Od klišé k vyvážené kritice architektury a designu

Klišé dlouhodobě provázející kritickou praxi v oblasti umění je tak zakořeněné, že téměř nikoho nenapadne hledat alternativní cesty a diskutovat o nich.

Alternativní v tom smyslu, že fenomén umění nebude při hodnocení dominantní, ale bude tvořit náplň jen jednoho z faktorů vybraných hodnot. Dovedu si ale představit nechuť, s jakou by zavedený „umělecký provoz“ přistupoval k vyzdvihování díla, které je svou tematikou a třeba i emocionálním efektem mimořádné, ale z hlediska vývoje umění nikoliv. Hned by bylo slyšet tradiční podmínku o nezbytné vyváženosti formy a obsahu. Přitom kvalita obsahu mnoha uznávaných soudobých výtvorů není mimořádná, což často potvrzuje sama kritika tím, že se obsahu dotýká jen letmo a nestojí jí za to jít za ním do hloubky.

Sám vnímám tento problém nejvíce v oblasti užité tvorby, tedy architektury a designu včetně odívání. Když pomineme specifickou oblast tzv. „artdesignu“, je absence skutečně vyvážené kritiky neoddiskutovatelná. Jistě nechci tvrdit, že by teorie a kritika s dominancí uměleckého faktoru neměla mít právo na život. Hluboce si jejích výkonů vážím a s chutí ji čtu. Fenomén umění je nesmírně nosný, inspirativní a efektní. To by však nemělo znamenat, že v jeho stínu budou podceňovány či dokonce odmítány přístupy s vyváženými či jinými dominujícími faktory, které na první pohled nejsou tak atraktivní, ale pro život člověka mohou být zásadně přínosné.

Jaké to jsou v oblasti užité tvorby? Různé typy základní funkčnosti produktů lze shrnout pod pojem efektivita. Přínosy pro lidského jedince v přímé vazbě dokáže posoudit ergonomie. Jde o zanedbávaný obor, o kterém mnoho lidí stále neví, že po skromných (dnes už dávných) začátcích se zabývá celostně nejen fyzickou, ale především dominující psychickou stránkou lidského organismu. Přínosy pro člověka v rámci společnosti hodnotí zejména etika jako vrcholná spojnice sociologie a filozofie. Důležitá problematika profesní etiky je dnes už poměrně frekventovanější než celostní ergonomie, ale zejména v postkomunistických společnostech zdaleka ne dostatečně akceptovaná. Přínos pro člověka v rámci fyzického životního prostředí dokáže analyzovat ekologie. Ta je po letech bojů dnes poměrně uznávaná, část jejího postavení však nestojí na skutečném vztahu tvůrců, ale formálně na poměrně dobře propracované legislativě, o kterou se zatím např. ergonomie a etika nemohou příliš opírat. Ekonomika pak tvoří nejtradičnější oblast posuzování materiální náročnosti výroby, užívání a recyklace produktů designu a architektury. Má k dispozici některé přirozené mechanismy uplatnění, musí však být pevněji vázána na další faktory, jinak se vymkne z rukou a směřuje k velmi negativním způsobům zneužití. S estetikou, hlavním faktorem umění, pak jde o známých šest „e“, které je třeba při celostním hodnocení velmi citlivě a kvalifikovaně vyvažovat.

Nemusí být ale omylem konstatovat, že všem „e“ může užitečně dominovat etika. Ta je totiž v rámci teorie vícečetné inteligence obecně považována za nadřazený řídící „software“ člověka. Alespoň základní znalost této teorie by měla být nezbytným předpokladem pro celostní kritický přístup. Není až tak těžké zjistit, jak jsou dnes tříděny mentální schopnosti člověka. Rovinu inteligence (operační schopnosti mozku) už málokdo vnímá jen ve zjednodušené poloze inteligenčního quocientu. Většina lidí ví také o inteligenci emoční, případně dalších – ekologické a duchovní. Ty mají mezi sebou hierarchické vazby a právě spirituální inteligence (SQ), která se mj. dotýká etické problematiky, je zodpovědná za vyvážené užití ostatních operačních schopností mozku.

Nejen znalosti, ale právě tyto operační schopnosti nemá každý člověk stejné, a proto k vyváženému hodnocení může vést většinou jen týmová práce. Někdy je nám samozřejmostí, např. v práci různých hodnotících komisí, porot apod. Při psaní kritických textů to ale přirozeně představuje větší nároky na kooperaci. Přiznejme si, že jsou na ni zvyklí spíše vědci přírodovědních oborů, kde se s autorskými kolektivy obsahujícími mnohdy i větší množství jmen setkáváme často. Přírodovědci jsou si vzhledem k užívání exaktnějších postupů více vědomi měřítek kvalifikovanosti a mají v tomto směru větší předpoklady sebehodnocení, které umějí dovést až k humornému nadhledu. Větší vazba výsledků jejich práce k praktickým aplikacím je k mezioborové spolupráci také užitečně motivuje.

Společenské vědy nejsou zatím z hlediska mezioborové spolupráce příliš daleko. Setkáme se v nich také s autorskými týmy, ale ty představují většinou jen vnitřní strukturování užších, např. uměleckohistorických oblastí, kdy spolupracují historici specializovaní na různé vývojové úseky nebo druhy umění. Se společnou prací např. historika umění a sociologa nebo psychologa se už ale setkáváme jen velmi vzácně a přímá spolupráce s přírodními vědami (např. ekologií nebo ergonomií) téměř neexistuje. Souvisí to samozřejmě nejen s nedostatkem tradice interdisciplinárního přístupu ve společenských vědách, ale také s obtížnostmi komunikace, jejichž příčinou může být jak odlišná metodologie, tak rozdílné přístupy k práci s odbornou terminologií přírodních a společenských věd.

To vše může vést až k určité, byť často dobře skrývané nechuti ke spolupráci, jejímž zajímavým projevem jsou např. opakovaně neúspěšné pokusy nejprogresivnějších děkanů filozofických fakult o zařazení psychologie (částečně přírodní vědy) do povinného studijního minima všech posluchačů.

Je třeba připustit, že vědomí potřeby interdisciplinarity v kritice a teorii umění existuje, ale zatím je bohužel jeho produktem množství textů, které další obory potřebné k analýze a hodnocení umění akceptují zjednodušenými povrchními přístupy, jež nejsou založeny na skutečných znalostech. Tento stav podporuje nejen volnější vazba výstupů uměleckohistorické práce k realitě, ale také nevyvážená náročnost adresátů textů, v jejichž zájmech rovněž dominuje umělecký faktor nad ostatními.

Zejména kritika designu se totiž obrací především na (u nás značně malou) uměnímilovnou část společnosti a ne na širší okruh uživatelů estetizovaných praktických produktů. Kvalitní odborná kritika je přitom podmínkou dobré funkčnosti trhu. Hovoří se o ní dokonce jako o jednom z nosných pilířů tržního mechanismu vyvažujícího silný negativní potenciál komerční reklamy. Její nedostatek není způsoben jen výše uvedeným problémem interdisciplinární spolupráce, ale také slabou motivací teoretiků a kritiků. Ti formálně převzali z oblasti přírodních věd soutěživost dokumentovanou citacemi z prestižních odborných periodik a práci na popularizačních textech v běžných médiích považují za podřadnou. Zatímco v přírodních vědách se o prostup kvalitních a nových poznatků do běžného života stará především komerční sféra výroby a služeb, ve společenskovědní oblasti to tak nefunguje. Není proto divu, že v roce 2013 na debatách v centru DOX dospěli diskutující vědci k závěru, že by humanitní obory měly být oficiálně hodnoceny také podle množství a kvality popularizační práce. Příslušníci společenskovědních oborů totiž již delší dobu přiznávají, že model hodnocení jejich aktivity převzatý z přírodních věd funguje velmi nedostatečně. Znovu jen stručně připomeňme, že kvalita popularizační práce přirozeně stojí na vyvážené interdisciplinaritě.

Nabízí se tedy spojení užitečné práce s adekvátním ohodnocením. Zatím může fungovat jen v nezávazné etické rovině. Ale to pro poctivé autory, kterým jde o skutečný přínos jejich činnosti pro život, jistě není málo.