Budování čeho?

Na otázku, zda navštívit výstavu Budování státu. Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu, kterou - jakožto výstup výzkumného projektu iniciovaného Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze - prezentuje Národní galerie, odpovídáme, že ano. Má to však svá ale.

Na jednom z úvodních plakátů se organizátoři omlouvají, že z finančních důvodů nebylo možné vystavit původně zamýšlený objem expozice. Odpovídáme: „Nevadí, fakt,“ protože to zdaleka není tím slabým místem celého počinu, o kterém se chystáme vyprávět. Budování státu je jednoduše řečeno výstavou o státní propagandě. Popsaná doba (1918–1939 a 1945–1992) je nahlížena slovy kurátorky Mileny Bartlové „historickým pohledem“ bez politicko-ideologických příznaků, jakékoli nostalgie a programově odstraňuje a popírá morální hodnocení architektury, výtvarného a užitého umění na státní objednávku bez ohledu na dobu vzniku.

„To je ale hrozně subjektivní názor.“

„Ale vždyť jsme dva.“

Vedle pro kurátory zásadního historického pohledu a naopak nežádoucí nostalgie je často skloňovaným termínem v souvislosti s Budováním státu kontinuita, vysvětlená mimo jiné na příkladu sokolských motivů ve službách propagandy i v době, kdy už bylo hnutí zakázáno. Kontinuita jako nepřetržité trvání, navazování a souvislost zde (alespoň pro nás) není zcela srozumitelná. Zdá se být velice opatrným názvem pro pragmatické opakování ustálených forem, znaků nebo známých jmen (Velikonoce, Husiti, Masaryk), jejich vyprázdnění či zneužití pro nový obsah, tedy pro po tisíciletí zavedenou a ověřenou praktiku.

Konkrétním příkladem kontinuity, jisté neřízené setrvačnosti, by mohlo být naše dětství v 90. letech, kdy pro nás byl socialismus vyjádřen opravdu pouze tvaroslovím a výrazovostí užitého umění – hračky, nádobí, střihy z Burdy, nábytek nebo čínská pera – a (snad ještě lépe) školními mapami, pomůckami nebo Angličtinou pro jazykové školy Zábojové, Peprníka a Nangonové. Kontinuita zosobněná učitelkou dějepisu, která jednoduše zamlčovala jiné věci a z jiných důvodů než našim rodičům, by si zasloužila mnohem větší prostor a hlubší zpracování (což věříme, že se na vhodně fundované půdě již děje).

Historický pohled, se kterým výstava pracuje, snad správně chápeme jako vědecký a oproštěný od emocí. Troufáme si říct, že nezaujatého historického pohledu není ještě schopná ani naše generace, jak jsme se pokusili nastínit již výše, a nemá nic společného s nostalgií. Máme pocit, že osobní přesahy jsou živější, než si autoři projektu připouští, a že komentář ke společensko-politickému rámci vystaveného obsahu je stále potřebný.

Pokud by výstava namísto deklarace, že už je to možné, pouze podnítila otázku, zda čas dívat se na doby nedávno minulé optikou nezatíženou osobní zkušeností nastal, pokládali bychom ji za extrémně přínosný časosběr a výjimečný první krok tímto směrem.

„A tohle je co?“

„Počkej…“

Výstava je rozdělena do devíti tematických celků, avšak neumíme přesně popsat jakých - také proto, že nám to znesnadňoval pseudokurentní neošvabach. Chápeme helmy a prapory, Vítkov, dokonce možná i architekturu (kam Vítkov samozřejmě nepatří) a několik dalších kategorií; jiné nám unikly a pravděpodobně jsme objevili i nové. Uznáváme však, že ne každý pozorovatel má podobnou touhu v první řadě pochopit výstavu jako celek. V zoufalém pokusu nalézt informace a důvod rozmístění exponátů se nám chvílemi návštěva výstavy proměnila v bojovou hru „Najdi popisek“, čímž nečekaně dostala nový rozměr (poznámka na příště – zkuste rozvést, paradoxně napomáhá interaktivitě). Pobavili jsme se i kouzlem rozmístění informace „vstupujte z druhé strany“ na každém z možných vstupů do exponátu bez popisku (věříme, že tam někde je).

„Myslíš, že mu to udělali schválně?“

Výběr exponátů je zdůvodněn/ospravedlněn v kurátorském textu na několika místech; například: „Kvalita tohoto umění je někdy kolísavá...“ Přesto jsme se občas nemohli zbavit dojmu, a to obzvláště v případech s propagandou kontrastujících exponátů vyjadřujících vlastní pocity nebo názory známých autorů (Jiří Kolář, Jan Zrzavý), že za jejich výběrem stál záměr tuto skutečnost uměle zvýraznit.

Kvalita vystavených děl však není předmětem zájmu této výstavy. Je to svým způsobem osvěžující a pro kurátory zároveň nebezpečné, protože se divák, jak vidno, o to více soustředí na její další aspekty a roviny. Přesto bychom zde rádi ocenili třináctiminutový fiktivní dokument Adély Babanové z roku 2013 Návrat do Adriaportu, který za chvíli posezení přibližně za polovinou výstavy určitě stojí. Zařazení zvukové kulisy a videoprojekcí dodávalo prezentaci na autentičnosti a mohlo být klidně využito více.

„Kdyby to byl díl Retra, řeknu: dobrej díl Retra.“

Nepřísluší nám komentovat finanční okolnosti projektu. Ať už byly jakékoli, nemyslíme si však, že měly být důvodem situace, kdy se v Národní galerii vystavuje portfolio babiččiny půdy a dědečkova sklepa a leitmotivem jsou modré lepicí pásky a sešívací sponky. Estetika vysokoškolského punku hlavnímu výstupu – dle slov kurátorky: úplnému završení – mnohaletého výzkumu, na kterém spolupracovaly desítky lidí a řada institucí, neodpovídá. Výstava jako by byla doprovodnou skicou katalogu.

Konečně zařazení rukodělného koutku spolu s výstavkou notoricky známých předmětů každodenního života je pravděpodobně pokusem organizátorů o poskytnutí relaxační zóny po náročné výstavě. Zodpovědně prohlašujeme, že nebyla zapotřebí. Plakáty vybízející návštěvníky k zaznamenání vlastní myšlenkové stopy a lidově-tvořivá síť v rohu jsou jakýmsi výstavním fikusem. Čas věnovaný tomuto rudému koutku mohl být zcela jistě účelněji investován jinak.

Dlužno říci, že zmíněného výzkumu, který výstavě předcházel, jeho hloubky i rozsahu si velice vážíme a považujeme jej za důležitý. Všem vřele doporučujeme výstavu navštívit a hlavně si pořídit katalog.

_______________________________________________________

Budování státu. Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu / kurátorka: Milena Bartlová / NG: Veletržní palác / Praha / 20. 11. 2015 - 7. 2. 2016

_______________________________________________________

Foto: archiv NG