Zrevidovat pojem „dokument“

Letos na podzim se konal pátý ročník Festivalu Fotograf. Jeho dramaturgyně Hana Buddeus společně s Markétou Kinterovou, uměleckou ředitelkou festivalu, se v rozhovoru vrací k festivalovému tématu "dokumentární strategie" a zabývají se otázkou, v čem je dnes pojem dokument anachronismem.

Festivalová čítárna v Knihkupectví Národní galerie v Praze ve Veletržním paláci - Koenig BOOKS

Co vás vedlo k tomu se v letošním ročníku Fotograf Festivalu zabývat dokumentárními strategiemi, případně dokumentární fotografií?

Markéta Kinterová: Téma v nás zrálo již několik let. Před lety jsem se bavila s jednou Američankou a tu zarazil fakt, že pojem dokument ve fotografii se v českém prostředí vnímá trochu jinak než jinde. Zajímalo mě, jak je tomu tedy u nás. Proto jsme se také rozhodli pojem „dokument“ nějakým způsobem zrevidovat.

Hana Buddeus: Festival Fotograf je pro to velmi dobrá platforma, zabývá se sice fotografií, ale zároveň se věnuje i tomu, jak téma funguje v širším kontextu výtvarného umění. A dokumentarismus je v tomto ohledu skvělé téma – ve světě již diskuze o dokumentarismu v umění proběhla, u nás se tak stalo jen v malé míře a bez napojení na fotografii.

Jakým způsobem se liší chápání pojmu dokument v našem prostředí v porovnání se Západem?

MK: Spočívá to v tom, že pojem dokumentu je u nás stále spojen s klasickou formou dokumentu na hraně žurnalismu, v určitém smyslu jde o esteticky vypjatou záležitost, u které je důležité obrazové pojetí efektnosti a ne tolik kontext. My jsme se snažili v letošním ročníku řešit právě to, v jakých podmínkách snímek vzniká, kým je vytvářen a pro koho. A to nejen u současných autorů, ale chtěli jsme takový přístup aplikovat i u výstav starších fotografů.

HB: V našem prostředí je velmi silná tradice dokumentární fotografie, na kterou v současném umění skoro nic nenavazuje. Přišlo nám zajímavé zamyslet se, jak se k tomuto fenoménu můžeme dnes vztahovat. A myslím, že dokumentární strategie zase nabízejí jiný úhel pohledu, například dívat se na dokumentární fotografii z hlediska sociálních dějin, což je věc, která zde stále velmi chybí. Dokumentarismu se například bytostně týkají levicové teorie a dějiny umění, které zde ale zatím příliš prostoru nedostávají.

Panelová diskuze o fotografii v médiích na FSV UK / 27. 10. 2015

Můžete zmínit nějaký konkrétní příklad z letošního festivalu, kde se tento postup objevil?

HB: Pro galerii UM jsem připravila výstavu Pavla Štechy, klasika dokumentární fotografie. Štecha spolupracoval se sociology a je u něj zajímavé ukotvení v tehdejším politickém a sociálním myšlení. I u dalších autorů lze jejich dokumentární fotografie vnímat a interpretovat jinak než jen jako estetizaci reality, jako hezké obrázky.

Není problém i se samotným pojmem „dokument“ v kontextu fotografie? Nehodil by se spíše jiný název, jako je například non-fiction?

HB: Pro nás bylo důležité to, že jsme téma festivalu pojmenovali „dokumentární strategie“, nechtěli jsme nějak rozlišovat mezi „dokumentární“ a „uměleckou“ fotografií. Myslím, že nás především zajímalo, jak používat dokumentární strategie v umění, a ne, že fotografie je nějaký otisk reality, to už je dnes zastaralá diskuze. Výraz non-fiction bych v tomto kontextu nepoužívala, protože pozoruhodné polohy dokumentu bývají právě tam, kde autoři záměrně pracují s manipulací diváka. Například Walid Raad. U něj hranice mezi dokumentem a fikcí vůbec nefungují tak, jak by divák očekával.

A můžeme v současnosti ještě o něčem, jako je dokumentární fotografie, mluvit? Existují v našem prostředí podobné přístupy jako například ve 20. či 30. letech?

MK: Když se řekne dokument ve fotografii, tak si všichni právě vybavíme ty klasické autory, kteří tvořili ještě před dvaceti, třiceti lety. Dnes už takto současná fotografie nepracuje.

HB: Ty kontexty jsou dnes ale tak jiné, že dnešní situaci s tou minulou nejde porovnávat, respektive není možné používat stejnou terminologii. Když dnes umělec připravuje výstavu, tak řeší nejen vlastní díla, ale důraz je kladen i na způsob jejich instalace, už nejde jen tak vystavit sérii fotografií. Dnes je smyslem výstavy udělat výstavu. Pokud by fotografie fungovala podobně jako v meziválečném období, jak naznačuješ, bylo by něco v nepořádku.

Výstava Pavla Štechy v galerii UM

Jak se projevují různé podoby dokumentárních strategií dnes například v dílech současných českých umělců? Můžete uvést nějaký příklad z festivalu?

MK: Klasickým dokumentem se současná generace umělců příliš nezabývá, ale my jsme vybírali i autory, kteří s tímto tématem pracují nepřímo. Tím nám šlo právě o rozšíření samotného pojmu.

HB: Na festivalu jsme prezentovali například práce Martina Hrubého, Dušana Zahoranského, Michala Ureše, Jana Maštery, Jana Lesáka a Václava Kopeckého nebo Šimona Levitnera a Davida Střelečka. Tito autoři se ve svých pracích nějak vztahují k dokumentu a k fotografii, ale neznamená to, že pracují pouze s těmito tématy.

MK: Konkrétně Martin Hrubý ve svém filmu Resort přináší zprávu o nějaké lokalitě, o stavu věcí v nějakém prostředí s příběhem a nemusíme na to nahlížet jako na dokumentární film, ale jako na strategii, jak lze tu zprávu přinést.

HB: Jde o zpochybňování našeho pohledu na obrazy jako na nějaké obrazy skutečnosti. Ty obrazy samy jsou určitou skutečností, která má svůj vlastní kontext a mluví sama za sebe. Nejedná se o okna do světa. Jeden z předchozích ročníků Festivalu Fotograf se zabýval vztahem obrazu a textu, což se letošního tématu blízce dotýká. Obrazy často nejsou schopné nést celou informaci, kterou má dílo sdělovat, ale potřebují k tomu text. Je třeba uvažovat nejen o fotografiích, ale také o sděleních, které nesou, a o kontextu jejich vzniku. Proto jsem třeba měla radost, že s účastí na festivalu souhlasil Dušan Zahoranský, který ve svých sochařských a performativních instalacích velmi citlivě uvažuje o kontextu místa vzniku věcí, o jejich přesunu do galerie, o tom, že mají nějaké zakotvení v současném světě. To ale neznamená, že se skrze ta díla díváme na současný svět, ale spíše na něco úplně jiného, ukazují právě tento náš pohled.

Výstava Terénní výzkum lidského druhu v GAMU

Dalo by se mluvit o vlivu umělecké fotografie na žurnalistické snímky?

HB: U žurnalistické fotografie jde vždycky o obrazovou senzaci, snímek v novinách musí mít schopnost přitáhnout pozornost jako obraz. Teprve až potom se člověk pouští do čtení článku. Proto v žurnalistice stále fungují klišé či vyzkoušené postupy.

MK: To se ukázalo také na diskuzi, která se v rámci festivalu odehrála na FSV 27. 10. 2015 (panelová diskuze o fotografii v médiích s názvem Máme se na co dívat? – pozn. red.). Jde o systém, který generuje nějaký zisk a na kterém jsou média postavená. V této oblasti bohužel k žádné sebekritice nedochází. Na diskuzi se sešlo několik obrazových editorů z různých českých periodik, z Hospodářských novin, z Respektu a dalších. Tito editoři často prošli výtvarným vzděláním, vystudovali fotografii, ale v periodicích musí naplňovat společenská klišé, což mají většinou na zodpovědnost šéfredaktoři. Na této diskuzi se mi akorát potvrdil dojem, který jsem již měla. A to, že vizuální podoba českých médiích je často ovlivněna strachem postupovat nějak jinak, než je imaginární „obyčejný“ čtenář zvyklý. Místo toho raději diváka otupují nekonečně stejnými klišé.

A jak to podle vás vypadá s budoucností?

HB: Ve 30. letech bylo obvyklé, že se v časopisech a novinách objevovaly různé nové formy práce s fotografií, jakou byla například fotostory. Je proto zajímavé, že se dnes, ačkoliv máme úplně nové technologické možnosti a formy komunikace, neobjevují v mnohem větší míře nové způsoby zacházení s vizuálním materiálem. Žádné naše deníkové médium nepřišlo s novými nápady, jak fotografii využívat, všichni dávají na web akorát obrázkové galerie.

MK: Nedávno ale například vyšel francouzský deník Libération celý bez fotografií – pouze s texty a místo obrazových reprodukcí byla bílá místa. Připadá mi trefné, že v konceptuálním umění se tento princip vyskytl před nějakými třiceti, čtyřiceti lety a letos se projevil v praxi, a krásné, že umění může být občas takovou laboratoří budoucnosti.

_________________________________________________

Fotograf Festival: Dokumentární strategie / Praha / 29. 9. - 31. 10. 2015

_________________________________________________

Foto: archiv Festivalu Fotograf

Anna Remešová | Je redaktorkou Artalk.cz. Vystudovala teorii a dějiny moderního a současného umění na UMPRUM a byla členkou Ateliéru bez vedoucího. Aktuálně se jako doktorandka na AVU věnuje výzkumu Náprstkova muzea v Praze.