ART IS HERE speciál: Nová stálá expozice v Moravské galerii

Na sklonku loňského roku otevřela Moravská galerie v Brně v rámci projektu ART IS HERE novou stálou expozici moderního umění 1. poloviny 20. století a expozici nového umění po roce 1945, založenou na rozsáhlé sbírce konceptuálního umělce, teoretika a kurátora Jiřího Valocha, jež byla galerii věnována. Obě výstavy najdeme v Pražákově paláci, který současně prošel rekonstrukcí a galerie byla obohacena o řadu nových prvků. Otevření nových stálých expozic považujeme za významnou událost, a proto jsme se jí rozhodli věnovat hned ve třech recenzích. Postupně tak na Artalku budeme publikovat názory Marie Klimešové, Jana Wollnera a Ladislava Kesnera. Tady je první z nich.

Nová stálá expozice v Moravské galerii

V uplynulých dvaceti letech jsem se podílela na přípravě stálých expozic dvou velkých sbírkotvorných institucí (GHMP, NG). Ani jedna z nich se nakonec nerealizovala, respektive realizovaly je jiné týmy. S lepším poznáním toho, jak se svými sbírkami pracují velké zahraniční instituce, se dnes moje představa o stálé expozici proměňuje. Už necítím takovou potřebu ukázat vše. Z dlouhodobého horizontu se dnes stává spíše střednědobý, počítá se s intervencemi, neboť tradiční formát se ukazuje jako trochu vyčerpaný. Zároveň ale nějaká forma stálé expozice umožňuje návštěvníkům vracet se k notoricky známým autorům a významným dílům, sžívat se s naším kulturním dědictvím. Svým způsobem jsou stálé expozice - přestože obsahují řadu skvělých děl - méně atraktivní než krátkodobé výstavy. Rozhodnutí Moravské galerie zpřístupnit je bezplatně odpovídá strategii některých významných světových institucí. Volný vstup odstraňuje psychickou bariéru a v dlouhodobé perspektivě určitě posiluje kulturní gramotnost společnosti.

Notoricky známé jméno umělce a povědomá stylová příslušnost ale paradoxně mohou cestu ke skutečnému vnímání díla a k jeho porozumění uzavírat. Registrujeme ho v konvenčních stereotypech. Hlavní ambicí při tvorbě stálé expozice proto dle mého soudu je nedovolit upadnout do této registrující pohodlnosti, ale nalézt způsob, jak návštěvníka přinutit, aby se opravdu díval. Aby ho něco vytrhlo z pocitu, že se setkává s čímsi dostatečně známým, aby byl něčím překvapen, zaskočen, aby byl nucen uvažovat.

Z těchto úhlů pohledu budu uvažovat o nové stálé expozici Moravské galerie. V jednom patře je soustředěna ke zlatému fondu klasické české moderny od počátku 20. století k 2. světové válce a ke klasickému médiu malby a sochy. Druhá část, opět zaplňující celé jedno patro, prezentuje dar - zásadní část sbírky především konceptuálního umění, tak jak ji nashromáždil Jiří Valoch. I v tomto případě jde o fond, který můžeme označit jako zlatý.

Kurátoři našli cestu, jak zmíněné kolekce představit, aniž by je umrtvili. Jejich inovace jsou ale jemné, subtilní. Stereotyp spojený s meziválečnou českou výtvarnou scénou hned ve vstupním sále úspěšně rozbíjí subverzivní instalace plastik, jejímž autorem je Maxim Velčovský. Známé sochy, ale vesměs ne přímo výjimečné plastiky, se mu staly stavebním materiálem vlastního záměru. V tomto případě dochází sice v prvním plánu k jisté manipulaci s dílem a k jeho určité dezinterpretaci, ale později zjistíme, že těmito nástroji nás kurátor nutí sochy si lépe prohlédnout a že nám tak poskytují i jakési metainformace. Maxim Velčovský si ve svém „sochařském ostrově“ hraje s měřítkem, s lokalizací, konfrontuje, kontroverzně inscenuje, vnáší do instalace humor, který panorama trochu příliš klidného neoklasicismu bronzů Štursy, Laudy, Kubíčka, Kafky, Dvořáka, Winglera, ale i díla Gutfreundova oživuje. Já osobně víc oceňuji jemný instalační humor srážky měřítka či nečekaného pohledového situování než kombinaci vysokého umění s aktualizacemi pomocí low rekvizit, celkový autorský záměr je ale osvěžující a revitalizující, v některých případech výjimečně zdařilý.

Další sály jsou instalovány bez snahy šokovat. Expozice je založena na silných souborech s vnitřními vazbami. Tempo je volné, v rámci menších přehledně tematizovaných souborů nalezneme nejen nádherné obrazy, ale i jejich působivé konfrontace. Sledujeme-li popisky, nelze si nevšimnout, že řadu vynikajících pláten zakoupila Moravská galerie zhruba v polovině šedesátých let díky prozíravosti tehdejšího ředitele Jiřího Hlušičky. Hlušička ovšem v galerii působil ve funkci ředitele až do roku 1989 a dokonce i za normalizace získal pro MG některá mimořádná díla. Ondřej Chrobák ve spolupráci s Petrem Ingerlem v podstatě obnovili existující expozici, stěny ale dostaly novou neutrální barevnost a kurátoři připojili k vybraným dílům rozšířené popisky. Jsou zasvěcené, dvojjazyčné, jen ale právě pro svoji obsažnost musely být tištěny malým písmem a dostaly se příliš nízko. V předklonu se delší texty čtou dost nesnadno.

Klasiku velkého stylu doplňuje o patro níž sbírka Jiřího Valocha představená Ondřejem Chrobákem a Janou Písaříkovou. Autorem vizuální podoby instalace je Tomáš Svoboda, grafický design je dílem Petra Babáka a Lukáše Kijonky. Valochova konceptuální umělecká i teoretická příslušnost a sběratelská vášeň daly vzniknout jakési vizuální encyklopedii, ve které najdeme dokumentaci a relikty většiny československých konceptuálních umělců, akcí a iniciativ 60. až 80. let, významné doklady komunikace české a slovenské konceptuální scény i snahy o kontaktování scény západní včetně členů Fluxu, neboť Jiří Valoch u většiny aktivit byl anebo se s autory dobře znal a posedlost získat vzácný materiál v dobách totality zároveň signalizovala jeho fascinaci, víru v hodnotu těchto projevů mimo tradiční obory umění. Ani ty ale neignoroval: z obrazů, objektů a asambláží vytvořil Tomáš Svoboda jakousi inkrustovanou svatyni, náznakovou repliku Valochovy pracovny. V dnešní době ovšem už i tyto kapitoly výtvarné, resp. vizuální historie jsou do značné míry kanonizovány, studenti se až příliš často obracejí právě k tématům z oblasti konceptu, akce, performance, materiálového experimentu, práce s jazykem ad.

Sbírku kurátoři přehledně rozvrhli do jednotlivých sálů podle osobností, uskupení, akcí a témat. Oceňuji ovšem především jemný způsob, jakým je permanentně narušováno příliš snadné čtení této expozice a naopak zdůrazňována neformálnost vystavených prací. Zásadní podíl na tom mají Petr Babák a Lukáš Kijonka, jejichž dílem je grafická podoba popisek a doprovodných textů. Konceptuální povaze vystaveného souboru odpovídá nejen jejich neformální vzhled pracovního konceptu, ale stejně tak jejich retrostyl založený na odkazech k  vizualitě textů předdigitální doby.

Můžeme tedy říci, že současná podoba expozice stálé sbírky Moravské galerie dopadla dobře a že ukazuje životaschopný model práce s kanonizovaným materiálem. Střídá volná (moderní umění) a hustá (Valochova sbírka) místa, čímž rozvrstvuje a rytmizuje prostor tak, aby vůbec bylo únosné vstřebat objem nabízených informací a zážitků. Rozhodně stojí za návštěvu nejen pro obyvatele Brna, ale i pro návštěvníky zdaleka. Připočtu-li ke stálé sbírce ještě hlavní výstavy, které na konci ledna Moravská galerie nabízela (Zastihla je noc, Jan Svoboda), nepodnikli jsme cestu nadarmo.

_____________________________________________________________

ART IS HERE / nová stálá expozice Moderní umění, nová stálá expozice Nové umění, zpřístupněný depozitář soch, dětská herna, revitalizace interiéru Pražákova paláce / kurátoři expozic: Ondřej Chrobák a Petr Ingerle (Moderní umění), Ondřej Chrobák a Jana Písaříková (Nové umění) / Moravská galerie: Pražákův palác / Brno / od 1. 12. 2015

Fotoreport z nových stálých expozic ZDE.

Tisková zpráva ZDE.

Foto: archiv Moravské galerie v Brně