Artalk.cz

Flaesh: Pohádka o tělesnosti

Tak schválně, kolik českých institucí mohlo v nedávné době předvést práce tak významných umělkyň, jako byly a jsou Louise Bourgeois, Tracey Emin, Marlene Dumas, Berlinde De Bruyckere a Kiki Smith? Odpověď není třeba ujasňovat, jenže tímto krokem si kurátor výstavy Flaesh a zároveň ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma zkomplikoval svou výchozí pozici. Slávou opředená jména pěti umělkyň bychom mohli v reakci na podobu výstavy považovat spíše za danajský dar, jelikož budoucímu návštěvníkovi nastavují laťku očekávání poměrně vysoko.

01
TRACEY EMIN: Uložila se hluboko pod mořem / 2012 / © Courtesy Tracey Emin / Foto White Cube (Ben Westoby)

Asi nebude překvapením, že v souvislosti se zmíněnými jmény si většina návštěvníků vybaví díla nejkontroverznějšího charakteru, což název výstavy Flaesh korunuje domněnkou, že se půjde až na samotné maso. Jenže od této premisy se musíte na prahu reprezentativních sálů oprostit a zaměřit se spíše na všezahrnující téma tělesnosti a figury, jež Nedoma považoval za nosný konstrukt pro výstavu v jednadvacátém století. Nejedná se ani tak o výtku k tématu samotnému jako o výtku směřující buď k nečitelnosti kurátorského konceptu, nebo k absentujícímu konceptu. Z dostupných materiálů se bohužel nikdo z nás nedozví, proč se prezentují pouze umělkyně nebo proč se jedná právě o tato konkrétní jména. Jenom je možné dohledat, že tři autorky jsou spojeny s historií galerijního programu Rudolfina a také že v něm uvedená výstava Louise Bourgeois byla pro Nedomu zcela zásadní. To je všechno milé, ale neposkytuje to žádnou výpovědní hodnotu o projektu samotném. Slovy Tracey Emin – patří k práci kurátora mít potřebu změnit, jak se lidé na něco dívají. Mění tedy Petr Nedoma pohled na ženskou figuru?

Dle úvodních textů si výstava doslova „klade otázky, jakou funkci a roli má lidské tělo v současném umění (…) či zda a jak může figura zrcadlit vypjaté emoce plynoucí z neodvratných dějinných zlomů nebo osobních tragédií“. Přestože má každý definici slova současnost nastavenou jinak, pro mne osobně je trochu neobvyklé vnímat díla stará dvacet let (např. u Marlene Dumas) jako současná. S další předloženou otázkou se zachází do ještě hlubších a spornějších rovin, protože dovednost figury odrážet niterné emoce, způsobené historickými událostmi, dostatečně prokázalo již několik uměleckých směrů jako například německý expresionismus či navazující neoexpresionismus.

BERLINDE DE BRUYCKERE J. L., 2006 Vosk, epoxid, železo, dřevo, sklo 197 x 181 x 81 cm Soukromá sbírka, © © Berlinde De Bruyckere Courtesy Hauser & Wirth Foto Mirjam Devriendt
BERLINDE DE BRUYCKERE: J. L. / 2006 / soukromá sbírka / © Berlinde De Bruyckere Courtesy Hauser & Wirth Foto Mirjam Devriendt

Výsledná podoba výstavy Flaesh se mi jevila jako paradoxní, protože jsem z ní odcházela s pocitem, že jsem viděla většinou naprosto skvělá díla, ale bohužel ne nosnou výstavu. Instalace jednotlivých umělkyň je rozvržena dle klíče jedna žena do samostatného sálu, což je chytré řešení, protože z vybraných děl by bylo nemožné vytvořit plynulou vyprávěcí linii. Pokud jim dáte tu možnost, tak vstupní sál ovládnou tušové a akvarelové malby žen a jednoho muže od Marlene Dumas, v němž většina ženských postav vyniká pózami jak vystřiženými z pánských časopisů, přičemž zajímavým detailem jsou ztvárněné obličeje těchto nahých dívek. Mají hrubé a nepříjemné rysy, děsivé výrazy nebo naopak je tvář z obrazu vytržena a nahrazena novou a ještě další přiznanou vrstvou, jakoby v souladu s praxí práce v redakcích zmiňovaných časopisů. Mezi tyto malby jsou vmíchány i dva obrazy nazvané Magdalény, na nichž jsou vyobrazeny ženy v klasickém postoji, jež běžně známe z fotografií zachycujících africké domorodé kmeny. Ukazují se polonahé, ale zároveň je důležité, že se nestydí za svou přirozenou nahotu. Jako poslední v řadě je umístěn akt hluboce zamyšleného muže, snad „dumajícího“ nad rozdílností ženských póz dvou tolik vzdálených světů. Esencí této místnosti je téma sexualizace vs. přirozenost, předkládání zobrazovacích stereotypů, rysy černého kontinentu, exotičnost a divokost. Přes onu divokost a zobrazení sexuality by bylo teoreticky možné se překlenout k dílům Tracey Emin v následující místnosti.

Traceynu „mladickou vyhraněnost a svéráznost“ částečně usměrnil její věk (52 let), díky němuž se vrátila zpátky k malbě a kresbě, nicméně na výstavě Flaesh se tato média nestala finálním produktem. Umělkyně si s pracemi pohrává dál a přidává jim ještě jednu významovou vrstvu skrze zpracování výšivkou na tkaninu kaliko. Původně malované černé linie dráždivě zobrazených ženských modelů, uspokojujících se nebo jen tak odhaleně ležících, nechala pečlivě vyšít silným černým vláknem a vsadila na techniku, jež byla dámám „přišpendlena“ už dávnou historií. Zcela zaneprázdněná z roku 2009 je vyšita na tkanině, jejíž okraje vynikají ve zdobném obháčkování, jako se to dělalo na starých dámských kapesníčcích. Dovednost, která se dříve považovala za ukazatel ženské „vzdělanosti“, domněle zneuctila tím, že ony imaginární dámy na úrovni a naše předkyně nechala vyšívat své vlastní těla v nepřípustných situacích. Díky proměňující se síle čar mi autorčin rukopis připomíná styl paleolitických jeskynních maleb. Skrze lehkost provedení, čistotu a hlavně snoubení stručnosti obsahu s elegancí zobrazení se Emin napojuje na zhruba patnáct tisíc let staré prazákladní projevy a tím dodává svým textilním obrazům neskutečnou sílu.

LOUISE BOURGEOIS : Vyklenutá postava / 1993 /  © Soukromá sbírka Courtesy Hauser & Wirth
LOUISE BOURGEOIS : Vyklenutá postava / 1993 / © Soukromá sbírka Courtesy Hauser & Wirth

Od nejhlubších kořenů není nikterak těžké přistoupit k prastaré mytičnosti, strachu, záhubě a bolesti, pojící se s dílem třetí umělkyně Berlinde De Bruyckere. (Povšimněte si, prosím, že pouze „vyslovením“ vlastních přehnaně abstrahujících hesel jsem si dokázala stvořit potřebnou červenou nit výstavy, ale kolik z návštěvníků si ji pro sebe vymyslí také? Nejsem si jistá, zda ona nejširší veřejnost, na kterou Galerie Rudolfinum cílí, bude věnovat výstavě tolik ze svého času, aby v ní sama nalezla potřebnou provázanost a celistvost sdělení. Popravdě, pokud jste dostatečně kreativní, spojitost si najít jde.) Nejkompaktnější místnost, věnovaná Berlinde De Bruyckere, připomíná svou vlastní estetikou staré kabinety a učebny biologie. V tmavé, ošuntělé vitríně nalezneme vypuštěné lidské schránky, zjistíme, že nás někdo stáhnul z kůže a donutil dívat se „v nahotě“ odhaleného masa na vlastní „kožené obleky“, co jsme ještě před chvílí měli na sobě. Jenže i u těchto velice realisticky působících soch si stále uvědomujete jejich logickou falešnost, ale nejmocnější artefakt výstavy se zrodil z pravého materiálu – z balzamovaných bezhlavých koňských těl, umístěných ve velké kabinetní skříni přímo na linii vstupu a východu ze sálu. Skříň plná děsu nás nenechá projít bez kapky emocí a zde se opravdu může zrodit i bolest, bolest ze ztrát, nad kterými po hrůzách světových válek nikdo netruchlil, nad nevinností zataženou do brutálních lidských sporů.

Jak nahlížet na osobnosti samotných umělkyň, které nám tak intimně nabízejí své nitro, napovídají videa umístěná u jednotlivých vstupů. Sebeinterpretační materiál nepodporuje nadpozemské uctívání, ale poukazuje na ženy z masa a kostí, například omezované organizační náročností svých hvězdných kariér. Jako nabídnutá pomocná ruka je to od kurátora velmi vstřícné gesto, ale opět se tu tolik nemyslelo na diváka samotného. Stopáž každého videa má nejméně půl hodiny, ale přitom je umístěno jako obraz, před kterým bohužel nikdo nevydrží přešlapovat tak dlouho. Ty úctyhodné příběhy by si zasloužily velkorysejší prostor, v němž by mohly být patřičně vnímány.

KIKI SMITH: Girlanda / 2012 / © Kiki Smith, courtesy Pace Gallery Foto Pace Gallery
KIKI SMITH: Girlanda / 2012 / © Kiki Smith, courtesy Pace Gallery Foto Pace Gallery

Vejít do sálu Kiki Smith je jako propadnout se králičí norou do říše divů. Ocitnete se ve snové prádelně, v níž jsou všude po stěnách rozvěšeny zmačkané velké formáty, podobné prostěradlům a na nich je nakreslen svět dospělých optikou malého děvčátka. Mísí se fantazijní tvorové s ženskými postavy v negližé, třpytky a květy na podkladu jemné tušové kresby. Avšak zde, u Tracey Emin i u Louise Bourgeois je vidět jistý nesoulad soch a objektů, jež figurativní práce nedoplňují a ani s nimi nekomunikují, ale působí jako prvky vybrané z aukčního katalogu za jediným účelem – obsáhnout celý výstavní prostor. Klíčem a úhelným kamenem měla být umělkyně Louise Bourgeois, která mi kupodivu z celé výstavy nejvíce vypadávala. Závěrečná místnost, v níž je provokativní cyklus vytvořený ve spolupráci s Tracey Emin, několik neurčitých „svetrovitých“ objektů a hlavně její fotografický portrét u východu se stala podivnou směsicí s matoucím sdělením. Jasnější vhled do této skrumáže dává až citace Bourgeois uvedená v katalogu: „Socha je pro mě tělem. Mé tělo je má socha.“ Jenže není to jen alibi?

Petr Nedoma se v celé výstavě a textu k ní mistrně vyhýbá tématu feminismu, ale občas v nich zmínka přece jen probleskne, jenže s náznakem antipatií k feministickým otázkám, například žalostným upozorněním na údajnou skandálnost zobrazení masturbujících žen. „Z pohledu genderové ideologie to není již jen balancování na hraně přípustnosti, ale odsouzeníhodný pád do hlubin.“ Nedoma se tím sám, možná nechtěně, dostal do role pochybného inkvizitora a pálí údajné čarodějnice. Pokud bychom chtěli hovořit o současnosti, jež je nám v tištěných materiálech předkládaná, připadalo by mi v dnešní době logické zveřejnit a dostatečně si obhájit takto radikální genderové vymezení v obsazení vystavujících. Nemůžu se zbavit myšlenky, že se kurátor spíše snaží utajit tuto čistě ženskou výstavu, možná aby po vlně obliby tohoto zaměření u českých institucí nesklidil stejnou hojnost negativních reakcí a nepochopení ze strany popíračů zdejší v historii ukotvené diskriminace.

Mám pocit, že nám kurátor místo „odžité reality“ povyprávěl pohádku a nás tím ochudil o skutečný příběh: Povím vám pohádku o jedné výstavě pěti umělkyň, věnující se znázornění ženského těla plných niterních emocí a zaobírající se lidskou tělesností. O ženách, které ve svých dílech opomíjejí poukazovat na genderové stereotypy a nenarážejí na zažitou nerovnost pohlaví. Tato pohádka se jmenuje Flaesh.

____________________________________________________

Flaesh / kurátor: Petr Nedoma / Galerie Rudolfinum / Praha / 1. 10. 2015 – 3. 1. 2016

Komentáře

  1. Opět slabá výstava (ale to už v Rudolfinu nikoho soudného nepřekvapí), řídká jako průjem. A to jak kvalitou, tak i zaplněním výstavního prostoru. Vystavená díla většinou vskutku nepotřebují taková kvanta volného prostoru.

    Pokud autorka textu »viděla většinou naprosto skvělá díla.«, trochu jí závidím její nenáročnost (anebo to je předzpracovanost vševládnoucí reklamou?)

    O tom, že by výstava byla »provokativní, diskutabilní, současně objevná a zajímavá«, jak napsal Peter Kováč v Rudém Právu se nedá vůbec mluvit. Spíše nudná a nevýrazná.

    Jediná autorka, jejíž díla mají (s přivřenýma očima) jakous takous úroveň, je Kiki Smith.

    A ještě snad Berlinde De Bruyckere – je sice sy/urová, ale pro ctitele Zdeňka Berana nic moc obzvláštního.

    Nepříliš výrazné drobnější sochy Louise Bourgeois moc nezaujmou. A akvarely Marlene Dumas jsou banální a nezajímavé.

    Převelice slabý je také společný soubor Louise Bourgeois a Tracey Emin.

    A o výtvorech křivohubé Tracey Emin se jako o umění v podstatě mluvit nedá… To, že může být vůbec považována za umělkyni, nevypovídá o úrovni »kritické« i divácké obce nic pozitivního…

    Nedobrý dojem z vystavených děl si člověk utvrdí i prolistováním hejna vyložených katalogů autorek.

    • J

    Nejhorší výstava, jakou jsem kdy měla možnost navštívit (a že jich bylo). NIC snažící se tvářit jako umění, totální úpadek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *