TZ: Vychází nové vydání publikace Otakara Nového Česká architektonická avantgarda

Otakar Nový: Česká architektonická avantgarda / nakladatelství Prostor / od 23. 11. 2015

Po 17 letech vychází dosud beznadějně rozebraná ČESKÁ ARCHITEKTONICKÁ AVANTGARDA, životní dílo předního znalce dějin moderní architektury Otakara Nového v nové grafické úpravě vydává nakladatelství Prostor

„Meziválečná architektonická avantgarda byla mládím 20. století,“ píše v úvodu své rozsáhlé publikace Česká architektonická avantgarda Otakar Nový, „Snažila se obrátit pohledy celé společnosti od chmurné minulosti do jasné budoucnosti. Nová víra v nepřetržitý pokrok, vědu a rozum měla nahradit náboženskou víru v život posmrtný a věčný.“

Významný teoretik a publicista v oblasti urbanismu a architektury pracoval na své knize mnoho let a vytvořil výjimečné dílo, v němž nám představuje život a činnost předválečné architektonické avantgardy, její stavby, projekty, názory, její myšlení a teoretické dílo. Autor spojuje své osobní zkušenosti se vzpomínkami na některé významné protagonisty avantgardy, kteří před válkou od počátku dvacátých let vyvolali a rozvíjeli moderní hnutí.

Meziválečná avantgarda se rodila hlavně v Praze, Nový ve své knize věnuje pozornost i Brnu, Hradci Králové a Zlínu jako svébytným metropolím nového architektonického řádu, zrozeným z invence funkcionalistických architektů.

S hlubokou znalostí přibližuje zejména výstavbu „prvního funkcionalistického města světa“ ve Zlíně, která se již ve třicátých letech vyznačovala perfektně zorganizovanou týmovou projekční prací, sériovou výrobou a typizací.

Současně líčí zvrat v sovětské kulturní politice, který byl neblahým předznamenáním poválečné likvidace české avantgardy ve jménu „sorely“, národní varianty takzvaného socialistického realismu. Nevyhýbá se ani smutnému epilogu o využití zvulgarizovaných idejí bývalých funkcionalistů pro panelstory „rozvinutého socialismu“.

Text doprovází více než 200 dobových fotografií. Tato „bible českého funkcionalismu“ vyšla poprvé v roce 1998 v Prostoru a posléze byla rozebrána. Nyní po 17 letech, v nové grafické úpravě, je konečně opět na trhu.

Otakar Nový: ČESKÁ ARCHITEKTONICKÁ AVANGARDA - anotace

Kniha je životním dílem Otakara Nového, předního odborníka v oblasti urbanismu a životního prostředí a znalce dějin moderní architektury. Středem jeho pozornosti jsou tvůrci, projekty, stavby, názory a celkový význam meziválečného funkcionalismu. Téma svého díla zasazuje do velmi široce pojatého kulturního kontextu doby od poloviny 19. do poloviny 20. století.

Autor sám byl od druhé poloviny třicátých let souputníkem spletitých osudů avantgardy, prožíval její naděje a zklamání a téměř všechny její významné postavy znal. Příběh české architektonické avantgardy proto vypráví s osobním zaujetím. Vedle obdivu vůči jejímu nadšení a čistotě úmyslů se však nevyhýbá ani kritice za její netoleranci a omyly.

Kniha je vybavena více než dvěma stovkami fotografií a vychází po sedmnácti letech ve druhém vydání v nové grafické úpravě.

K vydání připravil Milan Drápala

Předmluvu napsal Pavel Halík

Rozhovor s autorem vedl Patrik Šimon

Post scriptum napsal Vladimír Karfík

648 stran, MOC 1 497 Kč

Vydání druhé

Vydal PROSTOR v roce 2015

www.eprostor.com

Ing. arch. Otakar Nový, CSc., (1918–1999) byl předním teoretikem a publicistou v oblasti urbanismu, životního prostředí, architektury a památkové péče. Napsal třiadvacet samostatných publikací.

Narodil se 7. dubna 1918 v Praze-Vysočanech v Kolbence, kde byl jeho otec dílovedoucím. Půl roku poté zemřela na španělskou chřipku jeho matka Marie, rozená Velingerová, z Nepomuka. V roce 1922 uzavřel otec nový sňatek, s Marií Trnkovou, pocházející ze staré pivovarské rodiny z Plzně. Téhož roku nastoupil otec ve slévárně plzeňské Škodovky; stal se postupně šéfem sléváren, ocelárny, modelárny, závodů v Hrádku u Rokycan, v Podbrezové na Slovensku a v slévárně v Hradci Králové.

Otakar Nový měl dva bratry, Antonína a Alexandra. Obecnou školu a státní reálku absolvoval v Plzni. V letech 1936–1946 studoval na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství v Praze. Po zavření českých vysokých škol nacisty pracoval v ateliérech architektů Gustava Paula a Františka Čermáka v Praze, poté se stal vedoucím stavebního oddělení firmy J. K. Rudolf v Plzni. Byl činný v odboji jako člen ilegální Ústřední rady odborů a Revolučního národního výboru v Plzni. Od roku 1937 byl členem Československé sociálnědemokratické strany dělnické, po válce vstoupil do Komunistické strany Československa. V letech 1945–1946 působil jako předseda Plánovací komise statutárního města Plzně, v letech 1946–1948 byl přednostou oblastních úřadoven Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze. V roce 1948 založil spolu s architektem Jiřím Voženílkem podle modelu Karfíkových ateliérů firmy Baťa ve Zlíně největší projektový ústav na světě Stavoprojekt, kde byl jeden rok náměstkem ústředního ředitele a poté působil v dalších funkcích v Hradci Králové a v Ostravě. V letech 1952–1954 vykonával funkci vedoucího tajemníka Svazu československých architektů v Praze. Roku 1954 založil spolu s architektem Vilémem Lorencem Státní ústav rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚRPMO), první ústav tohoto druhu v Evropě. V roce 1964 konstituoval s architektem Zdeňkem Lakomým v Č SAV Kabinet teorie architektury a tvorby životního prostředí, který dosud existuje. Do roku 1984 zde působil jako zástupce, poté jako ředitel; do roku 1990 byl konzultantem prezidia ČSAV.

Procestoval Evropu (až na Řecko a Jugoslávii), severní Afriku a krátce pobýval v USA.

Jako architekt vybudoval za války průmyslový areál firmy J. K. Rudolf v Plzni-Koterově, navrhl takzvanou plzeňskou kuchyni (s manželi Štursovými) a školní nábytek (s arch. Evženem Linhartem), v 50. letech postavil internáty pro 1500 hornických učňů v Havířově a pak v Karviné, dále velké ambulatorium a vstup do Vítkovických železáren Klementa Gottwalda v Ostravě a další veřejné a průmyslové stavby.

Za svou činnost obdržel následující ocenění: 1968 – Řád práce, 1969 – čestný člen SÚRPMO, 1979 – čestný člen Svazu slovenských architektů, 1985 – pamětní medaile Osvobození Prahy, 1986 – zlatá medaile Františka Palackého ČSAV, 1988 – čestný člen Svazu architektů ČSSR.

Publikace

1957 – Funkce a proměny českých historických měst od jejich vzniku (spolu s Vilémem Lorencem).

1961 – Věci kolem nás (spolu s Karlem Honzíkem; cena ÚRO, 1960). Mladá fronta, Praha.

1964 – Konec velkoměsta (1. cena soutěže ministerstva kultury, 1965). Mladá fronta, Praha.

1966 – Le Corbusier. Tatran, Bratislava.

1967 – Architektura a životní prostředí (pro světový kongres Mezinárodní unie architektů v Praze).

1969 – Architektur und das Lebensmilieu. Forum, Leverkusen (SRN).

1970 – Architekti Praze. Pražský projektový ústav, Praha.

1973 – Životní prostředí pro člověka (spolu s Milošem Černým a Zdeňkem Lakomým). Academia, Praha.

1975 – 1979 – These dějin českých historických měst (spolu s Dobroslavem Líbalem).

1976 – Urbanistický region Československo (vydáno pro světovou konferenci OSN H abitat ve Vancouveru, 1977). Federální ministerstvo pro technický a investiční rozvoj, Praha.

1978 – Velkoměsto včera, dnes a zítra. Horizont, Praha.

1980 – Soudobá architektura ČSR (nakladatelská cena 1981). Panorama, Praha.

1982 – Výstavba Československa. Orbis, Praha.

1988 – Biosféra a lidstvo (s kolektivem ČSAV). Academia, Praha.

1968 – 1988 – 5 sborníků prací Krajského projektového ústavu Praha. KPÚ, Praha.

1995 – Ohňostroj pražských barů a lokálů. Protis, Praha.

1996 – Architektura a město. Academia, Praha.

Otakar Nový je dále spoluautorem učebnic pro průmyslové školy stavební a autorem přibližně 450 studií a statí v odborných domácích a zahraničních časopisech.

Výstavy

1965 – Sny a skutečnost (spolu s Jiřím Kolářem a Jindřichem Santarem). Dům U Hybernů, Praha.

1967 – Architektura a životní prostředí (při příležitosti kongresu Mezinárodní unie architektů, architekti S. Franc, J. Hanf, J. Nováček, výtvarník J. Rathouský). Jízdárna Pražského hradu.

1978 – 30 let socialistického projektování (architekti S. Franc, J. Fencl, J. Nováček, výtvarník J. Rathouský). Jízdárna Pražského Hradu.

1979 – repríza téže výstavy na hradě v Bratislavě.

Filmy

1971 – Homo nepříliš sapiens (spolu s J. Jiránkem; cena Mezinárodní unie architektů ve Varně).

1982 – Pražská královská cesta.

Ukázka z knihy ČESKÁ ARCHITEKTONICKÁ AVANTGARDA, str. 300

"Návrh posledního malého pražského funkcionalistického paláce svěřil SVU Mánes svému tehdejšímu předsedovi Otakaru Novotnému, který se tím zapojil souběžně se svými druhy Gočárem a Janákem do nového hnutí avantgardní architektury. Takzvaný pavilon Mánes, vybudovaný v letech 1927–1930 na dnešním Masarykově nábřeží, je svým způsobem paradoxní stavbou. Zkušený umělec zde vynikajícím způsobem zvládl vztah své novostavby k architektonické památce kamenné vodárenské věže, vyřešil lehce výstavní prostory, sál Klubu umělců, nárožní francouzskou kavárnu i boční nástupní galerii ke klubu a restauraci, dlážděnou jeho oblíbenými drobnými kostkami. Nejkrásnější výhledy na Vltavu ale vyhradil restauraci s terasou pro veřejnost, zatímco umělcům poskytl pouze výhled na sever na Národní divadlo a na Slovanský ostrov velkou celoskleněnou stěnou čela klubu a dále z oken kanceláří a vinárny. Objekt byl neobyčejně vtipně prostorově využit, stal se na dlouhá desítiletí centrem pražského kulturního života a zůstal jím dodnes.

Znamenitý kritik a teoretik výtvarného umění V. V. Štech neměl budovu Mánesa rád, protože neměl příliš v lásce Otakara Novotného; to se někdy stává. Vymyslel si vtipnou, ale nepravdivou anekdotu: „Dlouho byly vedeny kritiky architektury spory o to, jaká pražská stavba je nejošklivější. Když postavil Otakar Novotný Mánes, spory rázem přestaly.“ Přesto zůstal Mánes nejen symbolem meziválečné avantgardy, ale též brilantní autorské schopnosti spojit moderní a historickou architekturu v novou působivou kompozici celého souboru. Mimo umělecké historiky dnes už málokdo ví, že fašisté a vlajkaři nenáviděli Mánes jako centrum levicové avantgardy a vytloukli jeho okna při svých demonstracích proti hře Voskovce a Wericha Kat a blázen v Osvobozeném divadle v roce 1933.

Když chtěli nacisté v roce 1943 uspořádat v SVU Mánes politickou výstavu třetí říše, dostavil se v noci jeho výbor s předsedou Jaroslavem Fragnerem a zdemoloval výstavní prostory tak dokonale, že se nemohla konat. Tak se stal Mánes dalším pomníkem avantgardy. Poválečná rekonstrukce této budovy z roku 1988 nebyla bohužel příliš citlivá k dílu svého autora."