. Situace jsou vystavěny tak, aby působily jako malé umělecké sebevraždy.

Rozehraná polemika na téma úspěchu a selhání v potřebě dostát určitým očekáváním se zvolna přetavuje do materiálového provedení v instalaci Bad Ladders, s níž se setkáváme na pražské výstavě. Název této skupiny objektů z úzkých plechových plátů nás navádí k uvažování o zvlněných mřížích jako o potenciálně funkčních kusech, jejich nepoužitelnost k praktickým účelům je ale zjevná. Ze stejných stavebních prvků je vymodelovaná i zatnutá paže s mohutným svalem či dvojice nohou v roznožce. Oproti zmíněným performance však instalace divákovi ponechává větší volnost, pokud jde o interpretaci.

Memory Mattress, 2014

Ojedinělé vykročení z ryze objektové tvorby představuje ve FUTUŘE zvuková instalace s neonovým nápisem EX BOYFRIENDS’ HARDDRIVES na svisle zavěšené vlajce z povlečení. Zpoza osvětlené plachty se line hypnoticky mručivé pobrukování refrénu převzatého ze stejnojmenné písně: „I love my dog as much as I love you.“ Kontroverzní vyznání obsahuje paradox vtipu již samo o sobě. Zpívané tesklivěji než originální song nás trochu odvádí od dosavadní strohé věcnosti k o něco intimnějšímu naladění. Neodbytný humor nás nicméně udržuje ve střízlivém odstupu a nad hladinou hlubších emocí.

Při rozboru dalších objektů by se dalo pokračovat v naznačeném odkrývání myšlenkových analogií či návazností na autorčiny performativní výstupy. Je však potřeba shrnout, co se dá vyčíst ze samotné výstavy. Akční podobu umění s přirozenou schopností snadno chytit diváka a aktivizovat jej ke čtení více významových vrstev na výstavě nenajdeme. Právě v těchto uměleckých formách je ale v případě komplexního díla Kasii Fudakowski nejvíce patrná i kritická rovina. Perfomance sice tematizují zejména samotný svět umění, podstata kritiky je ale přenositelná na širší společenské spektrum.

Sie haben es sich verdient, 2014

Výstavě ve Futuře rovněž jako by chyběla jednotící koncepce, která by formální hru s materiály a názvy zkoncentrovala a vyvedla diváka z roztříštěného čtení jednotlivostí. V kurátorském textu Michala Novotného se dozvídáme o obecných principech práce autorky a dojde i k naznačení hlavního motivu, kolem kterého má výstava „kroužit“. K jejímu čtení ale nakonec víc dopomáhá druhý text přítomný na výstavě jako rukou psaný osobní dopis v zalepené obálce nadepsané For you.

Právě ten má nejspíš vynahradit přítomnost samotné umělkyně nebo obecně metainterpretace, které k některým svým prezentacím přidává prostřednictvím osobního výstupu. Je nenápadně protkaný motivy objevujícími se napříč výstavou: obočí, matrace, otázka „Jíš pořádně?“ figurující zde jako název jednoho z děl a podobně. Objevují se v textu letmo, aniž by zbytečně fixovaly objekty Fudakowski v jednoznačných výkladech. Spíše než k dovysvětlení dochází naopak ke vzniku dalšího druhu napětí. Jestliže nás objekty doteď sváděly k dekódování několika opakujících se principů čtení, text dopisu funguje jako jejich popření a odvanutí někam úplně jinam. Stejně jako autorka záměrně vnáší chaotičnost do prezentací svého umění, dost nenápadným, ale účinným způsobem tak činí i v rámci galerijní expozice, kde osobně přítomná není. Jako by celou výstavu zastřešoval ještě jeden vtip.


Kasia Fudakowski / Meat in Window, Worried by a Wasp / kurátor výstavy: Michal Novotný / Centrum pro současné umění FUTURA / Praha / 16. 4. - 5. 6. 2016

Foto: Centrum pro současné umění FUTURA

Alžběta Bačíková | Narozena 1988, od roku 2015 je doktorandkou na FaVU VUT v Brně, kde se prakticky i teoreticky věnuje dokumentárním přístupům v pohyblivém obraze v současném umění. Ve vlastní umělecké tvorbě nejčastěji pracuje s médiem videa. V roce 2014 na FaVU absolvovala Ateliér malířství 2 Luďka Rathouského a Jiřího Franty. V letech 2013–2014 se podílela na kurátorském vedení Galerie 209 v Brně, v současnosti vede společně s Annou Remešovou galerii etc. Žije a pracuje v Praze.