Pár poznámek nad zmařenou prezentací CJCH v Litomyšli

Tedy o tom, jak se dá "odfuckovat" výstava, vyhodit půl milionu a poslat do háje Theodora Pištěka. Také o tom, co lze všechno zprivatizovat a o umělcích jako rukojmích zájmové partičky.

Pro  léto 2015, tedy v roce 25. výročí Ceny Jindřicha Chalupeckého, jsem navrhl výstavu laureátů tohoto ocenění v Litomyšli. Současně s tím měli být připomenuti tři její zakladatelé: Václav Havel, Jiří Kolář a zejména Theodor Pištěk, jako ten, který vše uvedl do pohybu. Výstava měla být hlavní akcí Smetanovy výtvarné Litomyšle, jež doprovází již od roku 2015 tamní operní a hudební festival. Litomyšl má, zejména v době festivalu, svoji prestiž z hlediska prezentace vizuálního umění jako málokteré místo v České republice. Galerie Zdeněk Sklenář, Galerie Miroslava Kubíka, White Gallery a také Smetanova výtvarná Litomyšl, kterou jsem před deseti lety jako ředitel Východočeské galerie spoluzakládal, jsou toho dokladem.

I přes tamní vysokou úroveň prezentace vizuálního umění je vystavování současného či nedávného umění otázkou určité odvahy. O možnosti udělat výstavu, spojenou s CJCH, se jednalo od léta 2014. Musela s ní souhlasit správní rada Smetanovy Litomyšle a také sponzor zamýšlené výstavy, tedy poměrně konzervativní Bohemian Heritage Fund. Vše nakonec klaplo a výstavě s rozpočtem půl milionu nic nestálo v cestě. Vše bylo prezentováno během prosince tehdejší ředitelce CJCH Lence Lindaurové, které bylo nabídnuto spolukurátorování, tedy i honorář. K výstavě byl plánován katalog. Theodor Pištěk, jako zakladatel ceny, byl o všem zpraven a s akcí souhlasil.

S výstavou Ceny Jindřicha Chalupeckého jsem měl svoji zkušenost ze série výstav jejích nositelů na přelomu tisíciletí. Na popud Českého centra se tehdy uskutečnily výstavy v Holandsku, v Bukurešti, v Manéži v Moskvě a v Centru současného umění v Kyjevě. No nic. CJCH se nejdříve tvářila neutrálně, aby pak letošní výstavu  v průběhu jara zakázala. A to doslova, dokonce prostřednictvím jakési advokátní kanceláře Stuchlíková. A tak zůstalo několik otázek. Ta základní pak zní: Komu patří CJCH? Její zakladatelé ji v roce 1990 dali vstříc veřejnému uměleckému prostoru či občanské společnosti. Měla pomoci mladým umělcům v kontaktu se světem i domácím prostředím. Proto cesta do USA a sólovýstava laureáta v pražské Galerii Václava Špály, proto v ideálním případě předání ceny prezidentem Václavem Havlem, v běhu života ceny také Theodorem Pištěkem.

Nikdo si na tuto cenu nedělal žádný nárok. Byla součástí uměleckého provozu a byla jako taková také branná. Viz již zmíněná série výstav v zahraničí. V průběhu letošního roku však odhaluji skutečnost, že cena je privátní, zprivatizovala se v duchu neoliberálně-klausovském a nikdo, kromě "majitelů klíčů", ukradnutých z veřejného prostoru, s ní nesmí nakládat. Je privátní značkou, je majetkem partičky, nyní vedené Karinou Kottovou a prezentované Ondřejem Horákem a spol. Že si ji vzali zadarmo,  je vlastně parádním privatizačním kouskem.

Ještě mít dost peněz z J&T Banky a využívat naplno veřejné, státem placené instituce, kterými jsou Národní a Moravská galerie. A ostatní poslat do háje. Ve výsledku se tedy výstava v Litomyšli nekonala, byla by jistě jinou, než sóloexhibice Dominika Langa ve Veletržáku, a byla by vzhledem k místu konání společensky reprezentativní. Nevykašlala by se na zakladatele Ceny a nefuckovala umělce. Ti by se mohli prezentovat v Litomyšli, kdy ji navštěvují i lidé, kteří patří k elitě této země. Místo současného umění by se pak jako hlavní výstavní podnik letošní Smetanovy výtvarné Litomyšle nekonala běžná výstava umění 19. století. Komu tedy Cena Jindřicha Chalupeckého patří? Umělcům rozhodně ne. A provozu umění také ne. Když nic jiného, tak toto Theodor Pištěk nezamýšlel, když jejím vymyšlením chtěl prosvětlit poslední dny Jindřicha Chalupeckého.