Zdeněk Lukeš představuje na stránkách Lidových novin architekta Hanuše Zápala. „Jsou projektanti, jejichž stavby najdeme v mnoha městech, ba dokonce různých zemích. A pak jsou takoví, jejichž dílo je soustředěno jen do určitého regionu. Výraz ‚lokální architekt‘ ale bohužel nezní příliš dobře. Má pejorativní přídech a to je škoda zejména tehdy, jsou-li jeho návrhy a stavby kvalitní a obstály by kdekoliv jinde. To je i Zápalův případ.“

Kristýna Drápalová hodnotí v Lidových novinách publikaci Františka Mikše Rudý kohout Picasso: Ideologie a utopie v umění 20. století. „Je dobře, že se František Mikš snaží debatu nad reflexí moderny rozproudit. Ve vyslovení a doložení tezí je však třeba být důslednější – už proto, aby se nad nimi dal vést dialog.“

Josef Chuchma se pak v Lidovkách zaměřil na knihu esejů o díle Adrieny Šimotové od spisovatelky a literární vědkyně Daniely Hodrové. „Oněch pět esejů, které tvoří nevelký svazek Co se vyjevuje, je oddanou interpretací, absolutně spřízněným slovním dotýkáním se a rentgenováním díla výtvarnice. Nad eseji Hodrové získáváte skutečně až haptický dojem, že vykladačka přikládá ruce na díla Adrieny, jak o ní častokrát takto důvěrně v esejích mluví, a nechá je na sebe působit.“

Jan Šída se v Právu věnuje výstavě Jiřího Černického v pražském Rudolfinu. „Někomu se Divoký sny líbit nemusí, jiné výstava nadchne. V tomto ohledu je tvůrce vůči potenciálnímu zájemci seriózní. Před budovou Rudolfina jako pozvánku nainstaloval funkční pec na chleba vytvořenou recyklací Stalinova pomníku. Takže už před tímto dílem si můžete říci, zda vám stojí za to na výstavu do Rudolfina jít nebo jestli estetické rozjímání nad Černického sny ponecháte někomu jinému.“