Balanc mezi tělem a myslí

U příležitosti její výstavy v pražské galerii Nevan Contempo vyzpovídal Radim Langer řeckou umělkyni Paky Vlassopoulou. Dočtete se, jak funguje athénská výtvarná scéna, co místní očekávají od přehlídky Documenta a také co autorka prezentuje na své aktuální výstavě.

Paky Vlassopoulou

Balanc mezi tělem a myslí

Jak bys popsala výtvarnou scénu v Athénách? Lze o ní uvažovat spíše ve smyslu kolektivní interakce, nebo naopak jako o atomizovaných individualitách, které rozvíjejí vlastní přístupy?

Myslím, že to funguje v obou smyslech, ale odnedávna se věci odehrávají stále více na komunitní bázi. Nicméně na začátku devadesátých let a také počátkem milénia existovaly v Athénách hlavně atomizované individuální přístupy, jak jsi to vyjádřil ty. Tak tomu bylo především proto, že trh s uměním si vedl mnohem lépe než dnes, ale také umělecké vzdělání bylo více akademické. Ovšem dnes je umění, a nejen v Athénách, založeno zejména na kolektivních projektech. To je dáno v případě Řecka především ekonomickou situací, ale obecně to souvisí i s uměleckým diskursem a reflexí uměleckých aktivit v mezinárodním měřítku. Takže si myslím, že v tomto se fungování umělecké scény u nás mění. V Athénách lidé pracují častěji společně, než by byli pracovně odděleni. K tomu bych ještě dodala, že za posledních pět let vznikla na mnoha místech Athén řada nezávislých projektů. Lidé se spolu nejprve potkávají jen tak, ale čím více se pohybují mezi konkrétními místy na umělecké scéně, tím více navazují specifické kontakty a spolupráci.

A jak se podle tebe athénská umělecká scéna ustavuje, jak se věci etablují? Existují v Athénách kupříkladu státní instituce, které by se na podobném procesu podílely?

To je trošku složitější, protože právě teď ani jedna ze státních uměleckých institucí není v provozu. Například Muzeum současného umění je už dva roky zavřené. K oficiální strukturaci umění tak nedochází skrze stát. Fungují jen menší galerie a zájem v rámci uměleckého trhu je malý. Domnívám se, že tu specifickou strukturu, ten takzvaný establishment, vytvářejí lidé, kteří měli příležitost pracovat v zahraničí. Myslím tím umělce, kurátory i teoretiky, kteří již jsou sami nějak etablovaní a mají zkušenosti odjinud. Ale na athénské umělecké scéně je ze všeho nejdůležitější denní komunikace mezi lidmi, kteří jsou v jakémkoli smyslu spojeni s uměním. Dělají vlastní věci, mluví o nich, podílejí se na jiných. Lidé pracují a jsou jednoduše někde okolo. Je tam pár galerií a pár nezávislých prostorů. Zajímavé je, že za posledních pět let se i původně komerčně orientované galerie transformovaly do neziskových galerií. Jednou z těch, která byla nezisková už od začátku, je galerie State of Concept, kterou založila Iliana Foukianaki. Pokouší se rozvíjet mezinárodní program, zve umělce ze zahraničí, ale také podporuje některé místní umělce. Ovšem před krizí a před příchodem Documenty jsme v Athénách neměli téměř žádnou možnost kontaktu se zahraničními umělci. Žádní tam nežili. Ale během posledních asi čtyř let je to úplně naopak. Do Athén se stěhuje celá řada cizinců, kteří se tam usazují a mají tam své ateliéry. To je něco úplně nového. Přibyla také jedna možnost umělecké rezidence a vše jde jakoby kupředu. Přitom ještě před čtyřmi lety bylo v Athénách také minimum výstavních prostorů.

Jak jsi zmínila, Documenta 14 se v roce 2017 částečně uskuteční právě v Athénách. Jaký je tvůj postoj vůči tomuto rozhodnutí mezinárodní umělecké organizace? Může Documenta v Athénách představovat významný potenciál pro tamní umělecký kontext, anebo je to celé jen spektákl?  

Documenta přichází do Athén, a teď použiju to slovo, v době trvající krize. Od roku 2009 bylo napsáno obrovské množství novinových článků na téma Řecko, jestli tam lidé pracují, nebo nepracují, jestli to jsou takoví blbci a jenom utrácejí evropské peníze v kasinech a kavárnách. A tak Documenta přichází ve chvíli, kdy se praktické problémy Řecka samy staly spektáklem pro celou Evropu. Takže v tom vidím určitý konflikt. Na druhou stranu Documenta představuje organizaci, která dělá to, co dělá a co dělala po mnoho a mnoho let. Může to být prospěšné ve smyslu otevření řecké umělecké scény lidem přicházejícím ze zahraničí. Ale ve skutečnosti se díky Documentě v Athénách nic důležitého nezmění, kromě těch vedlejších účinků, které mohou být oživující.

Nyní bych si dovolil posunout náš rozhovor od obecných témat směrem k tvým vlastním uměleckým a kurátorským aktivitám. Ty a dva tví kolegové jste založili prostor s názvem 3 137. Jak jste dospěli k této spolupráci a má ten název nějaký konkrétní význam?

Název našeho prostoru má velice jednouchý původ. 137 je číslo domu a ateliér sídlí v jeho třetím patře. A dohromady to číslo 3 137 označuje náš ateliér, kde my sami pracujeme, kde každý děláme své umění. Kromě mě jsou to ještě Chrysanthi Koumianaki a Kosmas Nikolaou. Začínali jsme před čtyřmi nebo pěti lety výstavou, která vznikla skutečně spontánním způsobem. Předtím jsme jen seděli a mluvili o tom, co každý z nás děláme, a došli jsme k závěru, že máme něco společného. Nakonec jsme k výstavě přizvali ještě jednoho přítele. Potom jsme prostor začali používat také jako náš ateliér, ale o neziskových výstavních prostorech typu „artists run spaces“ (galeriích provozovaných umělci) jsme nic nevěděli. Proto si stále myslím, že se jedná spíše o různé druhy spolupráce než o kurátorskou praxi.

A jak to tedy funguje? Znamená to, že k vám do ateliéru zvete ostatní umělce nebo kurátory, se kterými pak společně tvoříte?

Ano, vždycky přizveme další lidi, aby vymysleli nějaký projekt, který obvykle zabere rok času. Každý projekt začíná tím, že někoho pozveme a buď máme už předem sami nějaký nápad, nebo ne. Pokud nějaký plán máme, pak vyzveme ty, s nimiž bychom na projektu rádi spolupracovali, pokud nemáme, pak oslovíme někoho, kdo by mohl přijít s nějakým novým, alternativním formátem. Nepřijímáme ale už hotové, vypracované projekty nebo individuální umělce/kyně s konkrétními nápady. Spoléháme spíš na společnou diskusi a na to, co z ní vzejde.

Stává se, že podobným způsobem plánujete i celoroční program?

Dosud jsme nic podobného nedělali. Zaměřujeme se spíše na jeden projekt, který během roku realizujeme. Samozřejmě, že je tu hodně různých návrhů a projektů, ale prostředků je málo. Nemůžeme moc plánovat, jelikož nemáme dostatek peněz.

A máte vůbec možnost nějaké peníze získat? Existují v Athénách nějaké zdroje podpory?

Ne tak úplně. Prostor platíme z peněz, které si vyděláme vedlejší prací, například v kavárnách nebo restauracích. Já pracuji v jedné restauraci během dopoledne, píšu a překládám jim denní menu a pak také digitalizuji denní náklady, tržby atd. Co se týče státní podpory, ministerstvo kultury přispívá nějakými penězi řeckému pavilonu na benátském bienále a to je tak všechno. Neexistuje žádná ustálená podpora galerijního provozu. V Athénách je několik soukromých institucí, včetně Onasis, Siňarchos a Neonu, ty ale mají svůj vlastní kurátorský program, a proto je těžké od nich získat nějaké finance. Nicméně tyto soukromé subjekty občas nabízejí práci na jednorázových, krátkodobých projektech, např. na organizaci přednášky nebo kurátorství výstavy. Takže platí nejčastěji člověka, ne nějaký jiný prostor, jinou galerii.

Dovol mi ještě jednu otázku směřující přímo k tvé práci: Jaká jsou její témata a v čem spočívá například tvoje výstava v pražské galerii Nevan Contempo?

Základním tématem výstavy Be Quiet je krajina. V této souvislosti mě zajímají také otázky spjaté s pohybem. Podlaha galerie představuje krajinu a plastové lahve evokují pohyb na vodní hladině, to, co drží balanc, co se nepotopí. Je to metafora určité hranice, horizontu. Pracuji s různými vlastnostmi materiálů, se vztahem mezi objektem a materiálem, s řemeslnými aspekty. Otevírám otázky po materiálové specifičnosti. Důležitá je balanc mezi tělem a myslí. Já osobně upřednostňuji tělo, ale ani mysl popřít nelze. Pokouším se zachovat stav nerozumění mezi intuitivním a racionálním odůvodněním. Nějak takhle asi racionalizuji vlastní imaginaci.

Paky Vlassopoulou (*1985 v Řecku, žije v Athénách) se ve své práci zabývá sochařstvím a problematikou jazyka, která je s ním spjata. Objekty přesahují vlastní formu a mohou být také vnímány jako slova a hmotné výpovědi. Práce Paky Vlassopoulou zkoumá a prozrazuje trvale složité vztahy mezi sochou, tělem a neadekvátností řeči či jazyka. Umělkyně se zúčastnila skupinových výstav v Řecku i v zahraničí, mezi nimi “Reverb: New Art from Greece” (Boston, USA/ 2014, kurátorky Evita Tsokanta, Eirene Efstathiou), “A Thousand Doors” (Gennadius Library, Athény/ 2014, kurátorka Iwona Blazwick,), “Afresh, A New Generation of Greek Artists”(National Museum of Contemporary Art, Athény/ 2013, kurátorky Daphne Vitali, Tina Pandi, Daphne Dragona). Se svými kolegy, umělci Chrysanthi Koumianaki a Kosmasem Nikolaou, provozují v Athénách, Exarcheii nezávislý prostor pro umění 3 137, který založili v roce 2012.

Paky Vlassopoulou / Be Quiet / kurátorka výstavy: Edith Jeřábková, Are | are-events.org / Nevan Contempo / Praha / 29. 3. - 7. 5. 2016

Foto z výstavy Be Quiet v Nevan Contempo: Peter Fabo