Ideologické aparáty utváření člověka

Martin Vrba se společně s Janou Kapelovou, jejíž výstava Situace se mění, aniž nastala je právě k vidění v brněnské Galerii OFF/FORMAT, zamýšlí nad vývojem jednotlivce v rámci mocenských struktur: "V postkomunistické společnosti, která zamrzla ve svém zmrzačeném dětství, jsme všichni vystrašená, formálně svobodná děcka, která nevědí, co si mají počít. Naše svoboda je tak neustále odkládána s poukazem na naši nesvéprávnost."

Ideologické aparáty utváření člověka

Výstava Jany Kapelové v galerii OFF/FORMAT se vrací zpět do doby, kdy byly utvářeny ony neurotické bytosti, kterými máme tu smutnou čest být. S využitím knih autorů a autorek jako jsou Darcia Narvaez, Maria Montessori nebo Boris Buden postupuje od mechanismů pacifikace nejranějšího dětství přes vzdělávací mašinérii až k politické infantilitě postkomunismu. Mapuje tak nejenom konstruování našich individuálních vědomí od raných fází, ale i mrzačení člověka na kolektivní úrovni v současných společnostech.

Jak pěstovat člověka

Výstava sestává ze tří záznamů performativních přednášek, které se odehrávají v kontextu vyprahlého sídliště. Kamera simuluje dětskou perspektivu, takže se úhel pohledu diváka nachází vždy jen nízko nad zemí, v pohybu, který nás navrací do dětského kočárku s jeho hypnotizujícím účinkem.

Analýza reakcí na dětský pláč ze strany rodičů tu poukazuje na sérii negativních důsledků, které tyto tradované metody nesou. Rodičovství jako společenská instituce je vůbec tou první sférou, kde dochází k tomu, jak ze zdravého stromu vypěstovat lidskou bonsaj. Mechanismy práce s dětským pláčem – ať už zahrnují ignoraci, nebo potlačování – jsou zdrojem traumat, která si s sebou člověk nese vesměs celý život, a to zpravidla se stejnou mírou nevědomosti, s jakou na něm byly tyto praktiky vykonávány ze strany jeho rodičů. Institucionální mechaničnost, se kterou jsou tyto metody výchovy reprodukovány, je možná – vzhledem ke svým psychickým dopadům – na celé situaci vůbec nejděsivější.

Nejinak lze nahlížet i na traumatizující aspekty pedagogického systému, který se dle autorky ve své podstatě nijak významně nezměnil od roku 1774, kdy byl zaveden. Škola je dalším z klíčových zdrojů, ze kterého pocházejí jednak traumatické zkušenosti, ale i skutečně trvalé a formující návyky. Na nesamozřejmém mocenském postavení učitele tu nic nemění ani fakt, že namísto staré metody cukru a biče jsou dnes uplatňovány poněkud sofistikovanější metody.

Není potom divu, že tato autorčina performativní přednáška se odehrává v železobetonové kleci, která snad původně sloužila jako místo pro kontejnery na odpadky. Přesně takovými akumulátory psychického odpadu se totiž školy stávají. Svazující prostředí s jasnou mocenskou hierarchií je ještě i dnes reminiscencí na staroosvícenecké představy o tom, jak organizovat člověka a lidskou společnost. Teorie racionální organizace se vtělila do přesné mechaniky disciplinace opřené o nezpochybnitelnou autoritu, jejímž bezprostředním vykonavatelem je pedagog.

V prvních dvou videích Jany Kapelové se tak setkáváme s individuální úrovní kontaktu s institucionalizovanými formami společenské moci. Třetí a poslední video se pak týká kolektivní subjektivity, tedy celé společnosti jakožto politického aktéra, složeného z nesamostatných, poddajných a rádoby svobodných jednotlivců. V postkomunistické společnosti, která zamrzla ve svém zmrzačeném dětství, jsme všichni vystrašená, formálně svobodná děcka, která nevědí, co si mají počít. Naše svoboda je tak neustále odkládána s poukazem na naši nesvéprávnost.

Celkové vyznění výstavy je ale, zdá se, poněkud jiné než u Budenovy knihy Cesty z postkomunismu. Zatímco Buden kreslí křídou na sídlištním betonu šipky, jak se máme dostat ven z námi samými nezaviněné nesvéprávnosti – v opozici vůči západním „expertům“, kteří nás přišli shovívavě učit demokracii – Kapelová nachází hlubší subjektivní a strukturální důvody toho, proč je vykročení z infantilního postkomunismu podstatně složitější. Postavit se paternalistickým elitám, které odkládají naši svobodu na neurčito, nelze pouze na základě našich vlastních schopností, protože získání takových schopností nám bylo znemožněno. Odvrácení se od autorit ve prospěch prvoplánového přitakání sobě samým nám bohužel nestačí právě proto, že systém a jeho důsledky nejsou pouze mimo nás, ale také a především uvnitř nás.

Politika jako katarze

Práce Jany Kapelové se dost možná podle výše řečeného může zdát v něčem triviální. Mimo jiné i proto, že zachází s fenomény, které všichni důvěrně známe. Subverzivní gesto, které se v její práci skrývá, je ale možné hledat právě na základě uvědomění, že ideologie funguje jako to, co nevíme, že víme. Platónská anamnésis, kterou sestupujeme zpátky do nových vrstev naší pokroucené paměti a nevědomých mechanismů, které ovládají naše životy, nám umožňuje ohmatávat cestu z jeskyně jevů, kterým v našich vlastních životech nerozumíme. Zároveň nám tím odhaluje naši podstatu jako politických bytostí – mimo jiné tím, že přetnutí mechanické kontinuity reprodukce lidského neštěstí je politickým úkolem par excellence.

Jakákoliv forma katarze z frustrace nahromaděné v divákovi, který se po zhlédnutí všech přednášek nemusí cítit zrovna ve své kůži, se totiž nenachází v prostoru galerie, ani v hlavě autorky nebo diváka. Deprese z bezmoci, která po nás chňape svýma lepkavýma rukama, nemá řešení na individuální úrovni. Lék na bolesti světa se v posledku totiž nachází v odhalování subjektivního a objektivního násilí, které na nás bylo a je pácháno, tedy v novém uchopení kolektivní politické imaginace.

Jana Kapelová / Situace se mění, aniž nastala / Galerie OFF/FORMAT / Brno / 30. 3. - 4. 5. 2016

Foto: Jana Kapelová, Martina Schneiderová