Artalk.cz

Být chtěn Zlínem

Ve Zlíně se koná 7. ročník Zlínského salonu mladých, přehlídky umělců do třiceti let. Přináší díla průměrná i výrazná, ale i otázky po své vlastní existenci.

Pohled do instalace Zlínského salonu mladých v Baťově institutu
Pohled do instalace Zlínského salonu mladých v Baťově institutu

Když vystoupíte na zlínském vlakovém nádraží, ocitnete se na parkovišti s lety neopravovaným a drolícím se betonem. Po levici máte unikátní mix nádražní čtyřky s asijským bistrem, po pravici nonstop bar Monako. Pokud se chcete dostat kamkoli, nemáte jinou možnost než jít kus po silnici, které chybí chodník i přechod. Jakoby vás město čekající na nové nádraží prostě nechtělo. Něco z této atmosféry do sebe nasála i místní kultura, Krajské galerii chybí sebevědomá propagace, těžká vrata zlínského zámku lze jen stěží otevřít a pokud nevíte, že za nimi máte v útrobách budovy hledat výstavu, tak je jednoduše přejdete. Přesto se místní galerie již téměř dvacet let snaží navázat na tradici baťovských salonů a prezentovat současné umění na Zlínských salonech a Zlínských salonech mladých.

Letošní ročník trienále salonu mladých, obdobně jako v minulosti vymezený věkovou hranicí 30 let, představuje směsici jmen nominovaných porotou sestávající se z českých a slovenských kurátorů a umělců, která zaštiťuje kvalitu výběru umělců působících v Česku a na Slovensku. Zde je na místě dodat, že v otázce volby členů poroty toho salonu příliš mnoho vytknout nelze. Nicméně výsledek je takový, že vystavené umělce můžeme jasnou linií rozdělit do dvou skupin: na ty na výtvarné scéně velmi dobře známé (často finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého či Oskára Čepana: Roman Štětina, Lucia Sceranková, Pavel Sterec, Vojtěch Fröhlich, Matej Al-Ali, Tomáš Moravec, Erik Sikora, Dominik Garajský) a na ty, o nichž většinou mimo okruh výtvarné školy, kterou studovali, či ještě studují, zatím ještě příliš slyšet nebylo. Následující sdělení nemá za cíl popřít snahu o kvalitu výběru, nicméně na letošním salonu se pro mě nekonal žádný zásadní „objev“ ve smyslu okouzlení neznámým či málo známým umělcem, a jestli jsem si z některých děl odnesla trvalejší zážitek, pak to byly vesměs instalace umělců spadajících do první skupiny.

Pohled do instalace Lucie Scerankové
Pohled do instalace Lucie Scerankové

Zlínský salon mladých je instalován na dvou, respektive třech místech: ve výstavním prostoru budovy 14 Baťova institutu, ve stálé expozici Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně tamtéž a na zámku, který před přesunem do Baťova institutu sloužil vedle Domu umění jako jedna z výstavních budov Krajské galerie. Nyní jej zpravuje o.p.s. Zlínský zámek, která v části prostor provozuje poměrně málo známou Galerii Václava Chada, výstavní prostory (stejné jako v minulých ročnících salonu) si letos Krajská galerie na zámku pronajímá. Přehlídce jako takové pomohlo mírné snížení počtu vystavujících umělců, takže jednotlivá díla mají pro sebe větší prostor, a zásah architekta a kurátorky, díky kterému by při troše dobré vůle mohla část přehlídky instalovaná v přízemí Baťova institutu docela dobře fungovat jako samostatná výstava.

Pokud bych měla být konkrétnější ohledně prací, které mi uvízly v paměti, pak jsou pro ně příznačné dvě definice: krom již výše zmíněného autorství etablovaných umělců se vesměs jednalo o díla, která nějakým způsobem vystupují z běžného instalačního rámce. Na otázku, která z těchto dvou charakteristik je významnějším důvodem k jejich působivosti, neznám přesnou odpověď, s největší pravděpodobností půjde o směsici obojího. Stejně tak neznám odpověď na otázku, zda jejich přítomnost na salonu přehlídku příjemně okořeňuje, či zda jen neumožňuje ostatním autorům dostatečně vyniknout. Jistou roli zde může hrát i fakt, že díla na přehlídku vybírají oslovení umělci sami a že by tedy po výstavní stránce zkušenější autoři mohli být v tomto ohledu ve výhodě.

Pavel Sterec: Kulturní konstanta, jazykové kontinuum: jíst chleba, pít vodu
Pavel Sterec: Kulturní konstanta, jazykové kontinuum: jíst chleba, pít vodu

Konkrétně se jedná o Pavla Sterce a Tomáše Moravce, jejichž audioinstalace a vidoprojekce jsou jako jediné z děl zahrnutých na salon instalovány ve stálé expozici, každá na jiném konci. Sympatický trik, který „nutí“ návštěvníky salonu projít si i celou expozicí, však na druhé straně dodává již tak silným věcem na exkluzivitě. Z děl instalovaných v Baťově institutu by sem šlo zařadit i Lucii Scerankovou, jejíž fotografie otevírají hlavní výstavu. V budově zámku pak vyniká Vojtěch Fröhlich, který se rozhodl pro minimalistické gesto: zpřístupnění prostor bývalého depozitáře Krajské galerie výtvarného umění, v němž ještě zůstalo původní vybavení určené pro uskladňování obrazů. Fröhlich, který rád lozí, slaňuje, prolézá či jinak testuje své fyzické limity (s nezbytnou dávkou adrenalinu), často přenáší tuto vášeň do své výtvarné tvorby, což platí i v případě Zlína: z výstavních prostor vedly do depozitáře zazděné dveře, v nichž Fröhlich vytvořil díru (její horní okraj sahá někam do výšky kolen), která je jediným možným vstupem do dříve veřejnosti nepřístupných prostor. Její tvar je kopií tvaru z obrazu Jindřicha Štyrského ze sbírek Krajské galerie, díla, které se objevilo na prvním Baťově Zlínském salonu (předchůdce dnešního Nového zlínského salonu) v roce 1936.

Z běžné instalační praxe pak ještě vybočuje zvukový záznam Jonáše Grusky, který se rozléhá zámeckým schodištěm. Na jednu stranu sice výstavu příjemně oživuje, na straně druhé se lze ptát, jestli když se díky předání Turnerovy ceny Susan Philipsz podařilo institucionalizovat audiozáznamy jako běžnou součást galerijní praxe, není třeba s nimi pracovat sofistikovaněji.

Vojtěch Fröhlich: Obraz IV
Vojtěch Fröhlich: Obraz IV

To však rozhodně není – s souvislosti se Zlínským salonem mladých, potažmo Zlínským salonem obecně – otázka nejdůležitější. Ty, které se s každým salonem vracejí, se ptají po důvodu existence salonu jako takového v kontextu dnešní doby, zajímá je, jak má salon komunikovat s místním publikem, aby jej přivedl k zájmu o současné umění, což, předpokládám, je jeden z jeho cílů. Jakou roli má salon sehrávat pro odbornou část veřejnosti? Jak má být propagován, zda má nějakým způsobem jinak definovat výběr umělců? Co má znamenat a pro umělce přinášet Cena Václava Chada a Cena Igora Kalného, které jsou v rámci salonů udělovány? A objevuje se i banální: „jak někoho přesvědčit, aby se do Zlína vůbec přijel podívat?“

Hledání odpovědí není lehké už jen proto, že s obdobnými problémy zápasí mnohem větší hráči, kteří mají na výtvarné scéně výrazně lepší postavení než Zlín. Jmenujme například Cenu Jindřicha Chalupeckého, Cenu Oskára Čepana či Cenu Michala Ranného, které jsem vybrala právě proto, že z jejich posledních ročníků lze vycítit, že jejich organizátoři boj o prestiž a popularitu již začali a že jim ani zúčastnění umělci, ani publikum nejsou lhostejní. Pokud se Zlínský salon nemá stát přehlídkou, u níž autoři nebudou při oslovení k účasti cítit pouze nezbytnou nutnost „něco tam poslat“, měl by se k nim přidat.

______________________________________________________________

7. Zlínský salon mladých / kurátorka: Lucie Šmardová / Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně / Zlín / 20. 5. – 20. 9. 2015

______________________________________________________________

foto: archiv Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně

Komentáře

  1. Tedy ta díra je super. Zdá se, že mezi kandidáty / laureáty Ceny Chalupeckého tento druh umění frčí. Vzniká zde nový umělecký směr, tzv. loch-art.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *