Artalk.cz

3. 10. 2015 / Den architektury: Brněnský sportovní sen

Jaroslav Sedlák a Šárka Svobodová / Den architektury: Brněnský sportovní sen / Brno / 3. 10. 2015 v 15h

Staveniště kryté plavecké haly – realizace divácké tribuny a osazování střešní konstrukce, nedatováno. Archiv plaveckého stadionu, nezpracovaný fond
Staveniště kryté plavecké haly – realizace divácké tribuny a osazování střešní konstrukce, nedatováno. Archiv plaveckého stadionu, nezpracovaný fond

DEN ARCHITEKTURY – BRNĚNSKÝ SPORTOVNÍ SEN

V sobotu 3. 10. 2015 ve 15h se v rámci DNE ARCHITEKTURY uskuteční komentovaná procházka po místech velkolepého plánu největšího sportovního areálu v Brně za Lužákami. Výklad architekta Jaroslava Sedláka (FA VUT) a historičky architektury Šárky Svobodové (FaVU VUT) začne u hotelu BOBY, Sportovní 2a. Akci pořádá 4AM Fórum pro architekturu a média.

Zimní stadion před dokončením, nedatováno. AMB, fond U5, inv. č. XXVIIg12
Zimní stadion před dokončením, nedatováno. AMB, fond U5, inv. č. XXVIIg12

Idea vzniku sportovního areálu v blízkosti městského centra navazovala na stavební rovoj Brna v meziválečném období, kdy bylo pro nově zamýšlené sportovní areály hledáno vhodné umístění. Zvažovány byly především dvě lokality, areál brněnského Výstaviště s jeho okolím v blízkosti řeky Svratky a nezastavěná oblast tzv. Planýrky severně od parku Lužánky v Černých Polích. Byť na každém z nich postupně vznikala jednotlivá sportovní zařízení již od dvacátých let 20. století až do současnosti, zamýšlená podoba rozsáhlého sportovního a rekreačního areálu zůstala vždy pouhým fragmenetem. Sportoviště za Lužánkami, které nakonec svým významem převážilo nad lokalitou Výstaviště, tak prošlo v průběhu minulého století několika etapami výstavby. Žádná z nich však nebyla dokončená a území Planýrky tak dodnes zůstává urbanistickým i architektonickým torzem.

Fotbalový stadion před dokončením první stavební etapy s hliněnými stupni tribun, 1953. AMB, fond U5, inv. č. XXVIIg11
Fotbalový stadion před dokončením první stavební etapy s hliněnými stupni tribun, 1953. AMB, fond U5, inv. č. XXVIIg11

 

Brněnský národní stadion

Pro rekreační a sportovní účely byly za první republiky rezervovány velkorysé plochy zeleně nedaleko městského jádra Brna. Za Lužánkami vedle sebe a v podstatě nezávisle na sobě fungovalo několik tělovýchovných jednot, jízdárna, cvičiště policejních psů a tenisové dvorce. V červenci roku 1922 se zde konala i první Zemská spartakiáda s veřejným cvičením více než pěti tisíců žen a mužů, závody, slavnostní průvodem městem a scénickými obrazy. Ve třicátých letech, s rozvojem popularity nových sportovních disciplín – hokeje a kopané – začaly místní sportovní svazy iniciovat vybudování moderního a velkokapacitního sportoviště. Oblast tzv. Planýrky, jinak také označované jako Smetlisko, byla kdysi rybníkem a po jeho vysušení dlohodobě sloužila k vyvážení sutin a jiného odpadu. Díky tomu zůstalo celé území o rozloze 50ha nezastavěné s výjimkou asi padesáti malých domků jedné z řady brněnských nouzových kolonií. Na jaře roku 1935 zde začalo s přípravami terénu mužstvo „polovojenské“ pracovní organizace pro mladé nezaměstnané muže, tzv. Prapor práce města Brna. Vybudovat zde měli velké sportovní hřiště a sáňkařská dráha ve svahu nad areálem. Nicméně terénní úpravy nepostupovaly tak rychle, jak se předpokládalo a ještě v roce 1939 se ke stavbě nepřistoupilo. I když druhá světová válka přerušila řadu projektů, myšlenka sportovníhos střediska za Lužánkami nevymizela ani během nacistické okupace. Kromě plánu na vybudování sportoviště SS-Sportgemeinde vyvinula před koncem druhé světové války iniciativu hokejová župa a ve spolupráci s brněnskou Zbrojovkou se dohodla na výstavbě zimního stadionu. Architektem Bohumil Fiala následně vytvořil ideový návrh největšího sportovního střediska v ČSR, které se mělo realizovat do konce roku 1950. Kromě hlavního a zimního stadionu měl být v areálu umístěn stadion cyklistický a boxerský spolu s tenisovými hřišti, dále hřiště odbíjené a košíkové, dům sprotovců se zimními lázněmi, tělocvičnou a sálem. Prvním a nakonec jediným realizovaným objektem tohoto projektu se stal právě zimní stadion.

Zemská spartakiáda FDTJ 5.-9. července 1922. AMB, fond U5, inv. č. XXVIIb42
Zemská spartakiáda FDTJ 5.-9. července 1922. AMB, fond U5, inv. č. XXVIIb42

Občané budují své město

Na základě architektonického návrhu Jaromíra Ambrože a Václava Roštlapila se přikročilo ke stavbě v červenci 1946 a ta byla v první fázi dokončena díky brigádám studentů, vojáků a sportovců ještě do konce téhož roku. Zimní stadion s největší uměle chlazenou ledovou plochou v Československu byl slavnostně otevřen v lednu 1947 pod názvem Benešův národní stadion. Mimo sezónu byl stadion využíván i k řadě kulturních a politických akcí, nejčastěji jako letní kino. Krátce po dokončení zimního stadionu se v realizaci lužáneckého sportovního areálu jako jedné z priorit rozvoje města Brna „poúnorového režimu“ pokračovalo. V navážce z odklizených trosek domů po druhé světové válce, které místy dosahovaly výšky až 17m se drenážovalo fotbalové hřiště a začalo se s úpravou lehkoatletické dráhy podle návrhu architeka Bohumila Fialy. Podobně jako při výstavbě zimního stadionu zajišťovali pracovní sílu z velké části brigádníci. Ve své první stavební fázi byl tedy fotbalový a lehkoatletický stadion dokončen na podzim roku 1953, kdy jeho provoz zahájilo utkání družstev DSO Baníku a Dynamo Moskva. Při návštěvnosti 40 tisíc diváků se dle dobového tisku jednalo o dosud největší návštěvu sportovního podniku v Brně. Na konci padesátých let pak byl ještě rozšířen o třípodlažní západní tribunu. Vybudování fotbalového, potažmo lehkoatletického, a zimního stadionu za Lužánkami výrazně napomohlo etablovat tyto sportovní disciplíny v Brně. Jako nedostatek se ovšem projevovalo chybějící zastřešení zimního stadionu. Otevřené kluziště s sebou neslo náročnou údržbu ledu při sněžení nebo naopak vyšších teplotách, velice často docházelo také ke znečištění ledové plochy popílkem z blízkých průmyslových provozů. Místní tělovýchovná jednota tedy začala usilovat o projekt zastřešení zimního stadionu s cílem prodloužit dobu jeho využívání během roku, zvýšit pohodlí diváků a navýšit kapacitu novými tribunami. Autorem návrhu se stal opět architekt Bohumil Fiala, který pro zimní stadion vypracoval v roce 1959 několik variant s vývojem konstrukčního řešení střechy od tradičního trojlodí až k halové prostorové koncepci. Přestože byl v dobovém tisku v lednu 1961 avizován brzký počátek stavebních prací, došlo nakonec s ohledem na finanční náklady k přehodnocení návrhu. Zcela nový projekt prostorové příhradové desky předložil inženýr Ferdinand Lederer. Jednoduchá skladba střešní konstrukce, při které byly jednotlivé ocelové trubky spojovány styčníkovými dutými koulemi, představovala esteticky velmi atraktivní a současně ekonomicky úsporné řešení, navíc s rychlou montáží. Projekt byl schválen v srpnu roku 1961 a v září 1964 zde ligový zápas zahájil sezónu.

Bohumil Fiala, axonometrie sportovního areálu: zastřešený zimní stadion, univerzální sportovní hala, plavecký bazén s tribunou, fotbalový stadion s cvičným hřištěm, hřiště na pozemní hokej, ragby a házenou, hříště na košíkovou a odbíjenou, tenisová hřiště s ústředním dvorcem (Kol. autorů, Hřiště a stadiony, Praha 1959, s.131)
Bohumil Fiala, axonometrie sportovního areálu: zastřešený zimní stadion, univerzální sportovní hala, plavecký bazén s tribunou, fotbalový stadion s cvičným hřištěm, hřiště na pozemní hokej, ragby a házenou, hříště na košíkovou a odbíjenou, tenisová hřiště s ústředním dvorcem (Kol. autorů, Hřiště a stadiony, Praha 1959, s.131)

 

Dokonalý oddech po práci

Počátek šedesátých let vnesl do rozestavěného projektu sportovního areálu za Lužánkami další úkoly, které částečně pozměnily původní urbanistické a architektonické řešení tohoto území. Již v podrobném zastavovacím plánu z roku 1952 byla jako součást areálu uvažována letní i zimní plovárna. Vedle požadavku po vodních plochách pro sportovní využití se v Brně projevovala potřeba i po rekreačním koupání široké veřejnosti a výcviku dětí, mládeže a neplavců, neboť plavecká negramotnost v té době dosahovala až 60%. Investiční záměr z roku1964 počítal s vybudováním krytého bazénu s tribunou, gymnastickou tělocvičnou, nocležnou a letní plovárnou se dvěma sportovními bazény a venkovní tribunou. Projektovou dokumentaci vypracoval v průběhu roku 1966 architekt Otakar Oplatek. V reakci na plánovanou rychlostní komunikaci v bezprostřední blízkosti stadionu propojil všechny nově budované objekty vyvýšenou průběžnou terasou a protáhl ji ve formě tří lávek přes zmíněnou expres-trasu do prostoru doplňkových provozů sportoviště. Zde, odděleně od hlavního areálu, bylo situováno parkoviště pro osobní automobily i autobusy, hotel, administrativní budovy a stálá cirkusová hala se zvěřincem. Průměrná kapacita návštěvníků byla počítána pro 35000 lidí. Pokračující mimoúrovňová terasa tak kontinuálně propojila území v rozsahu tří uličních bloků. Zemní práce na staveništi začaly ještě v létě roku 1967 a samotná stavba byla slavnostně zahájena betonováním základů v květnu následujícího roku. Přiznané konstrukční prvky navrženého plaveckého stadionu se v podobě výrazných gest propsaly na vnější fasádu objektu a staly se nositelem jeho architektonického výrazu. Jasně čitelná je tak dominantní šikmina divácké tribuny kryté haly či křivka válcového vydutí příhradové konstrukce střechy, jejímž autorem je stejně jako u zimního stadionu Ferdinand Lederer. Po mnoha průtazích ve výstavbě, způsobených zejména vlastnostmi základové půdy a složitostí inženýrských či technologických opatření pro specifický provoz, byla první etapa plaveckého stadionu výrazně časově zpožděna a dokončena až počátkem roku 1979 a k realizaci dalších etap už nikdy nedošlo. Oproti původnímu záměru vytvořit za Lužánkami z urbanisticky nedořešeného území atraktivní rekreační zónu v zeleni, se plavecký stadion stal spolu se sousední gymnastickou halou dalším solitérem bez přímého vztahu k již existujícím sportovištím a bezprostřednímu okolí.

Bohumil Fiala – Ferdinand Lederer, varianta zastřešení zimního stadionu. Návrh byl realizován s odlišným řešením pláště vstupního průčelí, 1961. Archiv plaveckého stadionu, nezpracovaný fond
Bohumil Fiala – Ferdinand Lederer, varianta zastřešení zimního stadionu. Návrh byl realizován s odlišným řešením pláště vstupního průčelí, 1961. Archiv plaveckého stadionu, nezpracovaný fond

 

Do dvou let doženeme západní Německo

Posun funkčního zaměření areálu za Lužánkami přinesl počátek devadesátých let, kdy se zde rozhodl investovat bývalý hokejista a majitel brněnského fotbalového klubu Lubomír Hrstka. V euforii porevoluční atmosféry vnesl do ryze sportovního komplexu ideu komerčního, turistického a zábavního centra. Inicioval tím velmi intenzivní etapu výstavby ve spolupráci s architeky Jiřím Horákem a Josefem Pálkou, kteří mu na základě jeho osobních zážitků ze zahraničí nadefinovali na míru koncept tzv. BOBY Centra. Projektová část i realizace probíhaly překotně. V zimě roku 1991 začali architekti zpracovávat projektovou dokumentaci a už v dubnu následujícího roku byla zahájena stavba. Plány Lubomíra Hrstky mířily i na rekonstrukci zimního a fotbalového stadionu, z nichž byla nakonec zrealizována pouze architektonická úprava čelní části fotbalové tribuny s nově zřízeným rozhlasem. Provoz BOBY Centra byl symptomaticky zahájen koncertem americké skupiny Metalica v květnu 1993. V reakci na stále trvající nedostatek rekreačních vodních ploch ve městě mělo na BOBY Centrum navázat vybudování rozsáhlého tematického koupaliště Aquaparku. Byť projekt získal v roce 1994 stavební povolení, byly zahájeny terénní úpravy svahu pod Arboretem a budovány základy objektu, došlo po krátké době k zastavení veškerých prací. Vysoká investice závislá na řadě půjček, nákladná realizace stavby BOBY Centra, kdy v nestabilním podloží musel být komplex založen na 18m dlouhých podzemních pilotách, a podcenění kupní síly obyvatel Brna krátce po změně politického režimu, přivedly spolu s dalšími osobními příčinami L. Hrstku k bankrotu a v roce 2001 byl jeho majetek rozprodán ve veřejné dražbě. Ve sportovním areálu za Lužánkami nicméně zůstala architektonická stopa velkorysosti raných devadesátých let, které se v brněnském kontextu staly kombinací postmoderního tvarosloví s odkazem na meziválečnou architektonickou tradici, mnohdy spíše proklamovanou než skutečně čitelnou.

Otakar Oplatek, územní studie areálu za Lužánkami, 1968. Oddělení architektury a urbanismu MMB, nezpracovaný fond Otakar Oplatek
Otakar Oplatek, územní studie areálu za Lužánkami, 1968. Oddělení architektury a urbanismu MMB, nezpracovaný fond Otakar Oplatek

Hokej patří za Lužánky

Současný stav areálu za Lužánkami nese stopy nevhodné správy či nezájmu soukromých majitelů a mnohdy nekoncepčních kroků ze strany města Brna. Při privatizaci jednotlivých sportovišť krátce po sametové revoluci se ukázalo, že soukromníci nejsou schopni náročné provozy udržet déle než jedno desetiletí, kdy skončí ve finanční insolvenci a budou usilovat o prodej. Tato éra, s podobným průběhem u plaveckého, fotbalového i zimního stadionu měla za následek jednak nepatřičné stavební úpravy, ale vzhledem k zanedbávání nutné běžné údržby objektů také jejich značné zchátrání. Zmíněná sportoviště nakonec od soukromníků, mnohdy za značně nevýhodných podmínek, odkoupilo zpět město. Ovšem ani tehdejší představitelé města Brna nedokázali v případě fotbalového a zimního stadionu prokázat schopnost „dobrých hospodářů“ a navzdory řadě plánů a konkrétních projektů rekonstrukce či novostaveb oba objekty chátraly i nadále. Fatálním zásahem se stala demolice jeho „základního kamene“, tedy zimního stadionu, v roce 2008. „Je to pro mě citová záležitost. Na kluzišti za halou jsem se učil jako kluk bruslit. Ale je na čase, aby stavba z Brna zmizela. Sám přidám ruku k dílu,“ uvedl v dobovém tisku tehdejší primátor, Roman Onderka, přičemž akt odstranění této architektonické dominanty se stal jedním z pilířů jeho politické kariéry. Město se tak dobrovolně připravilo o významnou architektonickou realizaci a výrazně degradovalo celý lužánecký areál. Legitimitu tomuto rozhodnutí dala i velmi slabá památková ochrana architektury druhé poloviny 20. století, neboť se zimní stadion nepodařilo navzdory jeho unikátní střešní konstrukci prohlásit ani kulturní, či technickou památkou. Docílit dnes naplňování brněnského „sportovního snu“ za Lužánkami bude po demolici jeho nejstarší části o to obtížnější a lokalita možná získá v souladu se současným přehodnocením monofunkčního zónování zcela nové využití. Nezanedbatelným ovšem zůstává dodnes velmi silný vztah sportovců i obyvatel Brna k této lokalitě.

Otakar Oplatek, návrh kryté plavecké haly a letního koupaliště za Lužánkami, perspektiva z ulice Sportovní, 1968.  Oddělení architektury a urbanismu MMB, nezpracovaný fond Otakar Oplatek
Otakar Oplatek, návrh kryté plavecké haly a letního koupaliště za Lužánkami, perspektiva z ulice Sportovní, 1968. Oddělení architektury a urbanismu MMB, nezpracovaný fond Otakar Oplatek

Více informací se lze dočíst ve stejnojmenném textu Jaroslava Sedláka a Šárka Svobodové, který je součástí publikace kolektivu autorů Na prahu zítřka. Brněnská architektura a vizuální kultura v období socialismu. Ta vznikla ve spolupráci Fakulty výtvarných umění a Fakulty architektury VUT v Brně v roce 2014.

Demolice zimního stadionu. Foto: Aleš Sirný 2008.
Demolice zimního stadionu. Foto: Aleš Sirný 2008.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *