Dichotomie zábradlíčka

Daniela Baráčková pro soukromou brněnskou Strom Art Gallery připravila výstavu s názvem Nebezpečné zábradlíčko, na níž fragmenty dětského světa v divákovi vyvolávají neklid. Každý artefakt instalace v sobě nese zprávu stejně protichůdnou jako sám název výstavy.

Umělkyně do malého prostoru poměrně nedávno vzniklé galerie instalovala dosud neprezentovaný soubor prací. Sama o výstavě říká: „Je to archiv z mé hlavy za nějaké poslední období, není to nijak hluboce propojené. Je to více formální, nemám ambici mluvit o nějakém jediném společném obsahu, i když asi existuje.“[1] Baráčková dále dodává: „Chtěla jsem vytvořit něco méně tíživého, než jak skrze média zažíváme současnou politickou a společenskou situaci v Evropě. Nechci se ničemu vyhýbat, ale potřebuji teď asi větší odstup.“[2] Umělkyně tedy intuitivně propojila jednotlivé části výsledné instalace do společného obsahového rámce.

V první místnosti jsme konfrontováni se sérií pěti kreseb (barevnými fixy a pastelkami), které zachycují nalezená zátiší a výjevy spojené s dětskou hrou – vysoká věž z barevných kostek, která čeká na rozmáchlou ručku dítěte, nálepkami ozdobená nebo hračkami naplněná skříňka. Umělkyně zde propojuje svoji brilantně zvládnutou kresbu s kresbou inspirovanou dětským projevem: přeškrtnutá, asi v očích dítěte nepovedená Šmoulinka tak ve společnosti dalších autorčiných kreseb jen umocňuje pocit, že jde o něco jiného než jen o pěkný dětský svět.

Centrální galerijní prostor je přepůlen notoricky známým provazovým zábradlím, které nejčastěji v muzeálních expozicích dělí recipienta od vzácného exponátu; tyto provazy však hýří barvami a jeho podpěrná konstrukce míří do všech stran, jakoby skrze něj prošla tlupa dětí, která tuto hranici mezi povoleným a nepovoleným nerozeznává. Ostatně na malbě umístěné u vstupu do galerie již děti ono zábradlíčko překonaly a spiklenecky sledují počínání zásahové jednotky, která z ochranného obalu vybaluje tajemný kufřík. Jaká „zábradlíčka“ nám staví naše společnost a jaká my sami? A co je za nimi? Nestává se zábradlí ostnatým drátem, který nejen chrání, ale také omezuje?

Hledáním onoho společného obsahu, který dle Baráčkové instalací prostupuje, se dostáváme na nejistou půdu. Sděluje nám umělkyně svoji zkušenost ženy–matky? Zprostředkovává nám jako pozorovatelka onen přirozený pohlcující nárok dětí na rodiče, kteří musí svým potomkům obětovat kus vlastního pohodlí? Explicitnější odkaz k mteřství pak vidím v menším plátně s malovanou koláží, která spojuje motiv korzetových šatů s polštářem na kojení. Nacházím zde stopy specificky ženského prožitku. Nechci tím nejsoučasnější cyklus prací Daniely Baráčkové odsoudit jako „levandulí vonící výšivku“, ale naopak poukázat na skutečnost, že tento výstavní projekt, stejně jako ty předchozí, reaguje na velké společenské téma v duchu známého motta „osobní je veřejné“, ať už je jakkoli jemně metaforicky naznačeno. Přestože podle Baráčkové tento výstavní celek není společensky angažovaným dílem ani feministickou kritikou v otázce rodičovství, mateřství či ženství (v rodovém ani genderovém slova smyslu), nechává diváka nahlédnout do intimního prostředí domova a vztahů s dětmi bez sentimentu, patosu a obecných klišé. Vyvolává tak řadu důležitých společensko-politických otázek, přičemž si v obecné rovině všímá tenké hranice mezi dobrem a zlem, které je v autentickém dětském světě, dosud nezatíženém společenskými konvencemi a rolemi, jasněji definováno. Na druhou stranu se dětská hra z pozice dospělého diváka mnohdy stává scénářem s (hororovými) prvky, který není nepodobný těm z denního zpravodajství. Je škoda, že autorka rovinu ženství a mateřství více nerozvíjí: přestože jde o téma podstatné, je na umělecké scéně stále vnímáno spíše s despektem.

[1] Daniela Baráčková - Markéta Žáčková, Sedm otázek pro Danielu Baráčovou, stromart.cz, link, vyhledáno 1. 5. 2016.

[2] Tamtéž.

Foto: Michaela Dvořáková