Houby po dešti (s Gabrielou Kotíkovou)

Galerie Jelení vznikla v roce 1999 jako součást Centra pro současné umění Praha. Ve svém programu se dlouhodobě zaměřuje na podporu současných mladých českých umělců. O její historii i současnosti jsme si povídali s Gabrielou Kotíkovou.

B.K.S.: Důkazy blížící se světové katastrofy / 2001

Galerie Jelení vznikla jako jeden z programů Sorosova centra. Její první výstavní prostor byl v Tyršově domě. Kdo vlastně za tímto projektem na počátku stál a jaké byly záměry?

Prvotní nápad připravovat výstavy přímo v prostoru Sorosova centra pro současné umění v Tyršově domě měla kurátorka Kateřina Pavlíčková (dnes Pietrasová), která založila náš první výstavní prostor, tzv. Regionální chodbu. Název vyplynul z toho, že se opravdu jednalo o chodbu, která vedla k několika místnostem, které jsme si v domě pronajímali. Konaly se zde výstavy umělců z regionu střední a východní Evropy. Galerie Jelení vznikla o rok později, po přestěhování do Jelení ulice na Pražském hradě.

Změnil se tím nějak program či galerijní tým?

V Jelení ulici jsme měli pronajatý celý domek se dvorem a tak bylo možné pro galerii vyhradit jednu menší samostatnou místnost, velkou přibližně 32 m2.

S nápadem vystavovat mladé české umělce jsem přišla já, ale vzniklo to přirozeně, bylo zřejmé, že mladí umělci nemají dosti příležitostí vystavit své práce v době studií a po ukončení vysoké školy.

Nápad byl sice můj, ale spolupracovala jsem od začátku s dalšími kurátory: Vítkem Havránkem, Marianou Serranovou, Pavlínou Morganovou a dalšími. Také jsem nabídla dlouhodobější spolupráci Davidu Kulhánkovi, který k nám přišel na civilní službu, a program jsme pak několik let vytvářeli společně.

Jan Haubelt: Tobyho vidění / 2007

Galerie Jelení byla vždy dílem spolupráce více lidí. Kateřina Pavlíčková byla v té době v USA a po návratu doplňovala program českých umělců o krátkodobé prezentace zahraničních umělců, kteří přijeli v rámci residenčního programu Sorosova centra.

Jaké bylo postavení galerie Jelení na tehdejší scéně? Byla vlastně jednou z prvních, která se zaměřila na mladé autory…

V době kolem roku 2000 v Praze tolik výstavních prostor podobného zaměření opravdu nebylo, z dnešního pohledu se to zdá až těžko uvěřitelné. Důležitá byla pro mladé umělce Malá Špálovka, kterou vedl Jaroslav Krbůšek, a samozřejmě Galerie MXM, která mezi střední a starší generací vystavovala také mladé umělce. Manželé Ševčíkovi pořádali velké přehlídky mladých umělců a sami umělci organizovali velké, krátkodobé výstavní projekty – např. Milana Saláka s Janem Kadlecem a další.

Malých galerií se soustavným programem zaměřeným na začínající umělce v té době tolik nebylo. Přesto bych nechtěla říci, že jsme byli první, to by nebylo přesné. Už v roce 2001 vznikla Galerie Display, která se zaměřovala na zahraniční umělce a mezi nimi prezentovala i projekty českých autorů. V Brně od roku 2000 vedl galerii G99 František Kowolowski, rok po nás vznikla v Brně Galerie Eskort, kterou vedla umělkyně Jana Kalinová. Mladé umělce v Ostravě pravidelně vystavoval Jiří Surůvka v Galerii Jáma apod.

Jak se změnilo toto „klima“ po roce 2000, kdy se začalo objevovat víc takových nezávislých galerií?

Klima se změnilo hodně, postupně vznikla Galerie AM180 (2003), Galerie Etc. (2004), Galerie Entrance (2005), galerie 35 m2 (2006) atd. a většinou tyto galerie vedli umělci. V dnešní době je malých galerií ještě více, což je, myslím, moc dobře. Jen by to chtělo vytvořit galerijní čtvrť, jak to bývá obvyklé ve větších městech. Takto jsou galerie daleko od sebe, je několik vernisáží v jeden den a není v lidských silách objíždět celé město. V porovnání s dobou našich začátků je tedy situace pro mladé umělce z hlediska výstavních možností dobrá. S návazností na činnost větších galerií je to však stále špatné.

Dominik Lang: Vau / 2005

Ve státních galeriích se toho moc nezměnilo a je stále nedostatečně prezentována střední generace, která by měla mít mnohem větší a adekvátnější prostor. A dokonce horší než dříve je to s odezvou na výstavy v médiích. V době našich začátků existovaly umělecké časopisy jako Detail, Artur, Korpus a podobné. Časopis Ateliér informoval o výstavách mladých umělců mnohem více a aktuálněji než v posledních letech. Důležitý z hlediska recenzí o současném dění byl časopis Umělec v době šéfredaktorky Lenky Lindaurové. V dnešní době z tohoto pohledu existuje pouze Artalk.

Celkově by ale recenzí na výstavy mělo být mnohem více v různých médiích, kladných i záporných, aby byla zpětná vazba pro umělce i galerie a hlavně archiv do budoucna.

Myslíš, že mají v dnešní době ještě šanci tištěná média? Vytlačí je definitivně webové magazíny, nebo se elektronické informace časem ztratí někde ve virtuálním prostoru?

Myslím, že elektronická média jsou důležitá, jsou rychlejší a aktuálnější. Archivace všech událostí na umělecké scéně je samozřejmě také mnohem jednodušší a tím pádem obsáhlejší. Ale přeci jen by si podle mne internetové časopisy po čase zasloužily i tištěnou podobu, alespoň výběrové části obsahu, pokud se jedná o zajímavý projekt. V době začátků naší galerie existoval například velmi zajímavý internetový časopis Bazar, který založili David Kulhánek a Ondřej Chrobák. Bylo tam spoustu zajímavých i vtipných příspěvků, byl to něco jako předchůdce Artalku, ale nebyl tištěný. A nyní ho už na internetu nenajdete, a pokud vím, nic po něm nezbylo. Elektronická média tedy mají mnoho výhod, ale rozhodně bych na tištěná média nezanevřela. Sama nic delšího na obrazovce monitoru nemohu soustředěně číst, musím si to pro čtení vytisknout. Mám i nostalgii po klasických diapozitivech, které byly velmi kvalitní a daly se dobře uchovávat. Klasické černobílé fotky také nebudou nikdy překonány digitální technologií…

Vasil Artamonov, Alexej Klyukov: Požár v knihovně, Demonstrace, Zeměkoule a jiné / 2007

Z Jelení ulice následovalo další stěhování do prostoru, kde galerie sídlí dodnes. Jak funguje současný prostor, co zůstalo z původní koncepce a co se za ta léta změnilo? 

V současném prostoru v Drtinově ulici sídlí Galerie Jelení od roku 2004. V té době jsem šla na mateřskou dovolenou a s programem mi pomáhal nejdříve Michal Pěchouček a poté galerii dlouhou dobu vedl Dominik Lang, v poslední době jsme program připravovali společně. Koncepce galerie je stále podobná, podporujeme umělce po ukončení vysoké školy, často u nás vystavují ještě studenti. Snažíme se pomáhat i umělcům z Brna, Ostravy, Ústí nad Labem atd. Ke spolupráci stále vyzýváme mladé kurátory, v posledních letech jsme spolupracovali například s Janem Zálešákem, Viktorem Čechem, Terezou Jindrovou, Ninou Michnovskou a dalšími.

Připadá nám důležité tuto koncepci neporušovat a vytvářet kontinuálně kvalitní program. Dříve jsem byla ve stejné generaci jako vystavující umělci. Nyní je to jiné, což není úplně veselé, ale má to naštěstí i své výhody. Mnoho umělců, kteří vystavovali v naší galerii, učí na vysokých školách. Spolupráce s těmito školami je tedy pro nás mnohem jednodušší než v minulosti. Vedoucí ateliérů nám doporučují umělce, posílají dokumentace a celý program galerie je tedy opět výsledkem spolupráce mnoha lidí.

Změnil se nějak tvůj pohled na českou uměleckou scénu? Vnímáš během let rozdíly mezi mladou generací, která nastupovala tenkrát, a dnešními studenty a kurátory?

Nevidím příliš mnoho rozdílů, jen umělci více cestují a používají cizí jazyky úplně běžně, to dříve vůbec nebylo. Je to povzbuzující, protože to více stírá rozdíly mezi periferiemi a velkými centry. Situace je tedy dobrá, jen je zarážející jedna věc, kterou si neumím vysvětlit. Na uměleckých školách v současné době poměrně výrazně začaly převládat studentky-ženy, nevím, proč to tak je. V době mých studií to tak nebylo, nevím, z jakého důvodu se na tyto školy hlásí tak málo studentů-mužů. Zdá se mi, jako by povolání být umělcem už nebylo tolik přitažlivé a zajímavé. To by bylo dosti znepokojivé, i když samozřejmě nemám nic proti ženám.

Michal Pěchouček: Cesta do školy / 2000

Pravda, na uměleckých školách rapidně přibývá studentek – nicméně na scéně je stále drtivá převaha umělců-mužů… Proč myslíš, že se tak málo žen věnuje umění profesionálně?

Já si myslím, že v České republice v oblasti umění mají ženy a muži stejné příležitosti. Nikdo ženy nediskriminuje a neupřednostňuje muže, alespoň podle mé zkušenosti. Pokud je žena dobrá a vytváří kvalitní umělecké práce, hned se to projeví a kurátoři si jí všimnou. Myslím, že problém nastává, když se žena rozhodne mít děti. Poté musí opravdu několik let kariéra ustoupit stranou. Je to samozřejmě velmi těžké a muži to mají v tomto ohledu jednodušší. Myslím, že proto se málo žen věnuje umění profesionálně.

A jaké jsou plány Jelení do budoucna?

V letošním roce plánujeme přestěhování do nového prostoru blízko Strossmayerova náměstí, kde bychom rádi propojili aktivity na jednom místě. Bude zde knihovna, kancelář, Artlist, Galerie Jelení a další projekty. Těším se, že budeme moci podpořit umělce mnohem šířeji než doposud.

______________________________________________________

foto: archiv Gabriely Kotíkové

Kateřina Štroblová | Kateřina Štroblová je kurátorka a teoretička současného umění. Působí jako asistentka na Katedře teorie a dějin umění Fakulty umění Ostravské univerzity a jako kurátorka galerie GAFU.