Artalk.cz

Stroj času versus rozlévající se mléko

Výstavu Apocalypse Me kurátora Jana Zálešáka v ústecké Galerii Emila Filly pojala Marta Fišerová jako východisko pro svoji úvahu nad hrozbami, kterým musíme čelit, a nad současnou uměleckou tvorbou, která se podle ní až příliš často vzdaluje od toho, co považuje za nejdůležitější: od přítomnosti.
Souběžně publikujeme i recenzi výstavy od Terezy Záchové.

01_Apocalypse Me_exhibition poster
plakát k výstavě Apocalypse Me od Jana Brože, foto: Jiří Dvořák

Stroj času versus rozlévající se mléko

Žijeme v ambivalentní době. Nenosíme růžové brýle postkomunismu a také blízká budoucnost ztratila své růžové obrysy. Svět je zmítán lítými boji o zdroje a bouřlivými klimatickými proměnami. Sofistikované vojenské konflikty se odehrávají takřka za hranicí naší země a ještě blíže proudí davy nešťastných lidí vyhnaných ze svých domovů. Naše země stojí před velkým rozhodnutím o svém budoucím směřování. Přidá se ke zbytku středoevropských zemí a jejich nacionalistickému smýšlení?

Na druhou stranu se nám nevedlo nikdy lépe. Překonali jsme krizi. V loňském roce jsme se stali evropskými leadry v meziročním růstu ekonomiky, sociální systém stále funguje. Nezaměstnanost klesá a můžeme očekávat růst průměrné mzdy. Zdá se, že obýváme pokojný středoevropský ostrov blahobytu, v čemž nás utvrzují čechocentrická média. Přesto se však do některých myslí vkrádá myšlenka na nezvratitelnou katastrofu.

Přese všechna výše zmíněná pozitiva jsem cirka před rokem vytvořila koncepci listopadové výstavy Dvě minuty světa pro brněnskou galerii Industra, jejíž myšlenka vycházela z pocitu nestability (nikoli ekonomické) a přicházejících změn ve světě takovém, jaký nám byl doposud znám. Výstava odrážela transformaci nálad, neklidu a napětí ve společnosti. V té době měla uprchlická krize ještě marginální ráz. Dala jsem tak k diskuzi otázky, které jsem sama řešila (a doposud řeším) ve svých pracích, a těšila se na konfrontaci děl osmi autorů, který každý pocházel z trochu jiného geografického i národního kontextu.

6_2MINUTY025
pohled do výstavy Dvě minuty světa, Industra Art, Brno, foto: Michaela Dvořáková

Umělci pracovali na zadání, které nebylo nikterak striktní a ve své podstatě představovalo pouze informaci o aktuálním posunu ručičky tzv. „Doomsday clock“ o dvě minuty směrem k půlnoci, tedy na tři minuty do konce světa. Reakce byly různé. Díla nabádala pozorovatele k návratu k přírodě, reflektovala beznaděj jedince, který pozoruje stoupající nacionalisticko-rasistickou náladu ve své zemi, vyjadřovala osobní statement ke stavu naší planety, se kterým nebylo těžké se ztotožnit, poukazovala na přefouknuté bubliny mediálních senzací, které vyvracely osobní zkušenosti autorky, atp. Vyznění výstavy bylo snad trochu chmurné, třebaže se našla i díla, která měla zlehčující ráz. Nicméně závěrem a s odstupem času mohu říci, že došlo k sebepotvrzení.

O necelý půlrok později, na začátku března, představila Galerie Emila Filly v Ústí nad Labem projekt Apocalypse Me kurátora Jana Zálešáka. Bez předchozích příprav jsem vstoupila do výstavy, která si už podle svého názvu musí také hrát s myšlenkou o konci světa, ale asi trochu jinak – přece jen zájmeno „me“ ledacos napovídá. Zatímco Dvě minuty světa stály těsně před oním pádem do propasti a na pozadí každodenní reality odhadovaly, která ruka nakonec udeří, očekávala jsem, že Apocalypse Me bude odpovídat procesu zkázy anebo momentu těsně po kataklyzmatické očistě. Přesto nebylo vše tak jednoznačné! Vlastně, moje představy nebyly naplněny. Chyběl mi onen znepokojující prvek. Nemůžu se ubránit pocitu, že ona katastrofická vlna prošla galerií příliš lehce a že ta apokalypsa nebyla zas tak apokalyptická. Andělé troubili na polnice, ale málo se nadechli. Nebo za vše může to zájmeno „me“?

18_Palo Chaan_Patricia Dominguez and Irvin Morazan, Sexy Sushi, 2015-2016, installation_detail
Palo Cháán (Patricia Dominguez a Irvin Morazan), foto: Jiří Dvořák

Ačkoli bylo na výstavě autorů i děl více, níže jmenovaní pro mne tvořili styčné body a díky nim jsme měli možnost ocitnout se před, v i po apokalypse. Chvíli předtím, než se na nás snesou hromy a blesky konce světa, je třeba si něco takového pořádně zasloužit. Nekonečný a barevný multi-kulti-suši večírek se odehrává někde v latinské Americe. Autorská dvojice Palo Cháán jednoduchými gesty ukazuje, proč zlobíme. Uvádí do kontrastu špatné a dobré. Suši a avokádo. Hlad a plýtvání jídlem. Plast a tradice. Vše důsledně orámované aktuální instalační fashion.

Slovní spojení Apcalypse Me bylo snad bezezbytku naplněno v díle Josefa Bolfa. Ostatně takový pocit mám z jeho děl skoro vždy. Kolážovité útržky končetin, dějů v explozi a chaosu. To sedí na postapokalyptickou scénu.

Práce Anny Slámové a Pavla Sterce se mi překrývají. Obě vyjadřují klid poté, co se prach usadil, nepořádek byl odklizen a my můžeme kontemplovat nad rozlitým mlékem, které už nikdy nevrátíme do láhve. Díla navozují pocit bezvětrného dne, kdy se skrze hlubokou minulost můžeme přenést do daleké budoucnosti.

05_Josef Bolf, The end of Days, 2016, site-specific installation
Josef Bolf, foto: Jiří Dvořák

Pokud bych na příkladu jednoho z autorů měla ukázat představu, se kterou jsem do výstavy vcházela, byla by to práce Viléma Nováka (třebaže se mi vše potvrdilo až o dvacet dní později). Snad je to tím klasickým výjevem, který si pod pojmem apokalypsa představujeme, i volbou materiálu a techniky. Nicméně, názvy jako Kancelář, Akvapark nebo Letiště doplněné poslední bezejmennou deskou s kompozicí bezvládně ležících těl, nás nutí zapomenout na Knihu knih nebo katastrofu, která třeba nastane, anebo taky ne. Dílo Viléma Nováka nás přivádí do přítomnosti a mě někam na začátek tohoto textu.

Koukám z okna. Je krásné slunné odpoledne. Můj muž drancuje trávník hráběmi a snaží se z něj vyrvat mech. Klasický jarní úkol. Kyselá půda a mírná zima jsou problém. Sedím v našem domě na vesnici. Vše je zde řešeno striktně funkčně. Dům je energeticky úsporný – obedněný polystyrenovou izolací, tak jak to u starších domů začíná být obvyklé. Má plastová okna, kombinované vytápění a solární panely na střeše. Vlastní studnu. Přípojku na obecní kanalizaci, která ústí do kořenové čističky za vesnicí. Okolo domu je dostatečně velká zahrada s různými druhy stromů, keřů a záhony k pěstování zeleniny. Výběh pro slepice s deseti opeřenci. Kompost, samozřejmě.

27_Vilem Novak, Office, 2013–2016, wood-carving_detail
Vilém Novák, Kancelář, 2013 – 2016, foto: Jiří Dvořák

Toto není inzerát na náš dům. Toto je únikový plán. Tedy pevně doufám, že kdyby cokoli narušilo jemný balanc našeho městského života, budeme schopni se přepravit do šedesát kilometrů vzdáleného ostrova bezpečí. Spíž je plná. Bez potíží se dá přežít měsíc, snad i víc. Paranoidní představa? Ne, jen vnímám křehkost reality a systémů, ve kterých žijeme. Ostatně eskapizmus jsem v poslední době začala pozorovat v uměleckých dílech daleko častěji než kdykoli předtím. Výlety do smyšlených světů za desítky, možná stovky let nebo naopak úniky do minulosti, která se v našich myslích stihla formovat do od chyb očištěné a zidealizované podoby.

Málokdy se mi podaří setkat se v uměleckém díle s přítomností. Trápí mě to. Přestože mám pochybnosti, jestli je zachycení současného v uměleckém díle ve skutečnosti opravdu možné. Všichni o přítomnosti mluvíme, diskutujeme ji, ale jen zřídka se stává, aby byla v uměleckém díle realizována. Je tak prchavá. Proto si velmi vážím i náhody, která způsobí, že jedno dílo v celku zahraje „komorní a“ tak, jak se to stalo s Letištěm Viléma Nováka. Zbytek děl doladí své pozice a začne dávat smysl. Je snadné prozkoumávat prověřenou minulost. Je ještě o hodně snazší vytvářet vize budoucnosti. Ale je těžké s dlouhodobou platností komentovat přítomnost. Často se sama sebe ptám, jak se asi bude mluvit o období, ve kterém žijeme v hodinách dějepisu? A bude umění vytvořené dnes dostatečně výmluvné? Bude schopné zastupovat svoji dobu opravdu takovou, jaká byla – v celé své komplexnosti? Proto apeluji na umělce: vraťme se k takovému světu, jaký je nyní. Nejkrásnější je přítomnost, i když může mít tragické vyznění. Vraťme se k životu a spontánnosti okamžiku. Celý svět si rozkošnicky užívá tady a teď a umění, namísto toho, aby podávalo zprávu o stavu věcí, je stále někde na cestách ve svém stroji času mezi minulostí a budoucností.


Apocalyse Me / vystavující umělci: Josef Bolf, Aleš Čermák & Michal Cáb, Martin Kohout, Vilém Novák, Anna Slámová, Pavel Sterec, Palo Cháán (Patricia Dominguez & Irvin Morazan) / kurátor výstavy: Jan Zálešák / Galerie Emila Filly / Ústí nad Labem / 3. 3. – 15. 4. 2016

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *