Všechno ostatní

Esposizione Internazionale d’Arte – tedy benátské bienále, ve světě známé jako nejprestižnější přehlídka současného umění, bylo 9. května zahájeno s pořadovým číslem 56. Zodpovědným kurátorem letošního bienále je pan Okwui Enwezor, původem z Nigérie, který žil dlouhá léta v New Yorku a nyní vede mnichovský Haus der Kunst. Měli bychom si asi připomenout, že pan Enwezor organizoval některá sympozia, jako například New-Delhi, Lagos nebo na karibském ostrově St. Lucia, než jsme jej v Evropě poznali, když v roce 2002 vedl kasselská Documenta. Tenkrát nás překvapil globálním pohledem na umění a kulturu, a tak mi jeho téma letošního bienále All the World’s Futures nepřipadá nelogické.

Měli bychom se ale asi trochu zamyslet nejen nad slovy „World’s Futures“, ale také nad přídavkem „nejprestižnější přehlídka současného umění“. Je samozřejmé, že za těch více než sto let, co bienále existuje, se změnila nejen forma, ale především kontext, ve kterém umění vzniká a je viděno. Konec kolonialismu, rozvoj západní demokracie, pád komunismu, ale především nové „stěhování národů“, expanze islámu, stoupající ekonomická moc Číny, Indie i některých arabských zemí, to všechno se podepisuje na vývoji západní kultury. A především globalizace – asi to nejstrašnější, co jsme si pro západní civilizaci mohli vymyslet.

Podle toho také vypadá celý scénář bienále. Vedle známých pavilonů se můžeme podívat do expozic zemí jako Nigérie, Mauritius, Keňa, Irák, Mongolsko, Írán, Ázerbájdžán, Kuba, Arménie, Mosambik, Seychelské ostrovy, Sýrie atd. To, co bývalo kdysi „nejprestižnější přehlídka současného umění“ (rozuměj západního typu), se stalo politicky korektním divadlem něčeho, co s uměním ani kulturou nemá nic společného.

Je to sociálně politická demonstrace hlouposti, politické korektnosti a neznalosti jak „umělců“, tak kurátorů. Vrcholem letošního ročníku je například předčítání z Marxova Kapitálu. Na takový happening jsme jistě všichni už nedočkavě čekali.

Soumrak Západu

Podívejme se ale detailněji na expozice zemí, které bývaly pilíři evropské kultury, jako jsou Francie, Anglie nebo Německo.

Ve francouzském pavilonu umístil Céleste Boursier-Mougenot pod názvem Revolutions vzrostlou borovici, vytrženou ze země i s velikou hroudou hlíny. Kolem dokola něco jako plastikové schody na sezení (podle návštěvníků spíše na ležení), aby mohli sledovat domnělé představení ve větvích. Dva další stromy jsou i před pavilonem. Jak se dočteme, umělec proboural stísněný prostor pavilonu a propojil ho s parkem Giardini. Podle prospektu chce umělec použít přírodu a ekosystém a rozlomit je technikou. Jsou to prý stromy, které lidé vykořenili. Jistě velmi brilantní umělecká idea již proto, že pařížské Centre Georges Pompidou asi před deseti lety vystavovalo staletou olivu v hroudě hlíny – dílo Maurizia Cattelana – jako symbol Itálie, kde oliva je chráněným stromem a okolo cest často vidíte desítky takto zakonzervovaných oliv čekajících na nové zasazení. Tady ale u borovice, jak prý napovídá titul, jde o interakci snu a revoluce. Na to, bohužel, můj rozum nestačí. No, asi to také vykazuje politickou korektnost: ekologie, revoluce.

Anglie: anglická umělkyně Sarah Lucasová je již od samých začátků svojí kariéry kontroverzní, prý pro silný erotický náboj svých prací. Pod tím bych si já ovšem představoval něco podstatně jiného. Před pavilonem stojí velká beztvará konstrukce z hadrových pytlíků, tu i tam naplněných dvěma koulemi – pravděpodobně sexuální náboj, na což ukazuje i střední část objektu zcela jasně postižená erekcí – všechno natřeno tmavě žlutým emailem. Při vstupu do pavilonu, protože jsme si asi ještě dost neužili, ještě jednou zcela identická konstrukce repete, ve stejném žlutém emailu. To ale samozřejmě není všecko. Okolo v celém pavilonu stojí nebo leží sádrové odlitky fragmentů ženských těl s cigaretou zastrčenou do řitního otvoru nebo do známého otvoru hned vedle. To se opakuje asi osmnáctkrát. Podle popisu to symbolizuje vztahy mezi tělem a věcmi. Genialita takové umělecké ideje se nedá popřít. Něco tak stupidního, nudného a nechutného se často nevidí. Je to až neuvěřitelná demonstrace hlouposti a sebestřednosti.

Německo: Německo nám představuje Die Bilderfabrik, skupinovou výstavu pěti umělců, která pojednává o „zobrazení v naší době“. Tobias Zielony prezentuje fotografie afrických utečenců. To je jistě opět politicky korektní. Hito Steyerlová nás zavádí do nové mediální skutečnosti. Její benátský projekt se zabývá dvojčaty vyrostlými v Sovětském svazu a emigrujícími do Izraele. Jde o skutečné i fiktivní informace, hlavní je ale politická dimenze. Olaf Nicolai zůstává, jak nás ujišťuje popis, „i v Benátkách specialistou na nehmotné“. Jde o asi čtyřicet stran fotokoláží s námětem střech a souhrnným titulem Giro, nahuštěných sociálním a politickým obsahem. Celek zakončen „sochou“ hromosvodu ze střechy pavilonu. Na závěr ještě film Philipa Rizka a Jasminy Matewalyové o egyptských dělnících v Káhiře, který, jak praví text, musíme vidět jako politickou akci. Na tohle velkolepé divadlo Němci přestavěli celý pavilon, udělali nové patro a hlavně schody, které jsou pro návštěvníky téměř nezdolatelné. No, když jsou peníze.

Pro neexistující publikum

Mohl bych ještě pokračovat – Itálie, Švýcarsko, Ukrajina atd. nebo v Arsenalu Guatemala, Honduras, Paraguay, Haiti, Kostarika a další, dohromady 90 pavilonů a 45 prezentací, bylo by to ale přibližně stejné – politické manifestace, někdy připomínající skládky odpadků, jindy pečlivě scénograficky naaranžované. Poskrovnu se najdou i dobré věci, jako například vynikající neonové objekty Američana Bruce Naumana v Arsenalu, bohužel zneužívané v instalacích k naplnění „vyšších“ kurátorských zájmů.

Musím se ale ještě zmínit o českém pavilonu, který v sousedství všech těch nesmyslů působí velmi seriózním dojmem a je také navzdory minimálnímu rozpočtu dobře a inteligentně nainstalován. Po zkušenostech z dřívějších let, kdy český pavilon patřil mezi jisté „propadáky“ jak výběrem umělců, tak provedením, je to jistě pozitivní zjištění. Je ovšem otázka, jak se zahraniční divák k Apotheosis Jiřího Davida postaví. Publikum, od kterého se žádá trochu soustředění a inteligence, už neexistuje. Změnilo se na pobíhající dav, který si nadšeně všechno fotografuje svým mobilem. Tak ale interakce diváka s uměním nefunguje.

Podle mého názoru výjimečný pavilon mají také Holanďané. Instalace projektu Hermana de Vriese To Be All Ways to Be, která ještě pokračuje na neobydleném ostrově v benátské laguně, je opravdovým zážitkem. V prostředí celého bienále ale tato práce čtyřiaosmdesátiletého umělce působí jako něco z jiného světa. Napadá mne věta, kterou již v 50. letech napsal americký malíř Ad Reinhardt: „Umění je umění a všechno ostatní je všechno ostatní.“ Tato 56. Esposizione Internazionale ďArte je převážně jenom Esposizione Internazionale toho všeho ostatního.

______________________________________________________________

Všechny budoucnosti světa / kurátor: Okwui Enwezor / Arsenale / Benátky / 9. 5. – 22. 11. 2015

______________________________________________________________

recenze Bienále Benátky Anežky Bartlové

recenze Bienále Benátky Kláry Stolkové